Tázání jako klíč

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Vrána nemusí k lišce dolů, aby ji mohla ukázat, že létá (perské přísloví, volně přeloženo). K tomu, abych ukázal tázání jako otevřený proces, musím ho jen ukázat jako otevřený proces.
Anotace: 
„Asi se dožijeme nepěkných věcí,“ říká si teď kde kdo a zároveň si uvědomuje, že jeho možnosti jakkoli zasahovat do běhu věcí jsou omezené, ba až žádné. Nesdílím takovou pesimistickou představu. Mohu se ptát „co mám dělat“ a jednat pak podle odpovědi, kterou si ve vší vážnosti dám – a to bez toho, abych kalkuloval, jaké má takové moje jednání „dopad“.
Číslo: 

Jak se máme vyznat v tom, co se děje? Máme číst hodně internetových novin, blogů, účastnit se diskusí? Nevím, každý musí spravovat svůj čas. Koneckonců i Revue Trivium je internetový časopis a mnozí mne přesvědčují, že vydávat ho (a z jejich strany číst) není ztrátou času.
Podstatné je podle mne správné položení otázek – ale jaká otázka je správná, to se dozvíme právě až v procesu tázání samého. Je třeba rozlišovat: výše uvedené neznamená, že mezi tím, jak se tážu, a tím, jak je to se světem, není žádný relevantní vztah. Naopak, jen se nemám ptát tak, jako by svět byl nějaký přehledný projekt, který mohu v tom či onom smyslu „přehlédnout“ (který si mohu prohlédnout), projekt, který mohu ovlivňovat, dotvářet. Je třeba mít dostatečnou míru pokory vůči tomu, co mne přesahuje právě v dění samém, a zároveň je třeba zkombinovat s dostatečnou mírou sebevědomí, že tu nejsem náhodně, nejsem náhodným shlukem chtění a podmínek chtění.

Podle mne se teď nehraje o to, abychom se „správně orientovali v tom, co se děje“, ale o to, jestli budeme v odpovědi na naše vlastní otázky nazývat věci pravými jmény. Dobrým příkladem, na kterém se to dá ukázat, je papež František. Můžu polemizovat s tím nebo oním, ptát se „proč se podílí na mediální manipulaci“ atd., ale v posledku je dobré se ptát „k čemu to VŠECHNO je“ – a pak se mi v souhrnu jeví, že tu je mimo jiné proto, aby otřásal jistotami. Že přitom ledacos zničí? Lepší tenhle bič Boží než nějaký skutečně krvežíznivý Attila. V diskusi s těmi, kdo považují jakoukoli otázku za pouhý formální akt v systému myšlení, proto říkám: „Budeme dostávat přes ústa, dokud se nezačneme ptát (a na základě toho jednat) úplně jinak než dosud“.

Setkávám se s názorem, že jakékoli odpovědi jsou na prd, pokud je nedokážeme obhájit proti těm, kteří se buď neptají, nebo na své otázky získali svým ptaním odpovědi jiné, odlišné od našich.
Odpovídám, že „ptaní se“ je ve své povaze hledání a tedy proces směřující k tomu, co nemám pod kontrolou.  Odpovídám, že pro běh světa není důležité, co z výsledku svého ptaní (hledání) „společensky uplatním“ jako uznávané pravdy světa. Odpovídám, že je úplně „nanic“, když se intelektuál svými otázkami dostane až k nějakému „sebepřesahu“ – transcendenci. O něj samého přeci vůbec nejde. Podstatná je budoucnost, a ta je otevírána otázkami, které si můžeme položit a hledat na ně odpovědi (obstát) a nebo nepoložit a odpovědi nehledat. Na tom „špatném“ ve světě se přeci nepodílím jen tím, že porušuji Desatero nebo nějaké jiné „příkazy“, ale především tím, že nekonám, co mám konat. Ne nadarmo je to jedna z důležitých věcí, ze které se při mši mám kát.

