NE korektnosti

I. Koncept korektnosti

Znáte společensky přijatelnou a korektní definici hajzla? Je to morálně flexibilní jedinec
Definice „morálně flexibilní jedinec“ vystihuje naši dobu. Přesunuje hodnotovou indiferentnost z hajzla na společnost. Morální indiference, která byla (a mnohými doposud je) u osoby chápaná jako deficience, se přesunula do společenského korektního rámce! Není už to svědectví o hajzlovi, je to o našem světě!
Není jiné cesty než jasné odmítnutí celého tohoto konceptu. NE, které je třeba říci nemůže být polovičaté. Jenže co z takového NE plyne? Ještě větší odchod do disentu než za „bolševika“? Bolševik začal indoktrinací na straně jedné a represí na straně druhé – a tento systém se etabluje podobně – nejdřív „pouze“ indoktrinoval a nyní již formuje svoje represivní nástroje. A stejně jako za bolševika je zbytečné si nalhávat, že tu jde „jen“ o něco. Opět je třeba se vrátit k onomu zásadnímu NE. Jde o povahu člověka a jeho vztahů, jde o všechno. Ale jak má člověk jednat, kudy se vydat, aby toto jeho NE mělo smysl, dopad?

Z celé struktury tohoto jevu je zřejmé, že tu nejde o nic jiného než o logické vyústění rozporu mezi současným společenským dogmatem o povaze člověka jako „svobodné osoby“ a takovým myšlením člověka, který uznává jeho svobodu právě v zasazenosti do sporu mezi dobrem a zlem, v hodnotovém kontextu, který nelze samozřejmě jednoduše racionalizovat. Zatím máme jen ty nejhorší zkušenosti s takovouto vládou schématických, idealizovaných „správných“ hodnot hlásaných ideologiemi a tak nyní došlo k jakési perverzní re-formulaci toho, co znamená svoboda. Svoboda dnes znamená svobodu od jakýchkoli hodnot. Mnohým ještě nedochází, že to je jen další ideologie stejného ražení. A tak se jim může jevit současná expanze „korektnosti“ jako velmi vlídná obdoba ideologií. Mnozí vidí, že korektnost je hloupé a životu vzdálené dogma, ale přitakávají mu, protože nevidí nic lepšího. Domnívají se, že dogma svobody a tolerance je to nejméně nebezpečné dogma, jaké si můžeme „vybrat“ ze všech možných ideologických pravd… Ale nemylme se, nyní jde o všechno právě proto, že se tu vůbec neříká, co je hodnotou, naopak, hodnoty jako takové se přesunují zcela mimo náš horizont. To, co se v rámci tohoto dogmatu „nesmí“, je právě hodnotit jednání, morálku, cíle a cesty k nim. Nesmí se mluvit o tom, že ve světě jde o spor dobra a zla a že se člověk chtě nechtě přidává na tu nebo onu stranu.

Dnes je nijak nezdůvodněným „ideálem“ člověka jedinec, bez pohlavní, kulturní a rodinné identifikace, bez historie a bez budoucnosti – osoba, která je průsečíkem, subjektem chtění – aktuální vůle, které nemá být v ničem bráněno, pokud nezasahuje do sféry subjektů jiných.
Tedy osoba bez dětství a stáří, bez vazeb, které by si nesla z budoucnosti, monáda.
Není teď důležité analyzovat, proč tomu tak je a jaký společenský a myšlenkový proces proběhl, proč mohl proběhnout atd., jak se stalo, že taková situace nastala a takové dogma vzniklo. Jen konstatujeme, že jde o cosi jako společenskou rakovinu. Obranné mechanismy selhávají, naopak, působí proti doposud přežívajícím přirozeným společenským vazbám. Je třeba říci otevřeně „NE korektnosti," skrze kterou se ze všech stran šíří společenská destrukce. Hajzl zůstane hajzlem, i když se pro jeho amorálnost najde „korektní“pojmenování. Nejsme si všichni rovni. Ano, před Bohem jsme si rovni a před zákonem, to ano, ale jinak ne. A nalhávat si „stejnost“ znamená zakrývat morální rozdíly, zakrývat rozdíl mezi člověkem pracovitým a lenochem, mezi tím, kdo je zbabělý a tím, kdo je schopen se v pravý čas rozhodnout a nebát se pomoci druhým, mezi tím, komu jde jen po vlastní prospěch, a člověkem, který je obětavý, mezi tím, kdo jedná vypočítavě a jde mu o to pokaždé ty druhé „převézt“, a tím, kdo hledá spravedlnost…

