Současnost

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Benedikt a František
Anotace: 
To, co považujeme za samozřejmé, je samozřejmým jen proto, že zdánlivě samozřejmá je současnost. Teprve tehdy, když si dovedeme pokládat otázky tak, že se právě současnost stane nesamozřejmá, můžeme se něco dozvědět.
Číslo: 

Minulost k porozumění současnosti nestačí, to jen mnozí naivně ve školské představě vycházejí při porozumění toho, při čem jsou (přítomnost), z minulého, usuzují v hodnocení toho, co je, podle předchozích zkušeností. Pravda, je to osvědčené, ale jen v dobách, kdy skrze každodennost vládne zdánlivě samozřejmý chronos, odpočítávaný čas, čas, ve kterém snadno sledujeme příčiny a následky. Důraz na pravidelnost plynoucího času ale vede k redukci reálného, stále víc důležitých věcí se tak dostává mimo dosah naší pozornosti, protože vše, co nemá jednoduše interpretovatelný charakter příčiny a důsledku snadno vytěsníme jako nedůležité „okrajové“jevy. A jestli něco v katolicismu chybí, tak hejdánkovský motiv budoucnosti, která se ohlašuje, budoucnosti jako výzvy a vlastního žitého času jako času odpovědí na takové výzvy. Neumíme číst Bibli, neumíme si srovnat v hlavě, že budoucí může být příčinou, resp. že to, co se děje, se děje pro to, co bude následovat a co bude mít smysl až jako celek. Naštěstí nežijeme v době, kdy by bylo možné jen tak snadno přivřít oči a tvářit se, že se „nic neděje“. Co by mělo znamenat takto chápané „neděje“? Že neprobíhají změny, které přináší něco nového, něco, co bude většina lidí schopna interpretovat až zpětně?

Smysl toho, co se děje, se nám teprve postupně objevuje, odkrývá, ale ne tak, že by se odvíjel z minulého. Něco se děje – a už tu nejde jen o přítomnost, jako by ve věci samé nezáleželo na tom, že jsme přitom, jako by to na nás nekladlo žádné nároky. Naopak. Současnost ukazuje na naší zasazenost v tom, co se děje, a vyžaduje výkon myšlení, které vnímá to, co se děje v odstupu – nikoli v časovém odstupu, ale v odstupu kritické pozice, ze které nejen že je možné rozumět minulému, jako tomu, co vytváří tradici, nejen skrze „fungování" společnosti skrze instituce, které byly vytvořeny v minulosti atd. Současnosti můžeme porozumět a orientovat se v ní tehdy, pokud je náš odstup metafyzický, tj. pokud rozumíme běhu času právě ve vztahu mezi minulým, přítomným a budoucím, které ve svém jednání sjednocujeme.
Již téměř dvě století žijeme v intenzivním procesu, který získává společenskou energii z destrukce – destrukce, která má jistě i svoje klady, protože uvolňuje člověka ke stále větší svobodě a tedy i potenciální odpovědnosti – aby ho na druhé straně vedla do nebezpečné závislosti na aktualitě bez jakýchkoli vazeb, do závislosti až otrocké povahy. Jde o destrukci institucí a společenských hodnot (které mají svým způsobem také povahu instituce, totiž něčeho, co je ve společnosti ustaveno a vytváří nástroje pro posuzování individuálního). Jaký je smysl toho a jaké to pro nás přináší výzvy? Je to výzva ke konzervování toho, co se z tradičních institucí a společensky akceptovaných hodnot dá zachránit? Domnívám se, že to zcela jistě není celá a tedy ani správná odpověď.

Jsme poučeni – a známe svoje práva, víme, že každý může usilovat o svoje štěstí. Takovou svobodu jsme nikdy neměli. Jen je třeba o to důsledněji klást otázku, co je to štěstí člověka a v jakém smyslu opravdu jde o individuální štěstí jako výsledek „svobodné“ (rozuměj libo-volné) volby. Ještě do 18. století bylo možné oprávněně věřit, že k usilování o štěstí je třeba především přitakat k danému společenskému uspořádání, „někam patřit“, ale po první vlně destrukce v době osvícenství a po Francouzské revoluci už se stále více ukazuje, že tato odpověď nestačí.

