Jak přisuzuji
Nejde samozřejmě o to, jak soudíme ve smyslu soudu jako instituce, ale jak usuzujeme o někom, o jeho jednání: a nejde také o to „podle čeho“, ale právě o ono „jak“, tedy o vlastní proces, na základě kterého si vytváříme vůči nějakému člověku vlastní postoj. Tento postoj je jen málokdy postavený na racionálním výroku nadřazujícím přítomné nad vše ostatní, například když přisuzujeme: „(on) jest blbem!“ (Byl, jest a zřejmě zůstane). Na základě jistých pozorování a potvrzení našich tezí dříve nebo později v tomto případě dojdeme k závěru, že někdo jest… nějaký, a takový už s největší pravděpodobností zůstane, totiž pokud se nestane zázrak.
Vlastně jsem to celé začal psát kvůli papeži Františkovi, ne že bych tím chtěl naznačit, že jest blbem, jen tu jde o jakousi paralelu, výstižný příklad přisouzení, neb v následujících řádcích Františkovi cosi přisuzuji. A zároveň ukazuji, že celek přisouzení stojí na elementárních krocích ukazujících, proč takto přisuzuji.
Při přisuzování něčeho někomu je důležité hledat to, co je charakteristické, co vytváří jakousi „osu“ myšlení a jednání dané osoby, tedy jde o to nalézt něco, co je zřetelně a jednoznačně nenáhodné v širších souvislostech. A proto můžeme v klidu nechat stranou všechny obránce Františka, kteří zlehčují ten nebo onen jeho výrok, protože „jen“ hodně mluví a lidově řečeno občas si „nevidí do huby“. Kvůli jednotlivým úletům by se nikdo vážně Františkem nezabýval, nesoudil by, nestálo by to za řeč. Ale jsou tu věci, ze kterých se dá cosi usoudit a přisoudit.
Tradicionalisté identifikovali jednu z takovýchto nesporných věcí – Františkův silný důraz na „situační etiku“. František varuje před kazuistikami, ale ve svých bonmotech se o ně neustále opírá, je situační. Situaci nelze zobecnit, každá situace je jiná a v situaci nejde souvislosti „jen tak“ přejít. To je obecná věc týkající se kazuistiky. Pro Františka je každá situace otevřená pro milosrdenství, které lze v kazuistice reálně ukázat. Ale s tím Desatero nepočítá. Nemluví o situacích, mluví o jasných kvalifikacích jednání: Nezabiješ, nesesmilníš. V jednoho Boha věřit budeš.
V kazuistice je vražda, krádež, smilstvo, vražda vykládána „jen“ jako taktrochu vražda, taktrochu krádež, taktrochu smilstvo, protože jde o to chápat „kontext“, ve kterém se nic nejeví jednoznačně. Ale z tradice vyplývá, že jednání je nutné jednoznačně kvalifikovat, jinak se rozpadne smysl celého Desatera a celé tradice, protože i Bůh pak je jen „taktrochu Bohem“, a Kristus „taktrochu Spasitelem“. Tahle věc je na mne příliš „hranatá“, je formulována tradicionalisty a podle mého povrchně. Je dobré tradicionalistům rozumět, ale je to jejich boj. Mají mocnou oporu v Kristu a jeho slovech „vaše slovo budiž Ano Ano – Ne Ne“. Ale z tohoto pohledu Františkovi nic nepřisuzuji.
Vidím něco horšího: František ukazuje tradici jako něco „překonaného“ *), ukazuje ji ve světle „vývojového“ myšlení, podle kterého to, co je staré, to je překonané, a co je nové, to je „lepší“. To považuji za zvrácené. S takovouhle dialektikou dění (dějin) nevystačí přemýšlivé dítě ani v základní škole, a tenhle přístup už mi vadí víc, podle toho bych však Františkovi přisoudil nanejvýš závislost na postmarxistických resp. osvícenských myšlenkových konstrukcích. Je to však závislost nevědomá, nebo cílená? A není to trochu jinak?
Kdyby šlo o závislost nevědomou, mohl bych se modlit za to, aby daná osoba prozřela. Ale já soudím, že František dobře ví, co dělá. Jeho jednání nevykazuje znaky náhodnosti nebo nějaké nedomyšlenosti. Jeho řeč a jeho jednání je v tomto konzistentní.
