Hudba: jak se k sobě má harmonie a krása

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
František se chová jako Pavel – zcela přirozeně – nebojí se, že by šlápl na hada, a pokud na něj šlápne, had mu neublíží, nebojí se ztroskotání lodi, protože pokud loď ztroskotá, on se zachrání: je veden naprostou jistotou – kdo se zcela vloží do hlásání evangelia, splyne s Pavlem: nebude již on, ale Ježíš. Ale to není cesta pro všechny. Je to jistě pro všechny inspirace, ale nikoli návod.
Číslo: 

Ve dvou textech papeže Františka jsem narazil na motivy, které je možno vztáhnout na aktuální rozumění hudbě. Hudbě proto, že je spojená s časem, který (podle Františka) je nadřazený prostoru, je tím, co je nám dáno. Hudba může být znění, založené v aktualitě (jako improvizace) ale může být také předvedením, provedením skladby – a pak jde přesně o to, co má František na mysli, když mluví o tom, abychom nežili jen přítomností. Hudba aktuálně zní, ale přitom je „hrána“, provedení skladby trvá po nějaký čas, kterému je tak vtisknuta konkrétní podoba spoluprožívaného znění. František mluví o umění velmi „snadno“, protože krása je pro něj spojena se správností, s pravdou věci, a tím, co je dobré. Jak ale přitom nesklouznout k relativistickému kamenu úrazu, totiž že totéž je pro někoho „dost dobré“, „dost správné“ a „dost pravdivé“ a přitom pro jiného „dost tragické“? Jde o to, jak Františkovi rozumět, protože jeho způsob myšlení spočívá v náznacích, v ukázáních, ale pokud nejsme schopni se dívat dál než ke konci jeho ukazujícího prstu, můžeme leccos pokazit. Přečtěme si, co píše o kráse v souvislosti s hlásáním evangelia:
EVANGELII GAUDIUM 167.
Je dobré, když každá katecheze věnuje zvláštní pozornost „cestě krásy“ (via pulchritudinis). Zvěstovat Krista znamená ukazovat, že věřit v Něj a následovat Jej, není jenom něco pravého a správného, ale také krásného, schopného dát životu nový lesk a hlubokou radost i uprostřed zkoušek. V této perspektivě mohou být všechny výrazy autentické krásy rozpoznány jako stezka napomáhající setkání s Pánem Ježíšem. Nejde o podněcování estetického relativismu, který může zatemňovat nedělitelné pouto mezi pravdou, dobrem a krásou, nýbrž o obnovení úcty ke kráse, aby bylo možno dosáhnout lidského srdce a dát v něm zazářit pravdě a dobrotě Vzkříšeného. Je-li tomu tak, jak praví sv. Augustin, že totiž nemilujeme než to, co je krásné, pak Syn učiněný člověkem - zjevení nekonečné krásy - je svrchovaně hodný lásky a přitahuje nás k Sobě poutem lásky. Je tedy nutné, aby formace ve via pulchritudinis byla zasazena do předávání víry. Je žádoucí, aby každá místní církev při evangelizaci užívala umění v návaznosti na bohatství minulosti, ale také v šíři jeho rozmanitých aktuálních výrazů, za účelem předávání víry novým „parabolickým jazykem“/pozn./. Je zapotřebí odvahy nalézat nová znamení, nové symboly, nové tělo pro předávání Slova, různé formy krásy, které se objevují v rozličných kulturních prostředích, včetně oněch nekonvenčních modalit krásy, které mohou být málo významné pro hlasatele evangelia, ale staly se zvlášť přitažlivé pro druhé.

poznámka v textu se vztahuje k staršímu textu Benedikta XVI.:
Il linguaggio dell’arte è un linguaggio parabolico, dotato di una speciale apertura universale: la «via Pulchritudinis» è una via capace di guidare la mente e il cuore verso l’Eterno, di elevarli fino alle altezze di Dio.
přeloženo: Jazyk umění je jazykem podobenství (lépe – odkaz na vyklenutí vysokého oblouku v originální „parabole“), jehož zvláštností je všeobecná přístupnost. Via Pulchritudinis – cesta krásy – je schopna vést mysl i srdce do věčnosti, pozdvihnout je až do Božích výšin.

