O co se snaží Milan Glaser?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jsou tu popsány dvě skupiny těch, kdo Františkovi nemohou rozumět. První jsou „liberálové“, kteří hledají změnu u jiných a sami jsou přesvědčeni, že jsou nositeli této změny. Druzí jsou konzervativci, kteří popírají změnu vůbec. Ale v čem se ti a oni podle Glasera mýlí? Liberálové se prý mýlí, když si myslí, že František jde „víceméně“ jejich stopou, a konzervativci se prý mýlí, když si myslí že František je radikální reformátor, tedy v jejich očích spíše de-formátor.
Číslo: 

Milan Glaser v závěru „své“ interpretace Františka píše: „Důraz, který by v magisteriu papeže Františka bylo možné označit za nejzásadnější, lze tlumočit jako něžnou výzvu k heroickému svědectví víry, které se česky nazývá mučednictví“. Proč interpretuje Glaser papežovy výzvy k milosrdenství jako výzvy k mučednictví? Vždyť toto slovo u Františka téměř nenajdeme? Je to možné jedině v kontextu světa, který je na hranici propadu do bezmezného násilí.
Za pozornost stojí i jiná věta závěru Glaserova článku: „To všechno a určitě ještě mnoho dalšího musí mít na paměti věřící při ujasňování si vztahu ke Kristovu náměstku. Sympatie i antipatie je třeba nejen správně rozlišovat, ale také je zasazovat do správného racionálního, ale i věroučného kontextu. Ne každá antipatie odvádí od Boha a ne každá sympatie k Němu vede. Platí to i ve vztahu k tomu, kdo je římským biskupem.“
Ano. Není možné zakrývat, že František vzbuzuje u věřících mnohé antipatie – ale pojmeme-li je (podle Glasera) ve správném kontextu, neodvádí nás to od Boha. Je možné to vyložit negativně, ale i „jinak“: Má to znamenat, že některé Františkovy činy a některá jeho slova nejsou určena nám, katolíkům? Že máme správně porozumět jejich smyslu, protože jsou adresována zcela jinému publiku, o jehož sympatie Františkovi jde, a to tak, že vůbec nezáleží na tom, aby takové sympatie k Františkovi (ze strany světského světa) „vedly tyto sympatizanty k Bohu“?

Pak nám ovšem M. Glaser dává poměrně jasný návod na interpretaci situace, ve které jsme se ocitli. Nesporně je zde mnohé vysloveno a mnohé nevysloveno, říká, když píše: „Nynější pontifikát je zcela určitě mnohem převratnější než mají za to ti, kteří se domnívají, že církev potřebuje změnu, protože zaostala, přičemž sami sebe za zaostalé nepokládají ani v nejmenším. A na druhé straně je převratnost tohoto pontifikátu podstatně menší, než si myslí ti, kdo nad Františkem lomí rukama a sami sebe pokládají za kritérium pravověrnosti.“
Jsou tu popsány dvě skupiny těch, kdo Františkovi nemohou rozumět. První jsou „liberálové“, kteří hledají změnu u jiných a sami jsou přesvědčeni, že jsou nositeli této změny. Druzí jsou konzervativci, kteří popírají změnu vůbec. Ale v čem se ti a oni podle Glasera mýlí?
Liberálové se prý mýlí, když si myslí, že František jde „víceméně“ jejich stopou, a konzervativci se prý mýlí, když si myslí že František je radikální reformátor či spíše de-formátor.

Pokud bychom tento Glaserův návod na čtení současné situace vzali „vážně“, tak se nám jen potvrzuje „katastrofický“ scénář – Františkovo jednání má smysl právě proto, že z hlediska dějin spásy už „na nic jiného není čas“. Pak je křesťanského milosrdenství (mučednictví) jistě potřeba více než čehokoli jiného, dokonce více, než vyslovování PRAVDY toho, kdo je TA cesta, Ta pravda a život. Pokud bychom vzali vážně Glaserův návod, tak nás to může smířit s Františkem jako „neřízenou střelou“, resp. jako s někým, jehož jednání nemůžeme nijak hodnotit, protože nemůžeme rozumět jeho motivacím a limitům.

M. Glaser si uvědomuje, že Františkovy kroky jsou pro „normálního“ katolíka jen těžko „skousnutelné“ a nabízí řešení: říká, jak jde jeho „roli“ ve světě rozumět tak, aby „nebyla demaskována“. Protože na tom, aby nebyla demaskována, z nějakého důvodu záleží. M. Glaser de facto říká: František jinak jednat nemůže, nemůže „vysvětlit“, proč co dělá těm, kdo přemýšlí a „neleze jim to do hlavy“. Kdyby jim to řekl, pochopili by to i ti, kdo nic pochopit nemají! Ale je taková interpretace Františkova jednání „uvěřitelná“? Zdá se, že je možný ještě jiný model, který se od toho Glaserova příliš neliší, ale…

Co když mají pravdu jak liberálové, tak konzervativci? Tj. František je skutečně indoktrinovaný liberál, bere vážně to, co říká a píše a chce re-formovat (v pohledu konzervativců „de-formovat“ Církev). Ale přesto platí to, co píše M. Glaser: Církev jako taková se zas až tak re-formovat nebude, protože František není sám a má jasně dané „limity“. Změny, které v Církvi proběhnou, proto nebudou takové, jaké by si přáli liberálové. M. Glaser píše, že konzervativci se nemusí bát, že dojde k liberalizaci, protože půjde o úplně jiné změny, a liberálové že si ze stejného důvodu nemají dělat iluze. Znamená to, že bych si mohl začít dělat naděje? Že by si mohli začít dělat naděje ti, kdo nejsou liberálové ani konzervativci v tradičním schématu?
Znamená to snad, že radikální obrat o 180° po odchodu Benedikta je jen klamem? Benedikt viděl, že situace v Církvi je neudržitelná – na jedné straně sebevědomí liberálové, kteří si myslí, že to mají v ruce, protože „ví, jak se to děje“, protože na jejich straně jsou dějiny a tedy „pokrok“, a na druhé straně stejně tak sebevědomí tradicionalisté a konzervativci, kteří si myslí, že to „mají v ruce“, protože mají ve svých hlavách to, „jak to je“. Benedikta téměř nikdo neposlouchal, a on vzdal pokus najít pro Církev „novou cestu myšlení“, která by ukázala oba tyto postoje jako chybné, překonala je. Jenže teď se rozehrává naprosto nová situace, ve které jsou všechny karty zcela nepředvídatelně rozmíchány. A autor se nám možná snaží říci, že to sice není na první pohled viditelné, ale jde o totéž!

Pokud všechny tyto předpoklady platí, pak je ale třeba rozlišovat mezi tím, co František dělá a říká, a mezi tím, jak lze rozumět situaci Církve. M. Glaser se snaží zachraňovat obraz Františka, ale nikoli proto, že by na tom obrazu vůbec záleželo, je jasné, že mnozí vidí věc zcela jinak. Na Františkovi nezáleží. Záleží na tom, abychom správně (a pozitivně) porozuměli tomu, co se děje, smyslu“ celého tohoto průšvihu, kterého jsme účastníci.V každém případě je to bezkonkurenčně nejlepší analýza možného kontextu Františkova zdánlivě chaotického a ideologického jednání, kterou znám.