Kýč a nepřípadnost

Jiří Kub se snaží ukázat kýč jako něco, čemu bychom se měli a mohli vyhýbat. Kdo by nesouhlasil. Asi je dobré, že poctivě krok za krokem argumentuje proti relativistům: pokud se mu povede přesvědčivě zargumentovat, že nemají pravdu v otázce kýče, pak je zřejmé, že nemají pravdu ani v čemkoli jiném – kulturní relativismus je sám o sobě defektní a nadmíru zamořuje naši řeč, náš život. Souhlasím. Na druhou stranu nemohu souhlasit s jeho definicí kýče, která podle mne není úplná. Nabízím proto jinou, širší definici kýče: jde o vyslovování, zobrazování a zpívání tam, kde je vhodné mlčet a nebo dát prostor něčemu jinému.
Jde tedy o nepřípadnost, to, co nastalo, nemělo nastat, bez ohledu na to, jak je obraz nebo hudební projev zdůvodněn obsahem nebo příležitostí. Kýč není to, co je ošklivé, proto je obálka Psalteria č. 4/2011 krokem „vedle“, má-li být ilustrací kýče. Kýč je to, co není na první pohled ošklivé, ale přesto bychom si to měli „odpustit“. Nedělat to a vyhodit to, pokud už to je.

Opakuji, že nejde o nesouhlas s definicí, jak ji předkládá Jiří Kub, jeho postup je pochopitelný a praktický, snaží se nalézt vodítka, snaží se být „komunikativní“, protože odkazuje na způsob, jak dnes intelektuálové zpravidla rozumějí světu. Jsem ale přesvědčen, že je důležité zvýraznit jiný aspekt věci. Doslova:
zobrazováno má být jen to, co má být zobrazováno
hrát se má jen to, co má být zahráno.
Tedy máme povinnost se ptát, a nikdy nebudeme zcela jisti odpovědí. Klíčový je tu předpoklad, že to, co „má být“, je nám nabízeno, že se k němu tomu můžeme přibližovat: nežijeme v prázdném světě. Budoucnost není tím, co se nějak „valí“, když současnost přetéká v neměnném korytě dál a dál. Budoucnost je pro nás otevřena a nabízí, je pro nás již naplněna možností – obstát i selhat.
„Má být to, co být má“. To není tautologie, pokud dobře rozumíme své svobodě jednat, své odpovědnosti za jednání a tomu, že budoucnost není prázdná. Jen se snažím neuchopitelný pojem kýče (a někdy zjednodušovaný) převést na jiný problém, totiž na otázku toho, co „má být“, na otázku, zdali nejsme svévolníci, resp. kdy jsme svévolníci. Chceme mít to, co je „krásné“, pod kontrolou tak, jak máme (pod kontrolou) i jiné „věci světa“. A právě umění nám nastavuje zrcadlo, měli bychom se ptát, zdali nejsme svévolníci, protože chceme „tvořit“, aniž bychom k tomu měli „požehnání“. Nepřípadné, je to, co být nemá, a přesto se to vnucuje, je to důsledek činění, které má svůj úběžník „pouze ve světě“, a přitom zdánlivě odkazuje na krásné, pracuje se zdáním toho, co nás přesahuje. Nejde jen o to s Kubem rozpoznat kýč, ukázat na něj; jde o to vědět, že by na světě neměl mít místo a nebylo by pro něj místo, kdybychom dělali jen to, co dělat máme.

Ty, kdo popírají metafyziku, tento argument nedojme. Jistě, pokud je „to budoucí“ jen průmětem toho, co je nyní, výsledkem jednosměrných procesů kauzality, pak tento pohled nemá smysl. Jde však argumentovat, že je to jinak: Budoucí již nějak „je“ v přítomném a v mojí otázce „ Bože, co mám dělat“, to není formální, reálně mohu očekávat Boží vedení, proč bych se jinak modlil „Bože, dej, abych dokázal naslouchat tvému hlasu“. Pokud je tomu tak, potom lze ty, kdo jednají, rozdělit na „svévolníky“ a ty, kdo kráčí ve světle Hospodinově, jsou „prozíraví“. Ti, kdo jsou prozíraví, se vyhýbají kýči. Resp. možná opatrněji – každý z nás je trochu svévolníkem a snad také alespoň trochu kráčí ve světle Hospodinově, a právě přitom se vyhýbá kýči.