Existuje celý vějíř způsobů, jak je možné používat řeč, a ten jezuitský (při kterém řeč je „dobrá“, pokud „slouží“ dobrému cíli), se mi pranic nezdál odedávna. Kdo ví, co je aktuálně tím „dobrým cílem“? Kdo si v tom je jist? Františkova řeč slouží – nesporně, ale jak a čemu? V jezuitském pojetí je řeč prostředek k dosahování cílů – v mém pojetí je darem, který nesmíme používat vůči druhým jako nástroj manipulace. Kdo říká to nebo ono, aby dosáhl něco jiného, ocitá se na šikmé ploše. Žádná lež není omluvitelná vznešeným cílem (například pastoračním záměrem) a žádná lež nemůže být v posledku ku prospěchu. A každá polopravda, která cosi záměrně skrývá a vytváří „mylný“ dojem, se stává ve svém skrývání a zakrývání světa lží.
Františkova řeč je řečí, která sleduje cíle – aniž by je vyslovovala. Je to nutné? Podle mne je to v zásadním rozporu s Evangeliem. František mluví řečí médií, je to řeč ideologických konstrukcí, zkreslujících zkratek. Nejlépe je to vidět při rozboru jeho „zelené encykliky“ **). Jde nesporně o manipulativní řeč, řeč, která ukazuje něco jako něco jiného. Řeč, která vybízí k opovržení řečí. Řeč, která říká: na slovech nezáleží. Qui bono? Nevím. Ale vím, že je to řeč, která neslouží k odkrývání světa a k jeho pojmenování, je to řeč, která zní jako píšťalka krysaře – ti, kdo za ním jdou, neví kam. František se zapojil do podivných hrátek mocenských sil světa a snaží se jako jezuita hrát jejich hru, obstát v hrách světa.
Soudím, usuzuji, přisuzuji. Můžu se setkat s námitkou, že je to projev mojí pýchy, namyšlenosti. Jistě je možné, že svým souzením křivdím, že vidím třísku v oku bližního. To už je riziko, které je na sebe třeba vzít, pokud nechceme svoje konání na této zemi omezit na modlitby a skutky milosrdenství. Pokud neresignujeme na řeč jako dar od Boha; neboť na počátku bylo Slovo, a slova je třeba brát vážně: slova vytvářejí skutečnost, a nebo ji rozmývají, destruují, zakrývají, ničí.
Milan Glaser napsal na stránky Radia Vatican článek „Toho papeže nám byl čert dlužen“ a v něm se snaží Františka obhajovat jako prostořekého člověka vtaženého do víru věcí horečnatou činností a obsáhlou verbální produkcí. Je to podle mne nepovedená omluvenka. František dobře ví, co dělá. Tvrzení, že „učí činorodé improvizaci uprostřed nastávajícího sociálního, kulturního, verbálního i myšlenkového chaosu“ není ničím podložené, je to jen zbožné přání. Rozhodně nesouhlasím. František má svou agendu a tu naplňuje. Tak soudím. Glaser píše, že celkový dojem destrukce, který z Františkova činění vyplývá, je prý jen důsledek vytváření příležitosti „otevřít se milosti Boží“, zbavit se nánosů své pýchy. ***) Apoštol milosrdenství?
Jistě je na světě mnoho katolíků, kteří jsou uzavřeni ve své sebejistotě a právě v ní sedí ďáblovi na lopatě. Pokud jde Františkovi o to, rozhýbat je – proč to nenazve pravým jménem?
Soudím, že nechce, protože nevěří že by pojmenování pravým jménem „k něčemu bylo“.
Argumentace, o které se opírají přisouzení předchozího článku:
*)
A nyní k tomu, co považuji za podstatné.
František pracuje s řečí systematicky, vyhýbá se důsledně některým formulacím, naopak jiné vazby opakovaně „využívá“ ke svým cílům, které jsou prokazatelně manipulativní.
např. citace:
Podľa nových noriem Vatikánu môže byť na obrad vybratý každý spomedzi „ľudu Božieho“. To znamená, že účastníkmi môžu byť aj nekatolíci. „Každý z nás, všetci spoločne: moslimovia, hinduisti, katolíci, kopti, evanjelici. Ale ako bratia, deti toho istého Boha. Chceme žiť v mieri, v jednote,“
povedal František.
František tu nic netvrdí, ale dosazuje slova „Boží lid“ do souvislosti tradice tak, že je napříště totožný se slovem „lidstvo“. Konstatuji, že František nevystoupí a neřekne: lid Boží jsou všichni a my bychom měli v důsledku II. vatikánu hledat způsob, jak nově chápat „katolicitu“ ne jen jako atribut lidu Nové smlouvy, ale potenciálně „všech“. On tuhle změnu provede tak, aby to bylo jakoby „mimochodem“, aby o tom nebyla diskuse, aby nepadly žádné otázky. A rozhodně to není náhoda – je to opakovaná praxe s využitím aktuálních vyjádření, skrze které jsou jakoby bokem, mimochodem, měněny významy tradičních katolických pojmů.
