Milan Glaser a analýzy moci

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(K čemu vede zamyšlení o pravdě, prosinec 2012)
Anotace: 
Pravda nespočívá v opakování vět, které kdysi pronesl Tomáš nebo kdokoli jiný. Pravda se nás dotýká protože jsme to my sami, kteří máme vyslovit to, co vysloveno být teprve má.
Číslo: 

Válka mezi nacismem a bolševismem v letech 1941-1945 nebyla vůbec ideologická, ani ideová. Obě ideologie byly socialistické a nikoli náhodou v letech 1939-1941 byly politickými spojenci. V každém případě však byly obě od základu lživé a finančně byly dotovány ze stejných či příbuzných zdrojů. Jejich účelem bylo něco jiného než hlásaly. Vedly k odcizení určitých přirozených vazeb, na kterých velice umně parazitují. … Obě ideologie tak nejenom narušily přirozené sociální vazby, ale vytvořily (vazby) nové, nelidské, založené pouze na sympatiích a antipatiích. Každá jinak, ale obě společně tak podkopávají lidskou přirozenost i společnost.

Existuje však nějaký účel těchto kolosálních lží samotných? Na tuto otázku má úplnou odpověď křesťanská víra v pravdu. Podává ji už Starý zákon ve 3. kapitole knihy Geneze a upřesňuje Ježíš, který odhaluje původ lži v Ďáblovi, onom hadovi ze zmíněné biblické knihy, kterého označuje novými jmény: otec lži a člověkovrah (srov. Jan 8,44).

Hrůzy 20. století jsou plody oné transcendentní lži, jejíž evoluce pokračuje. Otec lži se stále jakoby drží v pozadí a postupně získává informační monopol na obraz Boží. Iluze, že neexistuje nebo nemá na dějiny vliv, je vražedná. Zapomenutí na úhlavního nepřítele lidské přirozenosti, jak zlého ducha definuje sv. Ignác z Loyoly, může být jen začátkem jeho nástupu k viditelné, byť dočasné moci, jak ji předpovídá Písmo. Z Božího dopuštění vládce tohoto světa pokračuje ve svoji předvolební kampani za pomoci bájí, které šimrají lidské choutky (srov. 2 Tim 4,3; 2 Sol 2, 3-7).

Tato analýza se podstatně liší od analýz Rio Preisnera v minulé RT a nepatří k těm, které se zdají být „černobílé“ a v podstatě odvádějící od světa. Černobíle přemýšlejí tradicionalisté, kteří v tom, co se děje (evoluce světa) vidí JEN působení Ďábla. Glaser k tomu má někdy blízko, protože používá věty typu: „protiřečí Božímu plánu a revolučně převracejí chod dějin spásy“ atd. V jeho textech však nenacházíme návody, které zpravidla následují u těch, kdo „tělo, hřích Ďábla odmítají“, jak káže tradice. Je třeba vědět a mluvit o Ďáblovi, protože se projevuje v dějinách, ale musíme vědět, že není strůjcem dějin.
Jistě je třeba se držet toho, co je zde označeno jako „přirozenost“, vzdorovat Ďáblovi, neztrácet ze zřetele, že obchází jako řvoucí lev. Ale řešením není „dát světu vale“, nechat Ďábla, ať světem vládne: především je totiž třeba pojmenovávat v opozici k Ďáblovi pravou přirozenost světa jako stvoření, nalézat místo pro pravdu, neboť právě ta zahání lež, usvědčuje ji. Ale nejde jen opakovat to, co řekli dávní otcové, a o to je jeden z aktuálních sporů v Církvi, nad nímž si Ďábel mne ruce. Tento spor dělí a oslabuje ty, kdo berou přirozenost vážně: jedni jako řešení vidí cestu zpět do bezpečí pravd středověku a druzí chápou (stejně jako Benedikt XVI.) pravdu jako odpověď, aktuální odpověď na otázku, která se ptá teď a tady, v dané situaci. Pravda nespočívá v opakování vět, které kdysi pronesl Tomáš nebo kdokoli jiný. Pravda se nás dotýká, protože jsme to my sami, kteří máme vyslovit to, co vysloveno být teprve má. Tradicionalisté vyklízejí svět, protože chtějí jen opakovat to, co již řečeno bylo (a co je podle nich „bezpečné“), tím, aniž by to tušili, přenechávají svět Ďáblovi a napomáhají tomu, aby ve světě lež zvítězila.
I kdybychom vzali doslovně že našim cílem je „tělo, svět, Ďábla přemáhat“, pak to nemůžeme dělat jinak než ve světě, nikoli v útěku z něj. Jsem přesvědčen, že to nemůžeme dělat jen tím, že budeme opakovat to, co říkali naši dávní předkové. Tohle M. Glaser, původně spíše tradicionalisticky zaměřený, přijal zejména pod vlivem Benediktovým.

Milan Glaser je publicista – ač jeho analýza základního rozvrhu „běhu světa“ je zdánlivě jednoduchá, slouží mu jako východisko v situacích, které zdaleka nejsou přehledné, jejichž hodnocení není jednoznačné, které nelze převést na nějaké obecně platné schéma. V jeho článcích na RaVa je možné se v lecčems inspirovat – jak velmi obecně, co se týče myšlenkových východisek, jak co do reálií, o kterých referuje, tak také v osobním vkladu: novinář musí udržovat danou úroveň, míru profesionality, ale nesmí přestat být konkrétním člověkem, nesmí ztratit tvář, nesmí se stát bezpohlavním a nahraditelným automatem na zprávy nebo jinak řečeno na mediální produkty. V tomto smyslu je třeba ho pochválit a vážit si ho – i kdybychom stokrát viděli, že některé jeho překlady nejsou nejlépe gramaticky provedeny, i kdyby někdy až příliš dával najevo svoje sympatie a antipatie.

Ke staršímu textu (vzhledem k probíhajícím změnám je půl roku dlouhá doba) jsem sáhl záměrně – aby se ukázala ještě jiná věc: Milan Glaser „rozkvetl“ poté, co se římským biskupem stal František. Je konzistentní, nijak se „nepřekabátil, jen jako by se dostal do čistší, průzračnější vody. Pro něj byl Benedikt XVI. velká morální a intelektuální autorita, která nasazuje laťku intelektuální interpretace křesťanství (teologie v pravém slova smyslu) až nadlidsky vysoko. František je pro Glasera především nejvyšší autoritou duchovní. V jeho myšlení se „cítí jako doma“ a je velmi významné, že se do tohoto světa dostal již „zocelen“ dlouhými roky zájmu o dílo Ratzingera a později o poslání Benedikta XVI., skrze pokusy „postavit se k problémům“, hledat pro sebe „správné místo“. V převaze Františkových homilií a promluv, kterými je nyní Radio Vatikán doslova napěchováno, možná „není tolik vidět“, ale jeho redakční práce je o to významnější.