Co je to životospráva

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Správa našeho života (životospráva) je každodenní otázkou, protože se v ní vztahujeme ke kultuře, v nejširším slova smyslu jako sdílenému dění. Jak nám Církev tuto otázku připomíná, odkrývá, připravuje nás na její „převzetí“?
Číslo: 
Osobnosti: 

Vlastně se dnes na této otázce „láme chleba“.
Vycházím z radikálního názoru, že životospráva je velmi široce vymezený úkol člověka, aby spravoval dar, který dostal, aniž by přitom měl jasné zadání. Je na něj vzneseno jen několik nepřímých nároků: neměl by zakopávat hřivny, měl by svědčit, zachovávat desatero a v tom být věrný Bohu. A předpokládám, že je-li pastevcem, měl by pást stáda, je-li zemědělcem, měl by vozit na pole hnůj, orat, sít a sklízet a je-li eskymákem, měl by lovit ryby a tuleně. A pokud neví, zda je pastevcem, zemědělcem nebo eskymákem, měl by se na to ptát. Ale hlavně: měl na sebe vzít břímě světa a měl by také slavit a ze světa se radovat. Zdá se to vše samozřejmé? V jednom ohledu není. Dnes jsme pod obrovským tlakem na zásadní přeformátování tohoto otevřeného zadání do vnější ideologické konstrukce, uzavřené, osvícensky kontrolované.

Životospráva je dnes podle mnohých (do různé míry záměrně indoktrinujících a indoktrinovaných) lidí způsob, jak žít „zdravě“. A kdo byl takto indoktrinován, šíří nákazu dále a tenhle přístup získává stále větší vliv. Osvícenci tak dostávají další a další příležitost k tomu, aby vnucovali druhým, co je to „zdraví“ a co je to „životospráva“, myšleno „ta správná životospráva“, která je někým dostatečně k tomu fundovaným těm ostatním předepisována.

Je celkem snadné uvidět, že to je nejen skrytý útok na naši svobodu, ale také útok na opravdovou a odpovědnou životosprávu jako takovou, na naši schopnost spravovat svůj život. Pod cíleným tlakem osvícenské kontroly a manipulace mnozí nikdy „nedospějí“ k tomu, aby na sebe odpovědnost za správu svého života „vzali“, nedospějí k dospělosti. Největší manipulací, vůči které se stáváme stále více bezbranní, je veřejný odsudek, že ti, kdo nerespektují společensky uznávanou „předepsanou“ životosprávu, jsou automaticky „nezodpovědní“ a leccos je tedy třeba dělat „proti jejich vůli“. Záměrně obrácený obraz dialektiky nakonec jako odpovědné ukazuje to, co je selháním.

Je obtížné říci, kdo je a není „dostatečně“ odpovědný ve věci své životosprávy, koneckonců v různých obdobích života člověk zpravidla více či méně dbá na celkový kontext svého jednání a jeho různé aspekty. Správa našeho života (životospráva) je každodenní otázkou, protože se v ní vztahujeme ke kultuře, v nejširším slova smyslu jako sdílenému dění. Zapomeňme na umělé členění kulturního dění skrze „vědy“, psychologii, sociologii a ekonomii. Životospráva se týká celého komplexu dění, ve kterém se vztahujeme k druhým a k dění světa. Tak jak tyto vědy zajímá statistika, pracují s výsledky statistických zkoumání a interpretacemi z nich vyplývajících schémat, tak k životosprávě patří to, co je výjimečné, neopakovatelné, individuální, mimořádné. Tedy vše to, co je statisticky zanedbatelné.
Proto jsou statistické „společenské“ vědy nástrojem ideologií, osvícenců, to proto nám v nejdůležitějších chvílích našeho života nemají co říci. To proto je na životosprávu jako způsob, jímž se podílíme na běhu světa, veden dlouhodobý útok. Životospráva je projevem zájmu o svět v jeho nezjednodušitelnosti, aktualitě, výzvách. To, co je nám předkládáno jako životospráva, je soubor příkazů a „pravd“, často „vědecky zaštítěných“, které nám berou svobodu, budoucnost, odrazují nás od individuálního jednání, které je do budoucnosti otevřené, které může být otevřené výzvám.

