Přijde také čas metat kamení?

Řada lidí, kteří si cení racionality, rozumu, logiky a všech rozumových nástrojů, které přeci vypovídají „pravdy“ o světě, je zděšená z toho, co nyní slyší z Vatikánu od samého papeže. Už několikrát se slovo Rozum u něj ocitlo „na tapetě“, v promluvě o Rozumu a v polovině května s ještě větším důrazem v promluvě o Duchu svatém.
Co to má znamenat, ptají se někteří mí známí, copak je možné takhle se vzdávat rozumu jako základní opory institucionalizované Církve? Neskončí nakonec Tomáš Aquinský v klatbě? Nepřehání to papež s nasloucháním Duchu svatému, jinak řečeno, netočí se v bludném kruhu, když prohlašuje, „vanutí Ducha za předmět rozlišování duchů“ a pro rozlišování duchů má jediné kriterium – vedení Duchem svatým? Kde se tu ztratila racionalita Církve, budovaná až k Tomášovi přes tisíc let? V jakém smyslu se pak vůbec dá odkazovat na platnost čehokoli z církevní nauky, církevního práva, smysl církevních institucí?

Ano, chudák sv. Tomáš Aquinský, nezbývá z něj dnes v papežských promluvách kámen na kameni, ale cožpak se to nedalo čekat? Proč jsou dnes všichni tak překvapeni? Cožpak není třeba vzít na vědomí to, co se skutečně děje? Pozice těch, kdo myslí jenom v tomášovské logice,je přeci už dlouho neudržitelná. A proč tomu tak je? Proč to František dělá, proč vykládá racionalitu proti „pokrytcům racionality", proti „držitelům pravd“, kteří odmítají věřit, „odmítají Ducha“? Není možná odpověď v tom, že tak dlouho byli všichni "držitelé pravdy“ bohorovní, až se ucho utrhlo? Duch skutečně vane. Pokud věříte, že je to Duch, který je přítomen při výběru papeže, a pokud věříte spoustě dalších věcí, které jsou více či méně součástí víry, tak byste se taky měli ptát, jestli v tomhle všem, co se děje, není nějaké "jádro", které je také racionální, ale přeci jen „jinak“, než podle toho, co jsme se naučili při logice. Proč si myslíme, že právě já nebo ty kontrolujeme "správnost" přemýšlení o Pravdě? Vraťme se k diskusi o Fides et Ratio a k úkolu, který je v této encyklice vytýčen, je to úkol pro rozum. V tomto úkolu rozhodně není nic, co by bylo přitakání Tomášovi, jen ocenění, že to byl velikán své doby a že dnes potřebujeme podobně velkou syntézu, protože tehdejší kardinál Ratzinger a prefekt kongregace pro víru (který tuto encykliku v podstatě napsal) takovou syntézu hledal a doufal v ní. Ale pak udělal místo Františkovi, který už o nové syntéze nemluví – hlásá evangelium, které je v jistém smyslu bláznovstvím. Ale není to proto, že většina "držitelů rozumu“ málo přemýšlela a hodně se držela svojí pravdy? Prošvihli jsme těch víc než deset let a tvářili se, že tahle encyklika neexistuje, a mnozí ji dezinterpretovali jako něco zcela jiného, podivně „ujetého“, na hranici korektnosti. Teď se diví.
Měli jsme na syntézu a hledání cesty rozumu celá desetiletí, ale pak to Benedikt vzdal. Je čas přemýšlet a hledat racionální řešení, měli jsme si říkat. Ale většina intelektuálů pohodlně spočívala ve své sebejistotě a na Benedikta se dívala jako na nějakou svéráznou postavičku.
Dnes je čas modlit se a naslouchat kázáním o evangeliu, které se nás snaží burcovat k modlitbě, k čistotě víry. František vybízí „modlete se za mne“, protože v jeho kázáních a promluvách je zcela zjevný akcent aktuality – právě teď je třeba setrvávat na modlitbách, právě teď je třeba svědčit o křesťanském životě. Ti, kdo se tak pyšní svým rozumem, by měli pochopit alespoň tolik, že svět není ve svém „trvání“ homogenní, že nestačí jen racionalizovat náš čas do nějaké „časové linky dějin“. Byl čas přemýšlet, teď je čas svědčit, a František se svou nesmírnou aktivitou ukazuje, že tento čas bude také „krátký“, až skončí, a my budeme vidět, co jsme nepochopili, co jsme promeškali. Přijde ještě jiný čas, a dej Bůh, aby to nebyl čas metat kamení, aby to nebyl čas pláče.

Kdo se drží institucionalizované pravdy, jak ji Církev učí, ten se může cítit pobouřen, ale měl by se především cítit otřesen – minimálně jako pracovní hypotézu by si měl připustit, že se mýlí a že František skutečně dělá to, co v tuto chvíli je jedině možné a správné. Měl by zkusit s touto hypotézou pracovat třeba v tom modu, že svojí “pravdu“, ať už je sebevíc vyfutrovaná svatým Tomášem, prostě odloží jako v tuto chvíli nepotřebnou, ba v jistém smyslu obtížnou. Že připustí složitost světa, ve kterém právě teď na téhle pravdě nezáleží, není vůbec důležité ji obhajovat nebo zpochybňovat. Kdo nedovede alespoň jako hypotézu připustit, že František dělá to, co je správné a co dělat má, ten je skutečně pokrytec a farizej. Tak, jako neposlouchal racionální, ale příliš subtilní apely Benedikta XVI., tak nechápe a nerozumí rozevlátým a citově exponovaným kázáním Františkovým – protože se zabývá jen sám sebou a svou sebejistotou.
Ale to se velmi obtížně přiznává, a proto se dá čekat, že se v intelektuálních katolických kruzích bude dál rozlévat hořkost. Vivat Amáro Frančesko. Modlíme se za tebe, a je to zároveň rozloučení s jednou, intelektuálně pohodlnou etapou rozumného, tak trochu pohodlně chestertonovského katolictví. Katolictví, ve kterém se katolickým intelektuálům dařilo shodnout s většinou měšťanské společnosti, uchlácholenou rozumností obyčejného života, ve kterém si Chesterton s Čapkem podávali ruku.