Církev

Mariánský motiv je dobrým lakmusovým papírkem, když člověk sleduje veřejné diskuse a teologické iniciativy. Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote sladkosti a naděje naše buď zdráva. Papežská neomylnost byla vyhlášena Boží prozřetelností, i kdyby jen proto, aby následně mohla být vyhlášena nezvratně platná mariánská dogmata. Rozumím dějinám posledních dvou set let jako dokonalému pohybu Církve uprostřed destrukce a otřesů na všech stranách, a jsem dobré mysli, neb brány pekelné ji nepřemohou. A s touto dobrou myslí se mohu podívat na to, co se poslední dobou děje v Německu, v Rakousku, ale také u nás.

Jako patron a tedy i garant Pochodu pro život se poprvé v r. 2013 přihlásil i kardinál Duka – arcibiskup pražský, ledy se hnuly a z laické aktivity se pomalu ale jistě stává i církevní agenda. Papež František v Riu toto téma nechal stranou, ale na přímý dotaz proč odpověděl jednoznačně ve smyslu: mluvil jsem o věcech, které jsou nadějné a optimistické; učení Církve je v tomto jednoznačné. A cílem tohoto článku je shrnout, jak jsme na tom, co jednoznačné je i co jednoznačné není.

Nesporně je legitimní oslavovat Boha tak, jak ho oslavovali katoličtí věřící po staletí – míněno samozřejmě do II. vatikánského koncilu. Ale to je asi tak vše, co je na celé věci jednoduché a nesporné.

Pokud má dnes katolík všech pět pohromadě, měl by si především naformulovat, v čem je současné společensko-politické klima u nás ve zjevném rozporu se samými základy křesťanství, a měl by si odpovědět, jak na to bude reagovat. Dá se očekávat, že nikdo se nevyhne okamžiku, kdy bude muset volit mezi svojí křesťanskou integritou a vynucovanými akty loyality vůči moci.

Intuice bez rozumu by byla utržena ze řetězu, ale rozum bez intuice je jen splihlý řetěz, který vede odnikud nikam, rozum bez živého vztahu k minulosti a budoucnosti je k uzoufání smutný a nudný.

Evropu čeká trhací zkouška, ale zdá se, že zatím ji na sebe vzal Benedikt XVI sám – protože je to právě on, kdo je doslova trhán ze dvou stran – na jedné straně od těch, kdo nostalgicky obhajují statický středověký model myšlení (pro ně je Benedikt nepřijatelný liberál, neboť bere vážně to, co se dnes odehrává), a na druhé straně liberálové, pro které je Benedikt tím, kdo kormidluje zpět, proti proudu jimi vzývané dějinné imanence, kazí jim jejich „agendu“.

Existují dva kořeny bídy – jeden je v člověku samém, a je možné ho překonat, a druhý je v uspořádáních lidské společnosti. Tato uspořádání mohou být různá a z pohledu křesťana je možné negativní sociální důsledky téměř jakéhokoli společenského uspořádání více či méně eliminovat na základě odpovědnosti a vztahu k druhým. Sociální otázka jako jedna obecná otázka s jednou odpovědí je fikce.