Neutrální sekularita

Všichni ví, co je to sekularizace – protože všichni jsou indoktrinováni tím, že dějiny jsou proces, samozřejmě orientovaný proces a tedy vývoj, tvořivý, pokud budeme brát vážně Bergsona. Věci se dějí a svět někam spěje, to je koneckonců křesťanský motiv, a jak tedy jinak chápat změnu než jako proces, který přináší něco nového, co překračuje, završuje to minulé, jako proces, který překrývá to starší, horší. Velmi dlouho jsme si malovali, a je nám stále malováno, že zítřek je cesta k lepšímu, ostatně od čeho jsou zítřky než od toho, aby byly „světlé“ na rozdíl od temnoty minulosti.
Všichni ví, že sekularizace je proces, který do světa přináší cosi sekulárního – ale co to je? Co je sama sekularita? Na to je odpověď nejasná. Je to „náboženství bez Boha“? A nebo je to jistá míra pokory před tím, že ve světě nelze nalézt žádné jednoznačné kriterium, co je to „pravé“ náboženství, pokora před tím, že víra je dar, který se nedostává všem? A nebo něco mezi?
O sekularitě, její povaze a cílech, o tom, že není „jedno“ jediné evropské myšlení a o tom, že vše nejde zjednodušit na černobílé schéma, se málo přemýšlí, mluví. Ale teď je pro to výborná příležitost, protože Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburgu ve velkém senátu projednával odvolání Itálie proti rozhodnutí, že ve školách nesmějí být vyvěšovány kříže - a Itálie spor vyhrála. Psal o tom kde kdo, a Lidové noviny 28. března ve své pondělní příloze „Právo a justice“ o tom přinesly podnětný článek – dostatečně podnětný na to, aby se s případem měli chuť seznámit i ti, kdo se jinak tématu lidských práv a štrasburgskému soudu raději vyhnou.
Předně je třeba říci, co soudu předcházelo, totiž že Itálie rozhodnutím své justice odmítla požadavek, aby byly kříže ze škol odstraněny s tím, že kříž není symbol náboženský, ale ve své povaze kulturní – a argumentaci pro zachování svojí tradice dovodila v tom, že je to právě křesťanství, ve kterém má původ vše to, co je hodnotově ukotvené v celém evropském pojetí lidských práv a svobod. Ačkoli tedy náboženské symboly obvykle znamenají vyloučení možnosti prezentovat jiné náboženství, jde v případě evropských zemí nesporně o jiný stav: náboženský symbol kříže je odkazem na to, z čeho evropská kultura vyrostla, z čeho odvodila své hodnotové axiomy.
Tato argumentace bude zajisté nepřijatelná všem, kdo jsou „napravo“, kdo chtějí, aby kříž byl chápán jako jasný náboženský symbol okamžiku, kdy došlo k zásadnímu zlomu pro lidstvo – totiž kdy se za nás Pán vydal – za nás mnohé. Ale jaký je vlastně rozdíl, mezi tímto „radikálním“ názorem a argumentací italských soudů? Radikálové říkají, že význam kříže se nedá zeslabit. Italské soudy řekly, že kříž není na překážku těm, kdo jsou jiného vyznání, protože neimplikuje povinnost držet se křesťanství jako jediného možného náboženství. Rozdíl je tedy právě v tom, jestli má být křesťanství (katolické, případně pravoslavné nebo autokefální křesťanství) jedinou povolenou formou vyznání, a nebo zda má být zachována svoboda víry, tzn. zda má být člověk svoboden k tomu, Boha v pravé podobě nalézt, nechat se jím oslovit, nechat se naplnit darem víry.
