Vychýlení kyvadla

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Řád tu je a nějak nám být přístupný musí, ale život není nikdy ani zdaleka přímým otiskem řádu ve světě. Je to pochopitelné, jsme lidé chybující. Jde jen o maličkost: Jaký je ten řád a kdo ho ve světě představuje.
Číslo: 
Témata: 

„Největší chybou katolické Církve byl první vatikánský koncil, dogma o neomylnosti – a to se teď zase Církvi vrací zpátky… Jak si může někdo myslet, že je nadčasovým držitelem a vykladačem pravdy?“ S  podobnými komentáři se setkávám, když přijde ve společnosti ne-katolíků řeč na současného papeže. A nebo ještě s trochou výsměchu: „máte kozla zahradníkem – má moc vyslovit ex katedra, a najednou se to všem papežencům nelíbí…“ Pravověrní katolíci zas probírají každý druhý text na Radiu Vatikán a hledají v něm všechny Františkovy rozpory s věroukou, intelektuální mělkosti a logické chyby… Není to pěkný pohled, jen doplňuje schizofrenní obraz světa, který jako by se chtěl vymknout z kloubů. Nijak moc se tím nezabývám, a tak je tento článek spíše osobním komentářem.

Podle mne lze vystačit s prostým modelem, podle kterého na jedné straně je Řád – a na druhé straně praxe „kultury“. Všichni, kdo nechtějí žít v chaosu, ví, že to tak musí být. Řád tu je a nějak nám je přístupný, ale život není nikdy ani zdaleka přímým otiskem řádu ve světě. Je to pochopitelné, jsme lidé chybující. Jde jen o maličkost: Jaký je ten řád a kdo ho ve světě představuje.

Doposud bylo pro katolíky nezpochybnitelné, že řád je dán sumou toho, v co Církev věří, a „poklad víry“ mohl podléhat změně a být doplňován jen velmi pozvolna, jak se měnily formy, v jakých se „svět“ ukazuje skrze řeč. Ještě Benedikt XVI. se pokoušel udržet tento koncept, podle kterého v nauce nemůže docházet k metamorfózám, pouze se totéž aktuálně vykládá, aniž by bylo možné, aby se to proměnilo v něco, čím to již předtím nebylo. František nabízí jiný koncept. Ale jak chce nahradit jasný model „řád jako maxima a realita jako vztah k maximě“? Nijak. František káže aktuální maximu a o řád se nezajímá, pohrdlivě se přitom chová ke všem, kdo by se chtěli odkazovat na to, že řád je tu nutný jako korektiv. Káže řád v srdci, které korektiv nepotřebuje. Jistě je dobré poukázat na ty, kdo mají tvrdé srdce, ale proč jít do opačného extrému? Protože František jen chce „přesunout těžiště" a očekává, že po něm se kyvadlo sebeprezentace Církve navrátí zase zpět k starému dobrému modelu? Je to jedno z možných vysvětlení, a proto je dobré nespadnout do pasti protiargumentací všude tam, kde se z hlediska obecného modelu „řád – realita“ František „utrhává ze řetězu“.

František je v oblibě u všech, kdo mají nějak „blízko ke křesťanství", ale nejsou katolíci. Jeví se jim totiž, že důrazem na aktuálně se projevující „řád srdce“ přistupuje na nejvýznamnější dogma současnosti, prioritu přítomného před jakýmkoli přesahem v čase. František téměř mlčí o řádu mimo nás, mlčí o tom, co nás přesahuje, jeho odkaz na Boží řád je téměř neznatelný. Ale je to pro nás důležité? Má jasně daný program, který si jistě velmi dobře promyslel – a realizuje svoji agendu, ve které rozbíjí model Církve jako nositele řádu a zesměšňuje všechny držitele pravd jako pokrytce a moderní farizeje. Po mnoha desetiletích zkušeností s jejich hroší kůží z toho mohu mít hořkou radost, ale nemám. Obávám se totiž, že může jít jen o osobní projekt. Jinými slovy, pokud František mluví o Božím řádu jen jako o řádu aktuálně se projevující lásky, nemusí to nic podstatného znamenat, ale může.
František, aniž by učinil jakékoli vyslovení nějaké „dogmatické pravdy ex katedra“, ruší celou strukturu dogmatu jako projevu řádu, protože nad ni nadřazuje řád jiný, který je ale jako korektiv ke světu nepoužitelný.
Benedikt měl asi pravdu. Tázal se po nové podobě myšlení a takovémuto myšlení přístupné Pravdě, která by mohla být základem nové podoby řádu. Chtěl, aby Církev zaměřila svoji sílu na zformování a garantování „nového řádu", který bude věřícím i ostatním lidem dostatečnou oporou v současném světě a bude skrze něj možné se vyznat v současných proměnách světa. A pak tuto svoji snahu vzdal, vyklidil místo tomu, kdo postupuje úplně opačně. Asi je dobré si uvědomit, že se v tomto ohledu na Církev nemáme spoléhat. Jistě je třeba se dál ratzingerovsky tázat, ale mimo instituci Církve.
Můžeme se ptát, jaká je vlastně ona Františkem realizovaná agenda, spekulovat. Ale je třeba vidět, že to, co dělá František, nemá s řádem, ke kterému se Církev dříve hlásila, nic společného. František jen strhává poslední cáry kulis, za nimiž je prázdné jeviště.

Církev nám dnes v orientaci ve světě a ve zpřístupnění řádu nepomůže, je to samozřejmě je jen můj názor, nic víc se k tomu říci nedá.