svoboda

Odkazem na „přirozené právo“ brát se o své štěstí (v §3 OZ) stát nezakryje, že v této věci není nijak nestranným aktérem, který „pouze“ garantuje základní „infrastrukturu“ pro soukromoprávní vztahy. Je tu doktrinálním hegemonem. Nic přirozeného ani přirozeněprávního v tom není.

Znáte společensky přijatelnou a korektní definici hajzla? Je to morálně flexibilní jedinec. Definice „morálně flexibilní jedinec“ vystihuje naši dobu. Přesunuje hodnotovou indiferentnost z hajzla na společnost.

Integrální katolíci tvrdí, že neurčitost je významná právě ve svém vlastním obsahu, ale má hodnotový (a i jinak historicky daný) rámec; svoboda je svobodou k něčemu. Postmoderní manipulátoři naopak prakticky přeměňují tuto pozitivní (určitou) neurčitost na amorfní prostředí, které může kdykoli proměňovat významy, neskýtá oporu pro pojmenování atd. – a naopak, je základem pro pohodlnou „svobodu od všeho“, která je vlastně „vydaností čemukoli“.

My sami jsme si již přijali do svého právního řádu prakticky totéž co Francouzi. Jen o tom nevíme a neprotestujeme. Podobné formulace obsahuje už americká ústava, ale tam je pořád ještě jasně daný metafyzický rámec, korektiv důstojnosti člověka (normality), důvěra v to, že práva člověka jsou přímo spojena s danostmi - jeho neměnnou přirozeností. Ale v dnešním sociálně-právním myšlení je přirozenost lidských práv vykládána jako „pouhý politický koncept“. O to tu jde, o nic menšího.