Bez tebe bych nebyl nic – ale co jsem s tebou?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Hlásáme radostnou zvěst, že Ježíš za nás zemřel, že Ježíš je Pán, nebo že zemřel za naši spásu? Není to totéž, tyto věty mají každá jiný obsah. Jestli můj Pán zemřel za mne, tak se mohu ptát dál, především jsem postaven před fakt, že tedy nejsem SÁM svým pánem. Pak teprve dostává otázka „co mám dělat“ hlubší smysl – protože vím, koho se ptát. Nejde o konzultaci. Nejde o diskusi. Je to pobuřující? Nejsme si všichni rovni a s Ježíšem jistě ne.
Číslo: 

Nechodím do kostela „na nějakého kněze – kazatele“, ale pro účast na mši sv., ale chápu, že kázání v neděli je „povinnost“, se kterou si každý kněz poradí po svém. Většinou je chápe jako příležitost „mluvit na lidi“, a je to jednostranné, on mluví a ostatní musí mlčet, nemohou ho přerušovat, ptát se „jak to myslel“ a nebo klást jiné, zlomyslné otázky. Kde je napsáno, že by ke všemu, co slyší, měl člověk něco dodat? Jiná věc ale je, že obsah kázání jen málokdy odpovídá na reálné otázky, které by si věřící mohl a nebo dokonce měl klást.

Papež František se profiluje jako kazatel, homiletik. Ale po měsících jeho kázání už se dá obkroužit spektrum jeho témat. Ano, křesťan má být „neklidný“, jak řekl v kázání k 50. výročí diecéze Concepcion, kde mimo jiné kdysi působil. Křesťan by neměl spočinout – ale jak to má udělat, když se setkává se statickým modelem katolické víry? Ano, jedná podle Desatera, chodí ke svátostem, žije vyvážený manželský život – kde se do toho má dostat nějaká dynamika? Papež František, zdá se, nabízí jednu z jistě důležitých možností. Křesťan má být hlasatelem evangelia. Ale to jednak není pro každého a jednak co si pod tím představit? Že budu jako Svědci Jehovovi postávat s katolickou literaturou v podchodech metra?

Problém vidím v tom, jak je vykládána „spása“. Z kazatelen až příliš často slyším, že především mám být opravdovým křesťanem – modlit se a pracovat a žít svátostný život, tj. především pravidelně se účastnit mše sv. a často chodit ke zpovědi. S modlitbou problém mít nemusíme, té není nikdy dost, ale jak je to s prací, a hlavně, jak je to s „časem, který máme pro sebe a užíváme ho podle sebe“. Nejde přeci o „re-kreaci“. A vůbec, jak je to s individuálním posláním, které má pro každého z nás Bůh (viz např. zde již opakovaně citovaná encyklika Fides et ratio)?
„Stačí-li“ ke spáse dělat to, co ostatní, jaký smysl by takové individuální poslání mělo mít? Proč se v modlitbě ptám „co mám dělat“, když vše potřebné ke spáse je jasně dané ve věrouce a je to pro všechny stejné? Opět jsem si to vyslechl teď na 21. neděli v mezidobí.

Existují dvě možnosti. Buď je třeba problematiku individuální spásy nově vyložit, a nebo nejde jen o spásu. Benedikt XVI .v tom měl podle všeho jasno, ale nedokázal to Církvi vtisknout, najít pro to komunikativní tvar. František v tomto ohledu dělá spíš krok stranou – protože jeho výzvy k „autentickému svědectví“ omezují ono individuální poslání člověka jen na hlásání evangelia. Je to dobře mířené na „církevníky“ všeho druhu, ale co s tím mají dělat laici? Co lékaři, pro které je jejich profese opravdovým posláním, a co ženy, pro které je posláním vychovávat děti? Jak mají chápat onen Františkem kázaný „neklid“? Že přitom nijak „netají“ svoji katolickou víru? Samozřejmě, ale co tedy papež František myslí, když nás vyzývá, abychom „nespočívali“?

Radikálové odpoví na otázku v nadpisu článku, že „s Ním“ jsem zrnem, které přinese plody, když samo zanikne. To by bylo dobré, ale jiní mohou poukázat na to, že ten, kdo dostal hřivny, nemá jít do sebezáporu a odevzdání se, ale má hřivny využít a rozmnožit. A já se ptám v tomto druhém smyslu. Otázka „co mám konat“ se nevyčerpá odpovědí, že mám hlásat evangelium a „odevzdat se“ jako zrno, které zemře. To by byla dosti tragická vize, vize antiindividuální, vlastně odpudivě podobná hmyzím (vojensky organizovaným) říším. Každý, a tedy nejen zasvěcené osoby, si může klást tuto otázku. Bůh má se mnou nějaký záměr – asi to není „díra do světa“, ale naopak, třeba něco, co zcela v tichosti a třeba bez vědomí kohokoli druhého mohu „udělat“ jen já. Není, nemůže být „jedno“, jestli v tomto úkolu selžu. A není pravděpodobné a jde to proti obecnému morálnímu citu, že by to, zdali naplním svoje individuální „možnosti“ (splním své poslání), nemělo žádnou souvislost se spásou. Každý má nějakou hřivnu, alespoň malou. U nikoho není „jedno“, co dělá. Ale dozví se to v prostředí Církve, dozví se to v kostele? Ale i jinak: dozví se to z Františkových kázání?