Když se ptám „co mám dělat“, odpoví mi katechismus „po staru“, nadčasově: žít slušným životem v souladu s tím, co Církev věří a co učí. (A, to je třeba dodat, v osvědčených společenských strukturách). Tohle přeci už dávno vím, ale ptám se, protože se musím teď a tady rozhodovat mezi možnostmi, které nejsou černobílé, a význam těchto rozhodnutí je přitom zásadní. Ptám se tam, kde mi katechismus návody nepřináší. Proto se Benedikt XVI. tak snažil položit tuto otázku intelektuálům jako zásadní výzvu. Jeho důraz na to, že pro každého má Bůh připraven individuální nabídku, jakýsi „plán“, je jasným poukazem k tomu, abychom se otevřeli budoucímu jako něčemu, co je otevřené v profánním smyslu, ale v čem je obsažen nárok toho, kdo pro nás pro každého (ve smyslu právě pro mě jako konkrétní osobu) má připraveny úkoly, které nemůže naplnit nikdo jiný. Benediktova otázka, jak pojmout v současnosti neměnnou „Pravdu“, vychází stejně tak z individuální otázky „co mám dělat“. Samozřejmě pro něj jako akademika v podobě „co mám dělat jako intelektuál, který by měl mít potenci přiměřeně odpovědět na otázku po tom, co je důležité teď a tady“, jak vytvořit co nejlepší rámec pro individuální rozhodování každé jednotlivé ovečky ze svěřeného stádce, když stádo už nemůže být samozřejmým celkem.
A to je hlavní problém pastorace po II. Vatikánu: stádo už samozřejmým celkem není, asi nikdy nebylo a my už bychom si to dnes měli umět přiznat. A je symptomatické, že Benedikt XVI. jako papež abdikoval – mimo jiné právě proto, že nenašel způsob, jak se k současnosti ve svém postavení – postavit.
Nedokázal ani ve svém (akademickém) prostoru dostatečně jasně otevřít otázky vyplývající z nesamozřejmosti současného. Nenašel odpověď na otázku, jak se postavit k Církvi v její institucionalizované podobě – zdali přitakat procesu rozpadu tradičních struktur, anebo mu bránit atd., jak Církev oživit a dynamizovat, zvrátit proces rozkladu.

František si takovou otázku vůbec neklade a z jeho jednání jako by vyplývalo, že si dostatečně vyjasnil, jaká je povaha současného – zdůrazňuje aktuální skoro až prvokřesťanský motiv hlásání evangelia a života podle víry. Pro mnohé je to pohoršující, až příliš pavlovské (je přeci nástupcem Petra, ne Pavla), až příliš protestantské, založené v aktuálním, v tom, čeho jsme aktéry, svědky, ale také co spolutvoříme. František jako by nám říkal že právě teď jde o hodně a on je poslán proto, abychom si to uvědomili. Nezdůrazňuje, že jde o individuální rozvrh, který je pro každého jiný – říká „obraťte se a žijte podle evangelia", a to jinak než individuálně nejde. Jeho hlas je možné neslyšet, je možné mu nerozumět, a rozhodně mu nebudou rozumět ti, kdo se nad ním pohoršují zajištěni ve svých statických „pravdách“ víry.
Františkovi je možné rozumět a je třeba mu rozumět v poloze, ve které významně změnil roli papeže a nenaplnil očekávání téměř nikoho. Ale Benediktův původní, šířeji položený rozvrh tu stále je a neměli bychom na něj zapomínat, protože bez něj nejde Františkovi porozumět zcela, bez něj je Františkův apel na život evangelia nedostatečný. Benedikt snad přeceňoval akademickou sféru, obec, která ho opakovaně zklamala, ale jeho poselství zůstává stále stejné: je třeba nové syntézy, je třeba, aby instituce rostly z vlastní vitality a skrze dění, které je otevřené výzvám a je neseno konkrétními lidmi – bez toho nemá žádný konzervatismus, ale ani žádný aktivismus valného smyslu. S Františkem je třeba jít dál od profánního světa i s jeho zdánlivými pravdami, dál od naší zabydlenosti v něm – abychom teprve mohli pokračovat s Benediktem. Koneckonců oba spolutvoří sou-časnost.