Kýč je to, co zobrazováno být nemá, balast světa který se vydává za krásu světa, zaplétá se do ní, skrývá se v ní. Kýč je to, co nemá zaznívat, je produktem světa, který zakrývá to, co má být slyšeno, který nás zaplňuje, zahlušuje, překáží. Proto se kýč neváže ani na obsahy (evidentně se netýká obsahů ne-dobrých jako je např. pornografie) a ani na výrazové formy nebo postupy. Kýčem je, když ten, kdo má mlčet, mluví nebo zpívá (nebo vytváří obrazy).
Nejde tu „jen“ o formu. Naivní umění není kýčem, pokud nejde o vypočítavou „hru“ na naivní umění. Ječivé Sloveny někde u polských hranic rozhodně dělají to, co dělat mají a ten zpěv je takový, jaký má být, i když o přesném nasazování tónů by se tu asi mluvit vůbec nemělo. V této alternativě jak rozumět kýči navrhuji brát vážně vztah k času, času „naplnění“ – mnohdy jsou ne-muzikanti a ne-výtvarníci víc otevřeni pro naplnění aktuality, než teorií a dějinami umění zkažení polovzdělanci.

Ponechme stranou malířství, i tak se to dá ukázat snadno: hudebníkem (tím, kdo má hrát) není každý, kdo má teoretické vzdělání o hudbě a nebo řemeslně zvládá nějaký nástroj. Zpěvákem (tím, kdo má zpívat) není každý, kdo dovede z úst vyluzovat organizované zvuky. Z našeho hlediska je podstatné, kdo z nich není svévolníkem. Pokud si nevytvoříme sdělitelný a jasný obsah tohoto slova, nedostaneme se dál. Jenže všichni se bojí, aby neurazili nějakou společensky ceněnou osobu. Co by se stalo, kdybychom občas nějakému profesně zručnému neumětelovi plácli přes prsty, ať raděj svůj nástroj prodá, a zanícenému kvákalovi poradili, aby spíš poslouchal nebo přemýšlel o tom, proč jsou horské výhledy okouzlující, ale neměly by se fotit. Chceme-li se zbavit kýče, nic jiného nám nezbude. Můžeme se stokrát přesvědčovat, že „slušně“ může hrát a zpívat každý, ale pokud si nepoložíme otázku, „zda to dělat má“, nikam se nedostaneme.

Obtížněji to lze aplikovat na „zpěv lidu při mši sv.“ – který je někdy „předepsán“, a přesto jde o kýč. Nezbývá než konstatovat, že stejně jako ke kýči svádí řemeslná zručnost, svádí ke kýči i povinnost. Tady je třeba se vypořádat s otázkou, zda něco je lepší než nic: je lepší zpívat tak, že to je paskvil, nebo je lepší mlčet? Nejde o to, zda a jak „to ti lidé tak cítí“, to je nejčastější odpověď, kterou principiálně odmítám, protože vede na scestí. Ano, některé věci může člověk „vědět“ tak, že je „cítí“ – ale to je nekomunikativní a vede to jen k postmoderní přemíře pocitů, které nakonec verifikují veškeré kvality ve světě. Nelze také argumentovat tím, co je a není „autentické“, jistě – to je pak neopakovatelné. Ale co to vypovídá o kýči, který je naopak neomezeně opakovatelný? Ale můžeme se ptát jinak: opravdu je to, co provozujeme, „k větší slávě Boží?“ Z hlediska věčnosti a Boha: má to spíše být a naplňovat svět, a nebo nebýt, a dát tak prostor pro něco jiného, a nebo pro ticho a prázdnotu, ve které nedominujeme my sami se svou ambicí a slabostí? Tady se, myslím, zase vracím k tomu, o čem píše Jiří Kub.