Pokud si František myslí, že by se měly nohy umývat VŠEM, tak ať napíše, že nohy se napříště budou umývat všem. Je mi to vcelku jedno, rozhodně mi to nevadí. Ale František dělá něco jiného, než že by zaváděl změnu v okruhu těch, komu se mohou mýt nohy. Vůbec tu přeci nejde o změnu okruhu těch, komu se mohou mýt nohy. Ta jen dává příležitost ke gestu, které má zásadní význam vzhledem k tradici. Tvrdím, že prakticky (a okázale) prezentovaná změna postoje k tradici je tu hlavním cílem. Z Františkových slov a jednání vyplývá, že doposud byla praxe omezena mylným výkladem Ježíšových slov! Jde tedy o zcela jiný přístup k tradici: Buď tradici Církev v jakémsi otevřeném procesu průběžně doplňuje a proměňuje s ohledem na aktuální kulturní souvislosti, a nebo se někdo postaví nad tradici s tím, že očišťuje pro (svou) současnost tradici od MINULÝCH CHYB. Jde tedy nejen o změnu obsahu jednoho slova, ale o příklad změny postoje k tradici – a porozumění tomu, co je to proměna tradice. Napříště tedy tradice není hodnotou, naopak, naším úkolem je ve Františkově podání per partes se zbavovat chyb, kterými jsme v důsledku tradice zatíženi.
Citace k **)
Klima jako obecné dobro. Kdo si přečte Františkovu encykliku „o ekologii“, může být překvapen nebo až zděšen zvoleným způsobem řeči, obludným, od života odtrženým jazykem. Za pozornost stojí mimo jiné to, jak zde František používá slovo „dobrý“. První odkaz je až v začátku první kapitoly v článku 18 – a jde o obecné dobro. Jde o negativní formulaci, celkově tu jde o „kvalitu života“ a „udržitelný integrální rozvoj“ (!!!) Celá citace:
„že cíle této rychlé a nepřetržité změny nejsou nezbytně orientovány k obecnému dobru a lidskému, udržitelnému a integrálnímu rozvoji. Změna je něco žádoucího, ale znepokojuje, vede-li k horšímu světu i kvalitě života velké části lidstva“.
O něco dále pak nalezneme i obecnou definici klimatu v této podobě:
„23. Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. Na globální úrovni jde o složitý systém související s mnoha podmínkami podstatnými pro lidský život.“
Nehledě na redundantní formulaci (obecné dobro a ještě navíc všech pro všechny) tu zaráží, že dobro je dobro systému. U papeže Benedikta XVI. bychom mohli nalézt dobro především v jednání, pak u toho, co je dobré, protože to má nějakou vnitřní kvalitu (dobrá hudba, dobrá svíčková etc). Mohli bychom nalézt dobrou konstelaci pro něco – tedy dobré rozpoložení – ale i rozpoložení je něco zcela jiného než systém. Františka nezajímá dobré jednání, kvalita věcí, rozpoložení. Nezajímá ho totiž kultura jako taková, zajímá ho systém, protože do systému se dá intervenovat a jemu jde o intervenci.
Citace k ***)
František je v oblibě u všech, kdo mají nějak „blízko ke křesťanství", ale nejsou katolíci. Jeví se jim totiž, že důrazem na aktuálně se projevující „řád srdce“ přistupuje na nejvýznamnější dogma současnosti, prioritu přítomného před jakýmkoli přesahem v čase. František téměř mlčí o řádu mimo nás, mlčí o tom, co nás přesahuje, jeho odkaz na Boží řád je téměř neznatelný, jediné, v čem se ve Františkově podání Boží řád na zemi projevuje, je milosrdenství.
František má jasně daný program, který si jistě velmi dobře promyslel – a realizuje svoji agendu, ve které rozbíjí model Církve jako nositele řádu a zesměšňuje všechny držitele pravd jako pokrytce a moderní farizeje. Po mnoha desetiletích zkušeností s jejich hroší kůží z toho mohu mít hořkou radost, ale nemám. Obávám se totiž, že může jít jen o osobní projekt. Jinými slovy, pokud František mluví o Božím řádu jen jako o řádu aktuálně se projevujícího milosrdenství, nemusí to nic podstatného znamenat. Ale může.
František, aniž by učinil jakékoli vyslovení nějaké „dogmatické pravdy ex katedra“, ruší strukturu dogmatu jako přímého projevu řádu, protože nad ni nadřazuje řád jiný, který ale je, na rozdíl od dogmatu, jako korektiv ke světu nepoužitelný.