Životospráva je výrazem zájmu a odpovědnosti nejen vůči sobě, ale vůči dění tak, jak vnímám souvislosti tohoto dění. Jednám-li svobodně a odpovědně, hledám vyvážené vztahy. Mezi sytostí a hladem, mezi příjemným a nepříjemným, mezi aktuálním puzením a reflexí delších časových proměn aktuálních chtění atd. Jde o hledání vyváženosti mezi snahou být s druhými a být sám, mezi tím sdílet a shodovat se nebo se naopak vymezovat atd., mezi tím být aktivní a naopak otevřít se v pravý čas pasivitě a přijímání… V tom všem si samozřejmě postupně vytvářím vlastní „síť“ orientačních bodů, jakýchsi „mezníků“, kamínků, ze kterých se vytváří pozadí moudrosti. Pak mohu chápat škodlivost extrémů a na druhou stranu i možnost člověka reagovat na radikální výzvy. Atd.

Není proto obtížné pochopit, že na toto vše útočí ti, kdo se snaží omezit svobodu člověka a jeho odpovědnost za jednání. Snaží se tuto schopnost zakrýt, znemožnit tuto moudrost života, který je schopen sebevědomí, jehož součástí je i sebekontrola, která ale nesvazuje vůči budoucímu. Je v samém jádru osvícenství, že nesmiřitelně nenávidí moudrost. Je v samém jádru osvícenství, že je v protikladu se skutečným životem. Osvícenství vytváří projekty budoucího a dává jim formální podobu kulturních, sociálních a ekonomických konstrukcí, schémat – a předpokládá, že to, co je individuální, se bude odvíjet (realizovat) uvnitř takto vytvořených schémat. Osvícenství je v samé své podstatě v napětí vůči budoucímu, protože mu chce vnucovat svůj tvar. A jakékoli individuální života-spravování je nastavováním zrcadla, ve kterém se ukazuje marnost všech osvícenských plánů, ať už jakkoli skrytých a jakkoli rozpracovaných do „agend“, koordinovaných postupných kroků, jejichž cílem je destruovat „to staré“, aby nic jiného než ono osvícenci naprojektované „nové“ nemohlo nastat.

Kdo roste ke schopnosti spravovat svůj život, ten se podílí na pochopitelném odporu vůči všem sociálně-inženýrským pokusům zavést nějaké „nové pořádky“ ve světě. Ale pokud toto konstatujeme, je třeba se ptát i jinak, na to, zdali se na tom shodneme s našimi pastýři; do jaké míry je Církev takovémuto pojetí životosprávy jako samosprávy „nápomocná“? Do jaké míry ho v praktickém životě podporuje? V současné podobě nezbývá než konstatovat „nevesely truchlivy, jsou církevní kraje“. Papež František se podílí na agendě zavádějící některé osvícenské koncepty (ekologický a částečně i sociální), většina evropských církví se podílí na radách, jak se zapojovat do liberálních (osvícenských) procesů a jen mimořádné osobnosti Církve z této selhávající entropické „jízdy z kopce“ vybočují a vedou věřící ke schopnosti sebevědomě křesťansky spravovat svůj život. I Církev jako by byla zevnitř nahlodána jakýmsi osvícenským projektem, mnozí zde realizují „agendu“, jejímž cílem je „odstranění starého“ a dosažení jakési utopie.

Nemá smysl přemýšlet o tom, jak má podle jejích skrytých autorů tato utopie vypadat. Smysl má spravovat svoje věci – do jisté míry bezohledně, stát si na svém. To je jediný způsob, jak vzdorovat agendám. Smysl má zaujetí postoje. Diskuse zde není možná, protože součástí osvícenské agendy jsou nástroje nekonečně rozmělňující diskuse, zavádějící je do slepých uliček. Žádnou agendu nelze „vzít za slovo“, protože řeč je v rámci agendy jen zástěrkou reálných manipulací. Žádná agenda, byť by ve světě vykazovala sebevětší „úspěchy“, mě ale nerozpláče. Nemůže mi vzít sebe-vědomí, vědomí, že jsem odpovědný za správu svého života. Žádná agenda, ani ta františkovská, nikomu nemůže vzít budoucnost jako otevřenost pro to, co přichází. A nerozpláče mě ani to, že je zázrak, pokud něco podobného zazní z kazatelny.