Kolik lidí se předtím, než začne zpívat, modlí ve smyslu – dej Pane, abych zpíval jen tehdy, pokud je to k tvojí větší slávě? Přinejlepším se modlíme za úmysl, abychom zpívali k větší slávě Boží – aniž bychom připustili variantu „mlčeti zlato“. Dokud tenhle krok neuděláme, s kýčem nepohneme. Samozřejmě hrozí, že ti, kdo jsou na tom „ještě docela dobře“, zmlknou a o to víc budou „zářit“ ti, které už vůbec nejde poslouchat. Známe to z kostelní praxe, ale neměli bychom se tím nechat strašit.
Už mnohokrát se „očista hudební praxe“ začínala tím, že se předepisovalo to, co je dobré. Moc se to nevede, protože se to „dobré“ může stát „machou“, může to „poklesnout do produkce“, může to být „záměrně przněno“ atd. Pomohlo by nám trocha pavlovské jednoznačnosti a strohosti (přísnosti), která ale je schopná vnímat to, že meze každého z nás jsou někde jinde a že je zbytečné nakládat člověku víc, než unese.
Asi už nezměníme to, že žijeme s každodenním „rádiem“ a přehrávači v uších, namísto toho abychom naslouchali vnitřním hlasům. Jsme zahlušeni a to je špatný začátek, kýč se nám vnucuje ze všech stran, jsme na něj zvyklí, je to projev mainstreamového myšlení, ve kterém „o nic nejde“. K tomu správně směřuje Jiří Kub. Měli bychom být schopni popsat, proč je mainstreamové myšlení chybné a v čem, dostat to do povědomí věřících.

A jak tedy se sakrální hudbou?
Tendence vracet se ke gregoriánskému chorálu je pochopitelná – protože zde je podstatná vazba zpěvu na slovo, úplně ujet lze jen do operety a na to by musel být talent (a nebo školené sopranistky). Ani zde se ale nemůžeme vyhnout tomu, že pokud vlastní zpěv je „jen“ provozování řemesla, dochází postupně k úpadku a otázka, zda by nebylo lepší „mlčet“, se může stát aktuální i v chorálu.
Sakrální hudba by měla vyjadřovat vztah k přítomnému i budoucímu – jako k tomu, co nás přesahuje, co nemáme pod kontrolou. A právě proto nemůže nikdy být „formálně“ předepsána. Definice, ve které se argumentuje obsahem a formou (v případě kýče „prázdnou“, neadekvátní formou), může zamlžovat podstatný aspekt celé věci – totiž že stejně klíčový je přístup interpreta (příp. dirigenta).

Ale vraťme se ještě na začátek, nenahrávám tímto svým přístupem relativistům? Existuje tedy Kubem hledané objektivní kriterium, které lze použít pro identifikaci kýče? Takové kriterium podle mne nemáme, Bůh nám ho nedal, protože to by zcela „zničilo“ naší svobodu. Kdyby šlo jednoznačně ukázat, kdo je svévolník, to by se to „plel koukol“! S relativisty je třeba se vypořádat jinak než prostřednictvím kýče: co na tom, že vládnou „humanitním“ universitám, co na tom, že jich je aktuálně ve světě převaha: do důsledku vzato je kulturní relativismus vnitřně rozporný už proto, že popírá kulturu, ve které by bylo možné sdílet jeho vlastní poznatky.
Řešíme-li problém kýče, je třeba proplout mezi Skyllou a Charybdou – na jedné straně relativismus kultury, a na druhé straně až příliš realistický požadavek, abychom mohli rozhodnout, „jak se to má se světem“, což je jen resentimentem ztracené modernity vedená snaha o to, aby se pro nás svět stal přehledným. Ale to, že svět není přehledný, neznamená, že je „amébním“! Svět je dostatečně pevným, abychom ho uchopili a přemýšleli o něm, neuhýbá. Můžeme ukazovat na kýč, učit hudebníky pokoře a relativistům připomínat, že se pohybují uvnitř docela pevných hranic, které si sami nedali.