Ve škole jsem se naučil to nejdůležitější: otázky, na které se mám naučit hotové odpovědi, se mě zpravidla vůbec netýkají, i když to sugerují, tváří se tak. Typickou otázkou, která předpokládá již existující odpověď (a podle mne tedy žádnou skutečnou otázkou není), je například „Chlapečku, kolik je ti let“. Je to jen věc evidence a dospělí, kteří se mě kdysi takto ptali, mi připadali „mimo mísu“, naplno řečeno blbí. Jako by se mě nemohli zeptat na něco, na co jsem jim odpověď mohl dát jen já. Třeba „Z čeho se raduješ a na co se těšíš?“. Dodnes mnohé lidi takovýmito otázkami překvapuji. Je samozřejmé, že odpověď na takovou otázku se musí aktuálně hledat, ale je vidět, že sami si takové otázky nekladou!

Tázání je podle mne ve své povaze hledání a tedy proces směřující k tomu, co nemám pod kontrolou. Ukázkou takového postupu v Revue Trivium je právě moje opakované tázání, jak pojmenovat to, co činí papež František. Ať to pojmenuji jakkoli, žádné fungování z toho neplyne, jen porozumění, jeden možný vhled. Ale lidé očekávají odpovědi, které zapadnou do systému toho, co se dá naučit, a proto musí být neustále zklamáváni.
Může to ozřejmit jiný příklad: Ještě v samizdatu jsem napsal v časopisu Možnost tři odpovědi na tři různě položené otázky týkající se knihy A. Anzenbachera o dějinách filosofie. V Teologických textech (taky ještě samizdatových) pak vyšel článek od J. Polákové, že v Možnosti jsou autoři typicky postmoderní, které nic nespojuje. Vůbec nepoznala, že to všechno psal jeden člověk a hlavně nepochopila, proč to psal takto. Nepochopila, že jde o pokus obkroužit dané téma různým typem otázek z různých výchozích pozic, nikoli „jen“ o nějakou vlastním názorem zabezpečenou polemiku (dialog) s autorem, s jeho pojetím dějin filosofie. Dialog mě v podstatě nezajímal a nezajímá. Šlo mi o to ukázat, že při pokusu o systematizaci dějin filosofie je důležité především „jak se ptám po smyslu“, každý pokus se zeptat přináší různá pro a proti. Ptáme se; odpověď (resp. různé možné odpovědi) je pak komplementární otázce (různým možným otázkám).

Proto tvrdím, že v otázce samé spočívá ono umění vztáhnout se k tomu, co mne přesahuje. Proto tvrdím, že se dnes nemáme ptát na to „Co s tím vším?“, ale „Co já teď a tady?“

Zeptal se mě kdosi, co si myslím o „imigrantech“ a opravil se na korektní „uprchlících“. Ale já si nic „nemyslím“, nemám žádnou hotovou odpověď, protože nebyla jasně položena otázka. Je možné se ptát, jak tato situace nastala, a dobírat se řady aspektů, od cíleného záměru islamizace Evropy na straně jedné až k systémových chybám dnešního myšlení, které umožňují, aby hypertrofovalo sebevražedné „kulturní veganství“ Evropy, zejména Německa. Je možné se zabývat tím „co teď“ a zvažovat, jak vůbec proměnit apel pomáhat bližnímu na nějaké smysluplné jednání. Je možné leccos. Mohu ale také tuto otázku odmítnout, protože není moje, protože jsem přesvědčen, že ať už odpovím jakkoli, jen „skočím někomu na lep“, vyplním jen jeden z možných předem připravených scénářů. Protože s každou odpovědí na takto položenou sadu otázek už někdo „počítá“, ať udělám cokoli, někam jsem zařazen. Bloudím pak v pasti světa.
Tuhle hru nepřijímám. Abych ukázal něco podstatného, musím udělat krok stranou, zeptat se jinak, v obecném smyslu „jak se vztahuji k tomu, o co tady jde“. Nevím, jak se mám zeptat, až to budu považovat za důležité, začnu tu správnou otázku hledat. Nemohu mít ambici v plnosti pochopit, o co tady jde, ani to nepotřebuji vědět, protože v posledku jde „jen“ o spor dobra a zla. Ale mohu mít ambici aby moje jednání nebylo svázáno s těmi rozvrhy světa, které jsou manipulativní.
Je třeba zabránit svou otázkou tomu, aby se rozmyla otázka dobra a zla, a hledat otázky, které se vztahují k tomuto horizontu – otázky, které nesmí být při zdi, takové otázky mohou vést k odpovědím, které změní náš život.