Majetek v sociálních encyklikách a v novém OZ

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Občanský zákoník ukazuje, že i v soukromém právu je člověk vzhledem k majetku suverén - může majetek také darovat nebo prostě „opustit“. A v jistém smyslu je (alespoň mentální) opuštění majetku něčím, co by měl v sobě pocítit každý, kdo si otázku „co mám dělat“ klade opravdu vážně.
Číslo: 
Osobnosti: 

Část třetí OZ začínající § 976 je nadepsána Absolutní majetková práva. A hned nato přicházejí dvě důležité obecné definice: Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li zákon něco jiného a Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní. Absolutní majetková práva jsou tak k zákonu „připoutána hned ze dvou stran", jak by napsal Tolkien, jak po cestě tam, tak po cestě zpátky.

V zásadě tato úprava souhlasí s tím, jak na majetek nahlížejí sociální encykliky počínaje Rerum novarum a konče encyklikou Jana Pavla II. ke stoletému výročí vydání encykliky RN. Jediné, co zde chybí, je odkaz na přirozeněprávní povahu majetkových vztahů (stejně jako chybí takový odkaz u vymezení povahy soukromého práva a pojetí fyzické osoby). Ale OZ postupuje v zásadě správně, když o podstatném atributu absolutního majetkového práva (dříve než o vlastnictví) pojednává o tom, co je to držení majetku. Protože nás zajímá ten, kdo vykonává majetkové právo pro sebe, a vykonává ho bezprostředně jako suverén. Existuje celý obor vlastnictví, které je v tomto smyslu pro nás nezajímavé a je skutečně oborem, jehož úprava je věcí státu a jeho víceméně „voluntaristické“ legislativy. Voluntaristické proto, že nejde o úpravu „pozitivně-právní“, ale takovou úpravu, která je (přirozeně) věcí státu. Zajímají vás svěřenské fondy a jejich „vlastnictví“? Tady můžeme namítat to či ono, protože máme právo se podílet na tvorbě veřejných politik státu, a máme právo argumentovat, proč by ta či ona detailní úprava měla být takové či jiná. Jde o úpravu, ve které se projevuje vůle politické reprezentace, která má v rámci státu zákonodárnou moc.

Ale nás zajímají základní instituty, ze kterých lze rozumět vlastnictví. V případě držby se tak do OZ dostává zásadní odkaz na poctivost – tedy mimoprávní termín, který nelze nahradit odkazem na „legalitu“ nebo jiným „argumentačním kruhem“ uvnitř práva. Jedině tak je možné dospět k tomu, že základem majetkového práva je držba pravá a poctivá. Tohle vše nový OZ obsahuje – a tím zakládá zásadní právo držitele, totiž konzumovat všechny požitky a užitky související s držbou a také právo věc užívat podle svého, mimo jiné i právo věc zničit. Nikdo není nadřazen nad vlastníka věci, nikdo na světě nemá právo mu říkat, jak má s danou věcí nakládat, jak má svůj majetek používat a k čemu.
Tak je v OZ v rámci soukromého práva garantován důležitý aspekt svobody člověka. Na druhou stranu ale je třeba rozumět této výsadní pozici suveréna v širším kontextu, ke kterému OZ „nedosáhne“. Osoba je podle OZ izolovanou „jednotlivinou“, monádou ztracenou ve světě, v rámci majetkových práv snad ještě tu a tam svázanou s těmi, kdo jsou jeho příbuzní (zejména v oblasti rodinného práva a dědického práva). Ale i tady OZ spíše sleduje oslabování těchto vazeb, a rodinné vztahy je v režimu OZ v poměrně velké míře možné nahradit vztahy smluvními.

