František a budoucnost Církve

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Intuice bez rozumu by byla utržena ze řetězu, ale rozum bez intuice je jen splihlý řetěz, který vede odnikud nikam, rozum bez živého vztahu k minulosti a budoucnosti je k uzoufání smutný a nudný.
Číslo: 

Náš vztah k budoucnosti je deformovaný, právě na něm se dá ukázat nemoc současné doby, protože neumíme přijímat a neumíme se v důvěře rozvrhovat v očekávání příchozího. Většina z nás se snaží žít přítomností a svoji budoucnost co nejvíce „zabezpečovat“, tj. promítat do ní přítomné rozvrhy tak, jako by byly stálé, neměnné, samozřejmé. Ale budoucnost se nám ohlašuje, a v tom je postřeh Ladislava Hejdánka neoddiskutovatelný – přicházejí z ní výzvy, na které bychom měli být schopni odpovědět. Budoucnost se nám ohlašuje a my obrnění sterilním časoprostorem se proti budoucnosti zahlušujeme, obrňujeme – „huš, nestraš, ještě nejsi…nech nás v klidu naší přítomnosti, ve které je nám tak dobře…“
Jako bychom zapomněli na proroky, jako bychom zapomněli na Josefa Egyptského, který faraonovi sdělil, co přichází a jaké nároky jsou na něj aktuálně kladeny, jako bychom nečetli knihy Samuelovy, kde se všichni aktéři snaží dozvědět o budoucnosti co nejvíc, postupují více či méně „košer“, aby jednali ve shodě s tím, co lze vyzvědět o budoucím, připravili se na to.

Benedikt XVI. se vzdal papežského úřadu a máme papeže nového – Františka. Nikdo neví, co od něj čekat a mnohé lidí nejvíc dráždí právě tím, že mu nerozumí. Není pro ně „čitelný“, není (tak jako Ratzinger) člověkem teoretizujícím, píšícím a tedy v mnohém analyzovatelným. Jistě je vnitřně konzistentní, protože nevycouval ze svého sporu s jezuitskými představenými, jasně se postavil proti legalizaci potratů – ale zároveň upřednostňuje jednání před vyučováním. Opakuje nám: „nemáte učit druhé, máte především svědčit“. Nebude to papež učitel, cílem Františka z Assisi nebylo kázat ptáčkům, to je jen ornament. A tak jde o to, jak vyložit onu „konzistenci osoby“, která nyní bude římským biskupem, a měla by řešit spousty problémů od vatikánské kurie prolezlé špióny a mafiemi přes neposlušnost jezuitů i kolegia biskupů a to vše v obklíčení koordinovanými vnějšími protikřesťanskými silami.

Má plán? Jistě, první papežova veřejná slova „dobrý večer“ nemohou nechat nikoho na pochybách o tom, že si svoji agendu nebude nechat diktovat od nikoho. Kde bere sebedůvěru, sílu, vždyť není mladý, není zdravý…
To vše jde vysvětlit. František byl povolán. Tak jako Petr, a třeba i v mnohém selže, tak jako Petr, aby se tak jako on vrátil a překonal sám sebe. Nevíme, jaké má František plány a koneckonců není to na nás, abychom rozuměli všem propletencům zájmových skupin, kterými je prolezlý Vatikán, abychom rozuměli všem aspektům koordinovaných útoků proti křesťanům. Jde o to, abychom my sami také byli schopni naslouchat, k čemu jsme voláni, abychom v pravý čas udělali krok, který je možná v očích světa „podivný“ nebo hloupý, naivní, ale je tím, co slyšíme tak, jako to slyšel Samuel ve snu. Abychom uslyšeli oslovení, pro které zatím nemáme a nechceme otevřít svůj sluch.

Není naší věcí, abychom rozuměli tomu, co a proč František dělá a bude dělat, abychom si to zasazovali do mozaiky našich chtění a posuzovali, jak plní naše očekávání, zda je v tom či onom víc liberální nebo konzervativní. Naší věcí je se za papeže modlit – každý týden v neděli při mši sv. a v soukromí podle možností – s důvěrou, že ho Bůh povolal a tedy mu také dal příslib vedení.

Tak by se dalo skončit, ale už slyším všechny „racionalisty“ a dobré tomisty, jak pohrdavě říkají „to vše je odevzdání se iracionalitě, je to selhání, resignace na rozum…“. Ne. Důvěra v Boží vedení a budoucnost, která není terra incognita, je projevem integrálního křesťanského života v důvěře. Ale ta musí být samozřejmě doplněna i myšlením – kritickým a interpretačním nástrojem, rozumem. Rozum je společník víry – protože umožňuje zhodnocovat to, co můžeme vědět v rámci minulého a přítomného, umožňuje promýšlet strategie a rozvrhy do budoucnosti, vytvářet plány, kombinace. Intuice bez rozumu by byla utržena ze řetězu, ale rozum bez intuice je jen splihlý řetěz, který vede odnikud nikam, rozum bez živého vztahu k minulosti a budoucnosti je k uzoufání smutný a nudný.
Rozum musí „vést“ odněkud někam od minulého k budoucímu, budoucí nelze škrtnout, nechat „napříště“. Františkovi lze snadno rozumět, pokud pochopíme, že aktuální pokora a skromnost je napjatá mezi minulé, které je interpretováno, a budoucí, které je vnímáno v tom, jak se ohlašuje.
Ten, kdo se spoléhá na Boha, nemůže a nesmí složit ruce v klíně, nemusí ještě „skočit“ do iracionality, ba právě naopak, to by bylo pokušení podobné těm, které Ježíš překonal na poušti. Jen nám František ukazuje, že podstatná je pokora v přítomném. A k ní patří, že ne vše, co víme, musíme také sdílet, nemusíme mít vše napsáno „na čele“. Jde o praktické vyčlenění toho, co je předmětem veřejného sdílení a toho, co je předmětem vlastního vytváření strategií a postupů.
Není to „zvenku“ kontrolovatelné? Není - a proč by mělo být?
František je římským biskupem a prvním mezi biskupy, je hlavou Církve – a je na něm, co nám ze svých myšlenkových projektů a rozvrhů sdělí. Na rozdíl od Benedikta nebude intelektuálním učitelem. A proč by také měl být, z toho, co řekl a napsal Ratzinger a posléze Benedikt XVI., můžeme žít ještě dlouho, koneckonců je tu s námi.