Neházel bych to jen na Španěly a Portugalce

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Proč je to tak jiný svět? Co to tam ti Španělé a Portugalci vlastně provedli? Jak to, že Evropa žije jinak, jiným sebevědomím? Jak to, že se jihoamerické elity formují úplně jinak? Co je to za selhání? Jistě můžeme ukázat, že se zde rodily mimořádně silné a kruté zednářské režimy, ale proč se zde mohly zrodit? Zjevně proto, že zde už odedávna byl „boj o moc“ něčím zcela jiným než v Evropě.
Číslo: 
Osobnosti: 

Z celé Ameriky přijíždějí lidé, aby se modlili tam, kde se Guadalupská Panna (Morenita) ukázala svatému Juanovi Diegovi, čímž dala počátek evangelizaci kontinentu a jeho nové civilizaci, jež je plodem setkání různých kultur.
A právě to je odkaz, který Pán svěřil Mexiku: opatrovat bohatství různosti a zároveň vyjevovat společnou víru, ryzí a mohutnou víru provázenou značným nábojem vitality a lidskosti. (Z projevu papeže Františka)

Proč je španělská a portugalská Střední a Jižní Amerika plná takových sociálních kontrastů? Proč je jiná než Evropa, vždyť jde v základních rysech o kulturu dovezenou sem z Evropy?
Co to katoličtí dobyvatelé i misionáři „nechali doma“, co tu chybí? Musí to být jejich chyba, připadá každému, kdo vidí dnešní rozdíl mezi státy, které Mexiko kdysi prodalo USA, a tím, jak se žije za dnešní hranicí, stále více střeženou proti pokusům o imigraci do USA.

Jedna z odpovědí ukazuje na přednost protestatntsko-židovské cílevědomé organizace (reprezentované USA) proti katolickému bezčasí, které stvořilo ono neopakovatelné „maňána“, i u nás dobře známé „včera se to nestihlo a dneska nebyl čas“. Ale zcela jistě to není odpověď jediná, a pro tuto příležitost, kdy se ptáme v souvislosti s návštěvou papeže Františka v Mexiku, nabízím odpověď jinou.

O rozdílu mezi Evropou a Jižní Amerikou jsem hodně přemýšlel už kdysi, když jsem četl Marquezův román Sto roků samoty. A je to asi zčásti i dědictví středo a jihoamerických kultur, že vítěz může být jen jeden a že poražený musí být pokořen, zašlapán, zdeptán, ponížen. (Naštěstí v katolickém prostředí už nikoli sněden.) Střední a Jižní Amerika stála před příchodem Evropanů na vysoce hierarchizovaných společnostech a katoličtí Evropané, kteří sem přišli, to viděli jako velkou výhodu, s radostí na to navázali… a upletli tak na sebe bič – protože společnost si zde nikdy nevytvořila více nezávislých vrstev, a pokud takové pokusy byly, smetla je první vlna násilného převzetí moci, která se vrátila k přísné hierarchii.
Indie se svým kastovním systémem a Evropa se svými „společenskými stavy“ vytvářela (a vytvořila) nástroje, které umožňují, aby se lidé necítili být ponížení vedle jiných lidí, kteří žijí jinak. Přinesla rozdílné modely úspěchu. Jižní Amerika převzala mnoho z Evropy ale v jednom zůstala deficientní – zůstalo zde v platnosti, že vítěz bere vše. Veškerá odpovědnost za systém pak ale je na vítězi.
Parafrázuji-li jednoho přítele, v USA jsou si všichni rovni a někteří (oligarchie) jsou si „nadrovni“, podrovni jsou jen Indiáni. V Jižní Americe jsou si teoreticky všichni rovni, ale prakticky jsou si rovni jen ti, kdo mají moc, a to v různé míře podle stupně hierarchie, na které stojí. Proto tu pojem rovnosti nemá reálný společenský smysl.

A z toho vyplývá i podstatné zjištění, které nevyznívá pro katolickou Církev nijak slavně: Církev ve své tradiční podobě nevytvořila v Jižní Americe dostatečně nosné struktury, které by umožnily větší stratifikaci, společenskou plasticitu, vrstevnatost, na kterou jsme v Evropě zvyklí. Středověká stavovská společnost se sice v 19. století rozpadla, ale velké společenské rozrůznění odlišných skupin obyvatel zůstalo i se společenskou a politickou infrastrukturou. Církev ve Střední a Jižní Americe naopak mocenský monolit využívala, a mimo jiné proto byla a je snadným výtahem k moci pro mnoho pokrytců, kteří po ní touží.

Těchto pár poznámek je snad důležitých pro to, abychom porozuměli východiskům papeže Františka, který se zjevně pohybuje v mnoha evropských problematikách jako „slon v porcelánu“. Skutečnou Evropu, která je mnohotvárná a bohatá na kulturní formy, totiž nezná a asi neumí pochopit. A Evropa ho vlastně ani nezajímá, je přeci odsouzena k zániku a k multikulti procesům, jeho plány jsou „světové“, ve smyslu „globální“. Inspiruje se ze svého prostředí, tj. snaží se zavést v katolickém světě jednoduchý model myšlení, jednoduchý nekomplikovaný a snadno kontrolovatelný systém, ve kterém vše budou mít zdánlivě v kompetenci biskupské konference, ale celkový charakter „moci“ bude jednoduchý a jasný. Jen s trochou obavy konstatuji, že právě z jihoamerické zkušenosti víme, jak snadné je, aby na takto vybudovaný trůn dosedl skutečný nepřítel Církve.