Pro life

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jako patron a tedy i garant Pochodu pro život se poprvé v r. 2013 přihlásil i kardinál Duka – arcibiskup pražský, ledy se hnuly a z laické aktivity se pomalu ale jistě stává i církevní agenda. Papež František v Riu toto téma nechal stranou, ale na přímý dotaz proč odpověděl jednoznačně ve smyslu: mluvil jsem o věcech, které jsou nadějné a optimistické; učení Církve je v tomto jednoznačné. A cílem tohoto článku je shrnout, jak jsme na tom, co jednoznačné je i co jednoznačné není.
Číslo: 

První věcí je rovina vlastního jednání. Pokud jsem si jist, že něco je zlé, pak to samozřejmě nekonám. Pokud si nejsem jist a připouštím možnost, že je něco zlé, pak to mohu konat jen v naprosto mimořádných okolnostech, např. v ohrožení života. I kdybych tedy nebyl jist, jak dlouho po pohlavním aktu dochází k početí a za jak dlouho lze mluvit nějakým medicínským žargonem o „novém identickém jedinci“, vede mě tato opatrnost k tomu, abych hájil nový život od samého počátku třeba i s tím, že ho hájím ještě dřív, než vznikl. Taková chyba nic nestojí. Je tedy víceméně zbytečné vysilovat se diskusemi o složitých otázkách týkajících se těch či oněch buněk – to je ve věci samé vedlejší téma.
Jinou věcí je neoddiskutovatelný fakt, že i sezdané dvojice řeší jako velký problém „plánované rodičovství“, velké většině lidí vč. katolíků přijde jako nesmysl omezovat svoji vzájemnou tělesnost jen na dobu, kdy zamýšlejí počít dítě. Tihle lidé ví, že při milování se „riskuje“. Dítě může přijít. Pro mnohé „křesťansky myslící“ současníky to může být i překážka v přijetí katolicismu: v současném světe je pokyn „milujte se a množte se“ vnímán jako schizofrenní: a tak velká většina lidí dodržuje jen první půlku tohoto proto-přikázání a používá různé typy antikoncepce.

Druhou věcí je jednání těch, kteří podstupují interrupci, tedy destrukci, zmaření života. Tady se situace stává komplikovanou. Stát v tomto stojí „stranou“ a tvrdí, že lidé jsou v tomto smyslu „svobodní“, že se mohou sami rozhodnout. Třetí osoba s nimi o tomto tématu může mluvit jen tehdy, pokud toto téma oni sami „otevřou“, tedy o něm mluvit chtějí, a nebo alespoň neodmítají. Vnucovat cokoli druhým je nesmyslné proto, že vnější nátlak se setká spíše s odporem a negací jako nepřípustné moralizování. Máme možnost pouze svědčit a velmi omezené možnosti jak přesvědčovat.

S tím souvisí třetí věc, se kterou je třeba jednat velmi opatrně. Jde o přesvědčení některých pro-life aktérů, že jejich názor na ochranu života lze racionálně obhájit na základě všeobecně uznávaných východisek myšlení. Jsou přesvědčeni, že mají pravdu a že jsou schopni ji obhájit. Je třeba byť i jen operativně připustit, že sice mohou mít „Pravdu“, ale to vůbec není žádný argument pro ty, koho to nezajímá. V reálu veřejné diskuse nejde o víc než jen o prezentaci názorů. To je třeba připustit – nejde tu o kázání pravd. Kdo s pocitem přesvědčení o své pravdě zaníceně „káže pravdu“, věci pro-life v některých ohledech spíše škodí, než prospívá. Nemůže totiž změnit povahu veřejného prostoru, ve kterém se na každé kázání lze dívat jako na předkládání názoru a ve kterém se také dá sledovat a hodnotit forma předkládání názoru. Pokud někdo káže, musí si předem připustit, že to může být kontraproduktivní. Takovýto jasně odmítavý obecný postoj může zaujmout pouze Církev, jednotlivec jako ten, kdo nezaujatě předkládá stanovisko Církve.

Čtvrtou věcí je jednání nás jako občanů vůči státu. V tomto ohledu se v katolickém prostředí můžeme setkat se dvěma zcela odlišnými přístupy. Jeden (označme ho A) tradicionalistický, vychází z předpokladu, že stát je povinen hájit pravdu a přirozenost (vždyť to jednoznačně napsal Tomáš Aquinský), a tedy ti, kdo jsou tvůrci legislativy, pokud umožní proti-life praxi, jednají i z hlediska moci zločinně. Problém je, že se tu plete dvojí ohled: morálně zavrženíhodné jednání je zde pokládáno za jednání objektivně lidsky trestatelné. Druhý názor (řekněme B) předpokládá, že formy moci jsou víceméně věcí kulturní a v liberálním státě nemůžeme dělat nic víc, než upozorňovat na to, že taková moc, která zavádí proti-life právo, je aktivním aktérem kultury smrti.

