František, papež

Řád tu je a nějak nám být přístupný musí, ale život není nikdy ani zdaleka přímým otiskem řádu ve světě. Je to pochopitelné, jsme lidé chybující. Jde jen o maličkost: Jaký je ten řád a kdo ho ve světě představuje.

„Asi se dožijeme nepěkných věcí,“ říká si teď kde kdo a zároveň si uvědomuje, že jeho možnosti jakkoli zasahovat do běhu věcí jsou omezené, ba až žádné. Nesdílím takovou pesimistickou představu. Mohu se ptát „co mám dělat“ a jednat pak podle odpovědi, kterou si ve vší vážnosti dám – a to bez toho, abych kalkuloval, jaké má takové moje jednání „dopad“.

Plakat, smát se, děkovat…

Jako patron a tedy i garant Pochodu pro život se poprvé v r. 2013 přihlásil i kardinál Duka – arcibiskup pražský, ledy se hnuly a z laické aktivity se pomalu ale jistě stává i církevní agenda. Papež František v Riu toto téma nechal stranou, ale na přímý dotaz proč odpověděl jednoznačně ve smyslu: mluvil jsem o věcech, které jsou nadějné a optimistické; učení Církve je v tomto jednoznačné. A cílem tohoto článku je shrnout, jak jsme na tom, co jednoznačné je i co jednoznačné není.

Je to projev toho, kdo umí rozdávat karty, kdo umí řídit hru a dělat to, co nikdo nečeká. On bude určovat, jaká hra se bude hrát, on bude určovat, kdy přijde ta či ona dílčí katarze. Právě tohle je strategie, se kterou nikdo „nepočítal“, na kterou nejsou tvrdí pragmatici moci v Církvi vůbec připraveni, nejsou proti ní imunní.

Proč je to tak jiný svět? Co to tam ti Španělé a Portugalci vlastně provedli? Jak to, že Evropa žije jinak, jiným sebevědomím? Jak to, že se jihoamerické elity formují úplně jinak? Co je to za selhání? Jistě můžeme ukázat, že se zde rodily mimořádně silné a kruté zednářské režimy, ale proč se zde mohly zrodit? Zjevně proto, že zde už odedávna byl „boj o moc“ něčím zcela jiným než v Evropě.

Pravda nespočívá v opakování vět, které kdysi pronesl Tomáš nebo kdokoli jiný. Pravda se nás dotýká protože jsme to my sami, kteří máme vyslovit to, co vysloveno být teprve má.

Občanský zákoník ukazuje, že i v soukromém právu je člověk vzhledem k majetku suverén - může majetek také darovat nebo prostě „opustit“. A v jistém smyslu je (alespoň mentální) opuštění majetku něčím, co by měl v sobě pocítit každý, kdo si otázku „co mám dělat“ klade opravdu vážně.

František, aniž by učinil jakékoli vyslovení nějaké „dogmatické pravdy ex katedra“, ruší strukturu dogmatu jako projevu řádu, protože nad ni nadřazuje řád jiný, který je ale jako korektiv ke světu nepoužitelný.

Stačí jen trochu poodstoupit a snadno identifikujeme tuto jistotu až příliš lidského vědění jak u tradicionalistů (ví, jak to je) stejně tak jako u modernistů (ví, kam to směřuje). Jak jednoduchý společný jmenovatel: Pýcha!

Proč to ale novináři dělají? Proč nepíší o skutečnosti to, co se o ní mohou dozvědět? Protože skutečnost není akceptovatelná!

Správa našeho života (životospráva) je každodenní otázkou, protože se v ní vztahujeme ke kultuře, v nejširším slova smyslu jako sdílenému dění. Jak nám Církev tuto otázku připomíná, odkrývá, připravuje nás na její „převzetí“?

Nejde mi o polemiku, dialog. Jedinou možnou odpovědí je snaha ukázat věc na jednom konkrétním příkladu (tématu) tak, aby bylo jasné, že věci nějak „JSOU“ a je „jedno“ kdo má jaké „názory“.