Italský stát se prezentuje v tomto sporu jako stát, který dává najevo, že náboženská neutralita neznamená, že bychom zapomínali na to, jak vůbec náboženská neutralita vznikla – totiž jako důsledek takového pojetí člověka, který je svobodný vůči Bohu, který se svobodně může rozhodnout, zda v sobě otevře prostor pro Boží hlas, zda přijme dar víry. Aby toto vůbec bylo možné, je třeba, aby stát garantoval právě takový prostor tolerance – zejména proti všem náboženstvím, které jsou ze své povahy netolerantní. A tento prostor tolerance není ze své povahy sekulární – je profánní – je prost přímého náboženského vlivu, ale je si vědom svých kořenů. Jinak řečeno – v profánní argumentaci je stát oddělen od Církve a od propagace víry, ale nezakrývá, že tato forma kulturní svobody je výsledkem procesu, který vychází z jasně daných hodnotových rámců, které nelze negovat, proti kterým se nelze beztrestně obrátit a nahrazovat je podle nějaké libovůle.
Ve svém prvoinstančním rozhodnutí malý senát strasburgského soudu poměrně jasnou většinou názor italských soudů zamítl a dal za pravdu stěžovatelce – militantní ateistce – v tom, že stát má být ateistický. Ale co je ateismus v tomto přístupu? Přísná nestrannost státu? Ne. Stát tu má vystupovat jako subjekt, který nese ideu ateismu, a tedy propaguje takové představy o společnosti, ve které je ateismus „normální“ stav. Soud ve Štrasburgu se v první instanci neptá, jak se evropská kultura stala otevřenou a jak vznikl prostor pro to, aby se člověk mohl svobodně rozhodovat, mimo jiné i o tom, jak odpoví na Boží hlas: konstatuje, že existuje něco jako „standardní situace“, která je nějak „samozřejmá“ a vyžaduje jistou korektnost, ve které nelze nadřazovat jedny hodnoty nad druhé. Je to model ne-teismu jako ne-paměti, ne-tolerance k hodnotám (aktuálním i historickým) – to jediné je pro ateistický stát korektní.
V odvolání byla takováto „egalistická“ argumentace prvoinstančního soudu podrobena zdrcující kritice. Jednak bylo poukázáno na to, že něco jiného je náboženská neutralita a něco jiného aktivní sekularizační politika státu. Otázka, která se tu otevřela, by pro nás měla být klíčová. Lze být neutrálně sekulární? A může být stát hodnotově ukotvený a přitom sekularizovaný? Jednoznačným výsledkem, který by měl mnohé potěšit, a ke kterému se jistě ještě mnohokrát budeme vracet, je konstatování, že stát není a nemůže být neutrální, pokud podporuje sekularismus jako opak religiozity. Sekularismus je jen jednou z forem myšlení, která preferuje jeden hodnotový systém nad jinými – a jde tedy svým způsobem o zbožštění jednoho principu, který, pokud se spojuje se státem a je jím vynucován, má charakter omezování svobody. To je samozřejmě velmi extenzivní (náš) výklad, ale je možný a měli bychom se ho držet.
Odvolací soud konstatoval, že stát nemusí (a neměl by) preferovat a prosazovat sekularismus, a už vůbec není věcí štrasburgského soudu, aby takový přístup bez ohledu na místní situaci vnucoval všem státům Evropy.
Rozhodnutí velkého senátu dalo za pravdu této argumentaci a v tomto smyslu je průlomové. Ale určitě to tímto verdiktem neskončí, protože je velmi mnoho těch, kdo se cítí velmi nespokojeni. Štrasburgský soud navíc nereprezentuje jako soudní instance UE – a EU dostala tímto rozsudkem tak trochu „ránu do zad“. Argumentace v EU ve věci sekularismu je totiž ve většině právě ahistorická, preferuje sekularismus jako formu „pravdy“ (tedy náboženství svého druhu) proti všem teismům, proti všem, kdo by se chtěli svobodně rozhodovat pro svoji víru tak, že by ji přitom prezentovali jako věc veřejnou. EU reprezentuje instituci, která sebe prezentuje jako subjekt, který završuje proces sekularizace – s tím, že sekularizovaná Evropa je nutně opakem tradiční religiozity. EU má tedy povahu neo-religiozní společnosti, jí prosazovaný sekularismus je formou sdílení víry v korektnost, multikulturalismus, ekonomizaci vztahů atd. Resp. obráceně – EU je proti udržování hodnotového rámce, ve kterém je podle nás vůbec možné rozumět člověku jako svobodnému individuu. Z hlediska sekularizované „eurovíry“ je člověk hegelovsky svobodný k tomu přijmout za své jako „poznanou nutnost“ to, co se zrodí v Bruselu, ve státem kontrolovaných školách a v mocensky ovládaných médiích, která vytvářejí obraz světa.