Je třeba polemizovat: Obrazoborectví, tupost a nenávist ke krásnému jsou vždypřítomné a v dějinách cyklicky nabývají charakteru katastrofy. Kolikrát byly bořeny chrámy a ničena nenahraditelná kulturní díla? Cesta krásy a umění je jednou z možných cest k duši člověka – ale není cestou nijak samozřejmou a všeobecně přístupnou. Vede dlouhými oklikami v odkrývání krásy a ve formaci, která umožňuje porozumět poselství krásy.
Podstatné ale samozřejmě je, jak interpretovat samý závěr citace z Evangelii gaudium: Co jsou to nekonveční modality krásy? (zároveň skutečnosti, toho, co je dobré a co je pravdou). V jistém slova smyslu je třeba jásat nad tím, že se papež jasně vyslovuje v tom smyslu, že tu jsou pozitivní skutečnosti, pro které jsme doposud neměli příliš velké pochopení: tedy že v tom, co již Církev drží, se nemůže nějak „opevňovat“, stavět jen na tom minulém. Na druhou stranu je tu otázka: proč jsou takové nekonvenční modality krásy málo významné z hlediska hlásání evangelia?

Proč se hlásání evangelia nemůže srovnatelně opřít o cokoli, co je skutečné, dobré, pravdivé a krásné? Jednu odpověď už jsme naznačili: protože obsah víry je doposud spojován s jistým výsekem toho všeho, co je „možné“, totiž s tím, co již „bylo“.
Ale co znamená druhá část věty – totiž že právě ty formy krásy které mohou být pro hlasatele evangelia „málo významné“, jsou „zvlášť přitažlivé pro druhé? Pro hlasatele evangelia je zde podstatná „významnost“ nebo „význam – použitelnost“. Pro „ty druhé“, tedy pro ty, kdo nehledí prizmatem evangelizace, je podstatná „přitažlivost“, tedy nějaké tíhnutí. Ale jak tomuto tíhnutí rozumět z hlediska skutečnosti, pravdivosti a krásy? Můžeme s Augustinem souhlasit, že nemilujeme než to, co je krásné – protože kromě toho snadno řekneme, že pokud se naše láska směšuje s něčím ne-dobrým, pak už nejde v plném slova smyslu o dobro a krásu, ale právě jen o tíhnutí, zkalené nějakou deficiencí.
Ale nenechme se „uzavřít“ v planém myšlení, zkusme pochopit, čím byl František v této své formulaci veden (vždyť také píše: Všechny výrazy autentické krásy mohou být rozpoznány jako stezka napomáhající setkání s Pánem Ježíšem)!
Kromě autentických výrazů krásy jsou tedy ještě jiné, neautentické, a kdo rozumí hudbě dobře ví, jak taková neautentičnost „tahá za uši“. Ale neautentičností se František vůbec nezabývá, domnívám se, že má na mysli něco jiného: Svět nachází často autentickou krásu tam, kde ji Církev nehledala – a to je pro nás výzva „inkulturovat“, do obrazu světa víry zaintegrovat i tato doposud „cizí“ území. Snad tak. Jak ale poznáme, že jde skutečně o „modality autenticky krásného“? Ropucha zajisté je krásná, stejně tak jako pavouk, jsou součástí stvoření, ale nic není „samo sebou“ a na obraz hada bych dával pozor, protože je symbolem nečistoty a také symbolem nějaké síly, se kterou dovedl Mojžíš obcovat, ale mnoho jiných ne; a na zlatého býčka bych také dával pozor, protože sice může být krásný, ale je zatížený tak vekou symbolikou, že jde až k existenci či neexistenci Desatera.