Co tedy máme dělat, když nám modlitba přijde nedostatečná? Jaký zaujmout osobní postoj k běžným společenským praktikám a k reálným krokům proti-life státní moci? Předně můžeme věci pojmenovat v obecnosti – ne tak, abychom ukazovali prstem na konkrétní „viníky“, ale abychom ukázali povahu toho, co se děje, a ukázali na aktivní aktéry toho, co se děje.
V případě přístupu B, který je „inkulturní“, můžeme požadovat, aby proti-life zákroky, přípravky a hospitalizace nebyly hrazeny z veřejného pojištění. To je totiž základní oprávněný požadavek i v rámci současného pojetí veřejných politik, neboť moc sice neuznává právo nenarozených dětí na život, ale uznává právo na veřejnou prezentaci stanoviska v tom, jak vytvářet veřejné politiky, podle kterých se směřují veřejné prostředky. Na jedné straně tedy můžeme vést spor o povahu základů práva, na druhou stranu musíme být schopní v aktuálním pozitivně právním prostředí reálně formulovat svoje požadavky.

Rozdílně se také dá argumentovat v rámci „legality či ne-legality“ proti-life zákroků.
Proti-life zákroky v nemocnicích je možné právě v pozitivním právu výrazně zkomplikovat, zakázat a nebo výslovně kriminalizovat. Záleží jen na vůli parlamentu, jak věc vyloží a zformuluje v právním výrazu. Jenže jaké by mělo být „neutrální“ zdůvodnění takové úpravy? Dokud to nebudeme umět zargumentovat, pak nemá smysl takovou úpravu navrhovat. Nemá smysl spojovat zásadní kritiku systému s návrhem na dílčí změny v systému. Smysl by např. mělo navrhnout ochranu nenarozeného života do Ústavy, aby se tak stala součástí základních principů státu. Jde jen o to, kdo toto téma politicky „zvedne“. Co v tomhle dělají aktéři hnutí pro-life? Obávám se, že převládá to, které je založené na přesvědčení o pravdě a vlastní morální převaze, nic víc.

Posledním tématem v této věci je postoj Církve. Papež František působí jako kazatel – a na současný svět se dívá evangelizujícíma očima, především ukazuje, že se Církev musí změnit, že musí začít přímo svědčit. Podobným tématům, ve kterých jsou „vykopány hluboké příkopy“, se záměrně vyhýbá, nechce se nechat zatáhnout do vyčerpávajících pozičních válek, z nichž Církev nevychází dobře.
Papež František má zcela obecné a univerzální řešení pro vše – otevírat se v lásce. V tomhle případě otevírat se i těm, kdo „už“ nějakou formou nenarozený život zmařili a nebo přispěli k proti-life politice. Rozumím jeho postoji v tom smyslu, že pokud budeme zvýrazňovat, že spáchali zločin, povede to jen k tomu, že se zatvrdí „v srdci“. I v tomto smyslu jde o to, aby poselství Pro-life hnutí bylo „jdi a nehřeš více, alelu“. Tedy nikoli „nevražděte nenarozené“ spíše „přijímejte maličké, kteří přicházejí“, a pokud jste učinili něco špatného, litujte. Ono „nevíte, co činíte“ lze říci i jinak než jako obžalobu.

Jde o to působit v duchu pokoje. Nikoli negativně, staticky ( – pokud nepřijmete, vraždíte), ale pozitivně – přijímejte, protože je to dar. Nejlepší je svědectví těch, kdo podstoupili dobrovolně násilné ukončení těhotenství a pak zůstali sami bez dětí – ti právě mohou takovou větu smysluplně a přesvědčivě říci. Pro-life obrázky zmrzačených tělíček používané v marketingových kampaních připravených profi agenturami se v tomto ohledu jeví stejně zvrácené, jako obrázky plic s rakovinovými nádory tištěné na krabičky kuřáků. Vždycky bude existovat skupina „tvrdých“ pro-life aktivistů, kteří budou právě tento nástroj používat v pokusu „odstrašit“ od vražd nenarozených. Ale nemělo by být tak snadné identifikovat s ní celé pro-life hnutí.