II. Spravedlnost

U tohoto slova je třeba se zastavit. Spravedlnost je to jediné, o co se můžeme opřít, protože na ni je korektnost krátká. Už jako dítě jsem dobře věděl, že to nebo ono je nespravedlivé, a je dobré si to uvědomovat, i když jen někdy je možné se spravedlnosti dobrat. Ale to neznamená, že je možné na spravedlnost resignovat. Spravedlnost se „nějak“ ukáže, v to věřím. Ne tak, aby se mě to dotklo, ne tak, aby to pro mne znamenalo nějakou satisfakci, ale prosadí se. Ne ta světská, na kterou už dnes moc nikdo nevěří, ta upadlá. Není se čemu divit, že je to jen fata morgána, za kterou běží ti, kdo se chtějí dobrat práva zde na zemi. Blaze těm, kdo touží po spravedlnosti – tedy blaze těm, kdo se nebojí spravedlnost vyhlížet, kdo se nebojí pojmenovávat nespravedlnost a nesmiřují se s ní.
Ano – ti, kdo v tomto smyslu touží po spravedlnosti, nemají na mysli trestní právo, tedy tu oblast vymáhání spravedlnosti, ve které si stát bere do ruky nástroje moci a trestu, nesnaží se domoci spravedlnosti skrze soukromé právo ve sporech, kde stát garantuje možnost se spravedlnosti skrze právo dobírat… Ti, kdo touží po spravedlnosti, musí pojmenovávat, co je správné a co špatné a tedy být v rozporu s dogmatem korektnosti: Právě rovnost před Bohem a zákonem je klíčem k tomu odmítnout rovnost ve všem ostatním.
Spravedlnost je důležitá proto, že nám umožňuje vyklouznout z pasti „subjektivity“. Nejde o ten či onen dojem, zdání. Spravedlnost je odkaz k tomu, co nás přesahuje a co přitom jako ambice a touha je „přítomno“ ve světě“. Současní exponenti korektnosti umí dokonale zesměšnit každé dobro a přetavit ho v individuální chtění. Ale neumí popřít touhu po spravedlnosti.

III. Dějiny jsou v rukou Božích

Milan Glaser ve svém článku z 29.3. 2015
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21671
píše, že je to Ďábel, který nás pokouší, abychom hodnotili druhé podle nějaké „své“ kreativity:

Příznakem podléhání tomuto pokušení je nejenom zapomínání na existenci Boha, Stvořitele a Spasitele, ale snad ještě více na existenci Božího odpůrce a nepřítele lidského pokolení, satana. Důsledkem tohoto zapomnění je dezorientace člověka, který místo toho, aby mezi dobrem a zlem rozlišoval, nárokuje si kreativitu v tom, co jím je či není. Lidem pak nezbývá, než aby hledali svého nepřítele mezi sebou, což je přesně to, co satan chce.
Ale co znamená poslední citovaná věta? Jako by se tu s vaničkou vylévalo to podstatné: Ano, Bůh působí v dějinách a moje NE korektnosti znamená ANO pro takového „přítomného“ Boha, protože právě on přeci vidí moji touhu po spravedlnosti. Vědomí toho, že skutečným nepřítelem je „Ďábel“, přeci ale nemůže znamenat, že nebudu hodnotit, že přijmu „korektní“ svět s tím, že hodnotit bude „až někdy“ Bůh. Pokud se ve světě setkávám s nespravedlností, měl bych na ni poukázat, měl bych jí bránit. Dějiny jsou v rukou Božích, ale já jsem povinen se v dějinách nejen ptát po spravedlnosti a žíznit po ní, ale jsem povinen také jednat. Nejde o to hledat „nepřítele mezi sebou“, ale jde o to neresignovat, nerozpustit se v korektním amalgámu, ve kterém si nikdo nenárokuje použití slova „hajzl“, nikoho nehodnotí, aby neublížil. NE. Opět je to třeba opakovat. Křesťanské je přijmout v pokoře, že hajzl není můj nepřítel. Právě proto, že pojmenovávám jeho morální ne-kvalitu, dávám mu příležitost, aby se změnil. Pokud to neudělám, selhávám.

Podivný „osten měkkosti“, který nyní zaznívá i z Vatikánu, nás směřuje do bezpečí „zaručených cest", a pozná se to například na tomto článku. Nabízí na závěr „jen jednu cestu“– měli bychom!:
Jen jednoho je třeba: žít tak, aby to, co každý prožil, mohlo být proměněno ve věčné přátelství s Bohem, ať už v lítosti či vděčnosti, nejspíše však v obojím.
V mnohém s Milanem Glaserem souhlasím. Vůbec nemám problém s tím přitakat rámci této věty, ale s výhradou. Nejprve je třeba vypustit první dvě slova. Protože není třeba „jen jedno“, „Co je třeba“ je otázka, kterou si musím klást neustále, každý sám za sebe, a k dispozici nejsou žádné univerzální odpovědi. Není „jen jedna cesta“, jsme svobodné odpovědné bytosti, to by nedávalo žádný smysl. Rozhodujeme se v situacích, které jsou vždy „nové“. A právě teď se mi jeví jako nejdůležitější říci ono NE korektnosti, právě proto mám výhrady i k nevyrovnanosti v této větě. Věčná přátelství s Bohem, jistě maxima. Lítost a vděčnost, bezesporu. Ale nemůže z toho vyplynout, že jediná cesta a jediná aktivita na zemi je litovat toho, co jsme svými aktivitami pokazili, a děkovat Bohu za to, co nám dal.
Naše aktivity mají smysl. Leccos přeci pokazíme právě tím, když nekonáme. Teď právě jsem přesvědčen, že bych takto „nekonal“, kdybych zamlčel ono „NE“ korektnosti. Přišlo by mi to na mysl, až zas při mši spolu s ostatními budu s lítostí vyslovovat „nekonám, co mám konat“.
Je možné nekonat, pokud je na to „pravý čas“. Ale není správné „hlásat nekonání“ jako obecný recept.