Máme být „nadkulturní". Ale přitom je had určen k tomu, aby se jako nízké stvoření plazil v prachu země a nemáme se klanět zlatému teleti. Svět není „homogenní“, a kultura se svými mnohovrstevnatými tradicemi už vůbec ne. A to nejsou „jen“ teoretické připomínky k malému kousku textu vytrženému z velké skladby – to je pokus řešit velmi konkrétní problémy, týkající se mimo jiné i hudby.
Jistě je možné říci, že je důležité, zda je hudba „dobře zahrána“ – tedy zda se v daném časovém úseku, kdy je prováděna, skutečně naplňuje, potkává ono dobré, pravdivé a krásné: a to se nestává tak často. Ale může být i hudba, která je nějak deficientní ze své povahy, ze své povahy je spojena s agresivitou, zlem: tak jako ve výtvarném umění některé magické symboly. František je Petr, který se chová jako Pavel – zcela přirozeně – nebojí se, že by šlápl na hada, a pokud na něj šlápne, had mu neublíží, nebojí se ztroskotání lodi, protože pokud loď ztroskotá, on se zachrání: ve svých textech je veden naprostou jistotou – totiž že kdo se zcela vloží do hlásání evangelia, splyne s  Pavlem: nebude již on, ale Ježíš. Ale to není cesta pro všechny. Je to jistě, pro všechny pavlovská inspirace, ale nikoli petrovský návod.
František ví, že návody dnes nejsou na nic: to dobré z nich je nepoužitelné a vedou jen k stále povrchnějšímu a stále víc zploštěnému ideologizování a opakování frází. Pro ilustraci nám poslouží jeho starší text o harmonii:
Duch svatý vytváří v církvi zdánlivý nepořádek, protože přináší různost charismat a darů. To všechno je ale pod Jeho vlivem jedním obrovským bohatstvím, protože Duch svatý je Duchem jednoty, která není jednotvárná, nýbrž uvádí všechno do harmonie. V církvi působí harmonii Duch svatý. Jeden z církevních otců užívá výraz, který se mi moc líbí: Duch svatý ipse harmonia est. Duch svatý je harmonie sama. Jenom On může probouzet různost, pluralitu, rozmanitost a současně vytvářet jednotu. Pokud chceme sami vytvářet různost a uzavíráme se do svých stranickostí a výlučností, působíme rozdělení, a pokud chceme vytvářet jednotu podle svých lidských představ, končíme tím, že zavádíme jednotvárnost, homologizaci. Pokud se však necháme vést Duchem, nedostane se bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nám ve společenství církve umožňuje žít různost.

František ukazuje, že se máme spoléhat na Ducha, neboť právě on je zdrojem harmonie: a nemáme se snažit ani „individualizovat“, ani „ sjednocovat“ – jen se jím nechat vést. Dobře, zkusím to, ale v tom okamžiku se stávám kulturně zcela nekompatibilní: mohu samozřejmě prohlásit, že to, co právě předvádí nějaký známý interpret na pódiu, je „trapas“, protože se tu právě ono „dobré, správné a krásné“ vůbec nepotkává, mohu o někom prohlásit, že je dobrý technický hráč, ale o tom, co je krásné vůbec netuší, a pokud se neotevře Duchu nikdy tomu neporozumí? Anebo – mohu zaujmout kritický postoj, ale především přitom musím být schopen argumentace, přesvědčivého ukázání souvislostí, ze kterých ve svém tvrzení vycházím. Jistě – pro ty, kdo berou slovo papeže jako bernou minci, se stačí odkázat na autoritu Františka a rozumění v Duchu. Ale obávám se, že tak jednoduché to nikdy nebylo a nebude.

Naopak, na autoritu Františka se ihned odkážou ti, kteří sice nemusí vůbec ničemu rozumět, ale „umí se ve světě zařídit“ – a konkrétně v hudbě se první citovaný text dá hrubě zneužít pro to, aby se v kostele nyní „mohlo hrát cokoli“ – tedy cokoli, o čem lze tvrdit, že je to nekonvenční modalita krásy, která doposud mohla být málo významná pro hlasatele evangelia, ale je zvlášť přitažlivá pro druhé. Ne, bouří se to ve mně: teprve až ukážete a zargumentujete, že se jedná o výraz autentické krásy!

František vsází všechno na jednu kartu – totiž že mu bude rozuměno. Že ti, kdo chtějí a jsou otevřeni Duchu, mu porozumí. Ano – rozumím tomu, když píše o harmonii, jakou dává Duch svatý. Ano, rozumím tomu, když odkazuje na to, že Církev se svou tradicí nemá patent na obor krásného. Ale bojím se, co uslyším, až se jeho slov jako argumentu zmocní ignoranti – a mám zkušenost, že jich je většina. Přesně ti, které kritizuje za „duchovní korupci“ (a já bych dodal, ti, kdo jsou „duševně nízcí“), se pokusí zvítězit nad tím, kdo je takto označil, ukázal. A budou k tomu používat jeho vlastní (tak snadno překroutitelná) slova.
Obrazně řečeno: František seje na pole nezorané, nepřipravené, a neohlíží se nazpět s jistotou, že co má vzejít, vzejde. Celá tisíciletá kultura v nás otištěná se tomuto přístupu brání – racionální vrstva našeho „já“ nám ze zkušenosti praví, že pokud bychom takhle konali ve všem a důsledně, nepřežijeme příští zimu. Ale třeba právě tohle máme slyšet, abychom udělali podle své nejlepší vůle, co je možné – aby pole přeci jen nerodilo především bodláky.