Rozhodnutí štrasburgského soudu dává spíše za pravdu nám proti tomu, co se prosazuje v EU, a tak můžeme čekat, jak na to – přímo nebo nepřímo – EU odpoví.
Při té příležitosti je také dobré se pozastavit nad tím, jak je možné, že se ve sporu k Itálii přidali spíš „trpaslíci“ (Malta, Monako, San Marino, Litva), a státy s pravoslavnými a autokefálními církvemi (Rusko, Rumunsko, Řecko, Arménie). Že se česká diplomacie pod vedením Švarcenberka tváří jako mrtvý brouk, nikoho nepřekvapuje, ale že se řada „katolických“ států přidala až druhé vlně, když už to bylo do očí bijící, to je příznačné. Není to tím, že vlády, ani ty odvolávající se na křesťanství, nechtějí toto téma vůbec řešit? Není to tím, že se katolická církev vlastně vůbec sama neumí v tomto sporu vyznat? Není to tím, že v porozumění sekularizaci a sekularitě jako formě života společnosti se (katolíci) neshodneme ani sami mezi sebou? To je alarmující.
Mnozí si myslí, že Církev po II. vatikánském koncilu přitakala „samovolným“ dějinným procesům, mnozí jsou z toho dodnes dezorientovaní, neví, „jak to vysvětlit“, v podstatě resignují a smiřují se se sekularizací jako „nezvratným dějinným procesem“. Vykládají svoji víru jako „privátní věc“, jako věc „vnitřního života“, v souladu s tím vyklízejí svět, slovy italsko- evropského sporu „snímají kříže ze zdí veřejných budov“, aby se „někoho nedotkli“. Je to nedůstojné. Dějiny je třeba vykládat, a sekularizace jako téma je pro nás na jedné straně příležitostí, abychom svědčili svou víru, a na druhé straně příležitostí, abychom přemýšleli o svobodě člověka a o tom, jak se uskutečňuje Boží volání k víře.
V Evropě o něco jde – o to, zda neselžeme jako křesťané i jako Evropané. Nic proti článkům v náboženském tisku, které jsem k tomu četl. Ale musím konstatovat, že sekulární noviny reflektují problémy s tím spojené lépe než jakýkoli náboženský tisk, který znám – není to podivné? Mohli bychom se zabývat ještě desítkami aspektů této věci, ale uzavřeme toto téma jedním z detailů: je zjevné, že řada čtenářů Lidových novin, těch, kdo jsou ve své povaze přesvědčenými ateisty, je také velmi citlivá na to, když je jim něco vnucováno. A v poslední době, se tito lidé setkávají se stále zjevnějším vnucováním „pravd“ právě za strany EU, která zbožšťuje sebe sama. Daleko největší odpor proti tomuto procesu manipulace lze vnímat nikoli od katolíků (kromě radikálních konzervativců), ale od těch, kdo si cení své svobody v myšlení, kdo se vzpouzí tomu, že by o tom, co je správné, měl rozhodovat někdo jiný, třeba lobby na úrovni Evropské komise.
Tato skupina je dnes největším potenciálním spojencem myslících katolíků – tedy těch, kterým nevadí, JAK je prezentován kříž v rozsudku italských soudů a v odvolacím rozsudku velkého senátu štrasburgského soudu. Podstatné totiž je vědět, že v kolébce Evropy je mimo jiné pojetí kříže jako oběti Boha-člověka, klíčové události pro lidstvo. Jednotlivce to přímo k ničemu nezavazuje, ale něco z toho plyne: svoboda je dar stejně jako víra, nikdo jsme si ji nevydobyli, ani nijak nezasloužili. Skvělý začátek pro budoucí přemýšlení o tom, co je to sekularismus. Skvělá příležitost si uvědomit, že svobody myslet bychom si měli vážit neméně než daru víry.