Metodika správy farností, ke které patří i kázání, je zaběhlá po staletí. Jenže se dříve obracela do prostředí, které bylo třeba formovat, vychovávat ve statické společenské struktuře, ve které byly vztahy lidí ve velké většině zcela jasně dány. Až do poloviny 19. století byl jakýkoli pohyb obyvatel velmi omezený, většina lidí žila v prostředí, do kterého se narodila, mluvit o individuálním poslání nemělo smysl. Ale během sta let se situace zcela proměnila – změnila se společnost, po dvou válkách nezbylo z původní statické společenské struktury téměř nic. Ale faráři kážou, jako by se „nechumelilo“. Chumelí.
Církev by měla oslovovat a oslovovat tak, aby to bylo přijatelné individuálně. Nevystačí si dnes tím, že poskytne jeden jednoznačný návod a k němu přidá „A když tohle budeš dělat, dobře se ti povede“. (V pohádkách do smrti, v katolické církvi po smrti). Tohle známe dobře, je to zpravidla „dobrá rada k ničemu“, protože je obecná a vůbec nemíří do mého individuálního rozhodování, příběhu, situace. Právě v individuálních příbězích se ukáže, že veškeré obecné návody jsou k smíchu (nebo pláči), reálný život stejně vše zkomplikuje a pro každého je připravena jiná cesta. Model „mírného hříchu“ a občasné svátosti smíření jako „spolehlivé cesty pro všechny“ je dobrý, ale příliš svázaný se společností, která je dávno zmizelou historií.

Tento motiv „spásy“ vůbec není v současné společnosti komunikativní, a tak je katolická svátostná praxe zvnějšku (ale i některými katolíky) vnímána nejspíš jako psychoterapeutická technika, která vede k dlouhodobé vnitřní rovnováze člověka. Spása a věčný život nejsou témata, která by někoho příliš „zajímala“. Kdo ví, co bude, myslí si (někde v koutě toho, o čem se nemluví), značná část katolíků. Hlásáme radostnou zvěst, že Ježíš za nás zemřel, že Ježíš je Pán, nebo že zemřel za naši spásu? Není to totéž, tyto věty mají každá jiný obsah. Jestli můj Pán zemřel za mne, tak se mohu ptát dál, především jsem postaven před fakt, že tedy nejsem SÁM svým PÁNEM. Pak teprve dostává otázka „co mám dělat“ hlubší smysl – protože vím, koho se ptát. Nejde o triviální konzultaci s knězem a jeho názory. A už vůbec nejde o to, co lze říci v kázání pro farnost.

Jestli ale Ježíš zemřel za spásu „všech“, tak proč bych se tím měl zabývat zrovna já? Snad právě tady má obrovský význam slova „mnohé“, které Benedikt XVI. vrátil nesmazatelně do hry svým dopisem německé biskupské konferenci. Alespoň je nutné se tázat, jestli i já patřím k těmto „mnohým“. Týká se mě to. Otázka „co mám dělat“ je otázkou svobodné odpovědné bytosti, která má prostor k tomu se reálně rozhodovat, a může vědět, že v jeho jednání nejde a nemělo by jít o „svévoli“. Že si cíle svého života nedává sám jako nějaký suverén. Ale Církev nás v tomhle ponechává ve vakuu, protože už po staletí opakuje obecné návody, které se dlouho zdály univerzální. Nejsou.

Ptám se, co mám dělat, ptám se v modlitbě „čím jsem s  Tebou, čím mám být, čím mě chceš mít, co mám udělat a co nedělat“. To nejsou otázky týkající se „příkazů“ a „zákazů“, ba ani obecných pravidel ctnostného života. Těmi dnes nikoho neoslovíme. Jsou to individuální otázky a vyžadují individuální odpovědi. Pokud nebude Církev tuhle skupinu otázek brát vážně a bude ji bagatelizovat, bude ji odsunovat stranou jako „nedůležitou“, nedostane se jí té dynamiky, po které papež František volá. Jeho pojem „duchovní korupce“ přímo ukazuje k tragickému faktu, že jsou tyto otázky zakryty, tady je příčina téhle „duchovní choroby" současného katolictví. Letno se mi vrací Leon Bloy a jeho „Katolíci moroví“ . Všichni vy, kdo jste se zabydleli, všichni vy, kdo znáte návody, zvládáte praxi – vyznáte se v teologii a logice, vezměte slova papeže Františka v dostatečně širokém smyslu. Snad ještě šířeji, než jak je sám myslí a říká.

Církev by měla rozumět těm, kdo hledají svoji individuální životní cestu, ne jen shánět ovečky do houfu. Měla by motiv „poslání“ vzít vážně. Jsme daleko strukturovanější a mnohotvárnější „stádo“, než si mohl kdo před sto lety i jen pomyslit – vyrovnat se s tím je úkol naší doby. Teprve pak budeme věrohodní, budeme mít přátele, ale i jednoznačné nepřátele. Teprve pak můžeme reflektovat nebezpečí, která nám hrozí zvenčí.