Na první pohled se může zdát, že pojetí majetku, které lze sledovat od encykliky Rerum novarum a v celé řadě dalších sociálních encyklik různých papežů, má zcela odlišný základ: majetek je součástí toho, co člověk „dostává“, a ve svém životě je vázán nejen světskými zákony, ale především morálními základy vyplývajícími jak ze Starého tak i z Nového zákona. Podrobnější pohled ale ukazuje, že tu žádný zásadní rozpor není. I pro oblast upravenou církevně-právními dokumenty platí, že vlastník je suverénem – jen je zde formulováno zcela jiné zadání pro tohoto suveréna, vyplývající ze zcela jiného pojetí osoby. Předně je pro křesťanství podstatný příkaz „miluj svého bližního jako sebe sama“. A tak je celé pole úvah o použití majetku pro křesťana rozšířeno o podstatný aspekt, kterým je „starost o druhého“, která vede k tomu, že nutně uvažuje o tom, jak se s tím, co má, může podílet na životě druhých. Nemusí jít jen o přímou pomoc nebo „rozdání“ majetku chudým. Jde spíše o to, že o svém majetku neuvažuji „jen“ z hlediska naplňování „svých potřeb“, jak se to snaží vnutit manipulované společnosti současná reduktivní psychologie a sociologie. Majetek má sloužit – a my bychom neměli sloužit majetku. Získávat majetek není samoúčelné a používat majetek a vydávat peníze není primárně vztaženo jen k naplňování libovolně zvolených osobních plánů, cílů, zvolených podle aktuálních přání.
Podle sociálních encyklik neexistuje žádný společenský mechanismus, který by mohl nahradit odpovědné jednání člověka, a žádné jednání člověka by nemělo být „libovolné“, vedené jen vůlí a tendencí k tomu, zajišťovat pro sebe „požitky“ podle svých aktuálních přání. Tak by měly naše úvahy začínat ne až ve chvíli, kdy uvažujeme o „nějaké dobročinnosti“ z majetku, který „máme“, ale již ve chvíli, kdy si klademe zásadní otázku „co mám dělat“. „Vydělávat“ není nijak samozřejmá a jednoznačná odpověď. Člověk je suverénem majetku a je také suverénem v tom smyslu, že může zvolit způsob, jak se zapojí do společenských struktur, tj. také do jaké míry bude jako hlavní cíl sledovat „majetkovou kariéru“.

OZ ukazuje, že i soukromém právu je člověk vzhledem k majetku suverén - může ho také darovat nebo prostě „opustit“. A v jistém smyslu je (alespoň mentální) opuštění majetku něčím, co by měl v sobě pocítit každý, kdo si otázku „co mám dělat“ klade opravdu vážně, v modlitbě, kdo očekává, že v odpovědi na ni bude veden Duchem svatým. Známe ono zvláštní biblické memento „nelze zároveň sloužit mamonu a Bohu“. Je to jen velmi jasně formulovaný požadavek, aby před úvahami o majetku bylo předsazeno něco zcela jiného, totiž služba.
V tom, co mám dělat, jsem suverén rozhodnutí – mohu ho učinit jen sám za sebe a s plnou odpovědností. Ale nejsem suverénem co se týče stanovení cíle, a nejsem suverénem, který by určoval čas, kdy mám svoje zaměření ke světu a majetku znovu „promyslet“, vyhodnotit, včetně té varianty, že svůj dosavadní postup zcela přehodnotím. Žádné pětiletky, žádné střednědobé a dlouhodobé cíle jako dogmata. Takto lze rozumět výzvám papeže Františka, který naléhá na celý svět a na každého, aby přehodnotil svůj vztah k životu, svoje cíle, svoji „zavedenou společenskou praxi“. Jeho texty lze číst především jako výzvu k takovémuto přehodnocení – i s velkým důrazem, že máme odpovědnost za chudé a v jiném smyslu za nespravedlnost, s jakou je v současné době v naprostých nepoměrech rozděleno bohatství. Je pobuřující, že mnozí strádají, nemají „nic“. A my jako bychom se s tím smířili - svědčí to o tvrdosti srdcí – i toho našeho.

Že nevidíme způsob, jak věci změnit? František správně říká, že ani takový způsob „nápravy pro svět“ nemáme hledat. Pro mnohé to může být pobuřující, může to pro ně být útokem na rozum, nebo dokonce útokem na Rozum s velkým R. František s nestrojenou samozřejmostí říká: především změňme sami sebe. Protože jde o nás samé. Františkova kázání a jeho texty jsou snad až příliš jednostranně zaměřeny na „evangelizaci misijního typu“, říká „jděte a hlásejte evangelium a pomáhejte chudým“. V tom je podobný prvokřesťanským šiřitelům evangelia. Ale jeho výzva je stejně platná pro ty, kdo jí rozumí v širším smyslu, jako povolání ve službě právě tam, kde je každý konkrétně postaven.