Homosexualita jako téma a pozadí, které nám uniká

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
My sami jsme si již přijali do svého právního řádu prakticky totéž co Francouzi. Jen o tom nevíme a neprotestujeme. Podobné formulace obsahuje už americká ústava, ale tam je pořád ještě jasně daný metafyzický rámec, korektiv důstojnosti člověka (normality), důvěra v to, že práva člověka jsou přímo spojena s danostmi - jeho neměnnou přirozeností. Ale v dnešním sociálně-právním myšlení je přirozenost lidských práv vykládána jako „pouhý politický koncept“. O to tu jde, o nic menšího.
Číslo: 

Slyšíme, že se schyluje se ke konfliktu světského práva a tradičního pojetí rodiny. Problémem ale není svátost manželství, ale manželstí „civilní“, resp. více či méně státem formalizované svazky osob stejného pohlaví.
Sňatky homosexuálů jsou ranou pro rodinu, uvedl předseda Italské biskupské konference. Kard. Angelo Bagnasco reagoval na výraznou mediální publicitu první francouzské homosexuální svatby. Rodina je všude ve světě záštitou lidského rodu – děti se v ní nejenom rodí, nýbrž jsou v ní také vychovávány, což je prvořadé a základní právo rodičů, zdůraznil janovský kardinál.

Jde o věty pronesené na špatném místě, resp. při příležitosti, kdy by se patřilo říci něco zcela jiného. Kardinál, který se zastal Francouzů protestujících proti zcela nesmyslnému zákonu, se zcela míjí v interpretaci smyslu celé věci. Kdo tvrdí, že „sňatky homosexuálů jsou útokem na rodinu“, prokazuje, že vůbec nechápe rozsah toho, o co tu jde. Jde o pojetí práva a povahu právní úpravy, která je promyšleným, nenáhodným útokem na základní společenské struktury, které jsme brali jako samozřejmé. Jako i v mnoha jiných tématech, i tady jsou katolíci většinově zcela „zpacifikováni“ schizofrenií, se kterou úspěšně pracuje liberální propaganda a média všeho druhu. Přitom není nijak nesnadné tento zdánlivý gordický uzel rozplést, žádné násilí přitom není potřeba.

To, co provedl francouzský parlament, se netýká protikladu klasická rodina versus homosexuální pár. Máme dobře vyjasněno, o čem se tu bavíme? Umíme rozlišit, co je to homosexualita jako sklon, co je praktikovaná homosexualita, co je legalizované soužití homosexuálních dvojic a co má být ono francouzské mimo-sexuálně definované„manželství“? Rozumíme tomu, jaké procesy tu probíhají? Proč jde o tak „mediálně silné“ téma, když v podstatě jde o malou menšinu? Proč nám vadí, že stát „pro svoji potřebu“ (zejména daňovou) registruje dvojice stejného pohlaví? Pokusíme se o stručné rozkrytí této problematiky jen v krátkém náčrtku odpovídající limitnímu rozsahu tohoto článku.

I.
O lékařskou definici homosexuality jako „vlastnosti“ se vedou spory – podle jedněch jde u heterosexuality a homosexuality o dvě různé „skutečnosti“ sexuálního zaměření a není to nic, s čím by měla co společného medicína, podle druhých jde o úchylku od „přirozenosti“, patologický sklon. Protože nejsem homosexuální, připadá mi ten druhý názor jako samozřejmý. Jenže znám také leccos z historie, třeba i helénské, a z daných kulturních vzorců je zřejmé, že praktikovat homosexuální styk, pokud se to stane „společenskou normou“, mohou i ti, kdo vůbec nemají nějaké „převažující“ homosexuální sklony. Ač si takovou představu část lidí třeba hnusí, je třeba konstatovat, že velká část a snad i většina lidí má předpoklady k tomu být bisexuální – tj. závisí na tom, jak se osobnostně a společensky formuje jejich představa o normalitě. Tradičně uvažující katolíci s tím nic nenadělají, ani nikdo, kdo „ví“, co je přirozené. Pokud si tohle nepřiznáme, tak vlastně není žádný důvod „bít na poplach“. Nejde tu o nějaké 4% nebo jak již se dnes říká 7% - jde o to, jak má být vypadat společenská norma. Homosexualita a tolerance k ní, nebo dokonce její společenská preference, nás musí zajímat jako společenský jev – sledujeme totiž nevídaný nástup homosexuality jako klíčového společenského tématu a zároveň součást „liberální agendy“. Způsob, jak budeme reagovat, může být různý.

Nejjednodužší se zdá být postavit se na tradicionalistické základy a zaštítit se biblickým slovem ohavnost. Nejen, že s tím „druhá strana“ počítá, ale dokonce doufá, že se najdou takové medializovatelné „příklady nesnášenlivosti a netolerance“. A média pak zahrají svým čtenářům na správnou notu – co je komu do toho, jak kdo žije? „Pozor na katolíky, za chvíli by vám chtěli zakazovat kondomy…“ Používá-li někdo toto jednoznačné NE s odkazem na biblické texty, měl by být velmi opatrný, protože nejde o to odsuzovat homosexualitu jako sexuální orientaci a vlastně ani homosexuální praxi – u těch, kdo tuto věc neřeší veřejně. Jsme přesvědčeni, že je to v rozporu s přirozeností? Ano – ale těm, kdo nestojí o naše moralizování, do jejich života mluvit těžko můžeme. Zaplať Bůh že ne, protože není nic horšího, než dělat dobro pro druhé proti jejich vůli. A katolická Církev to občas vehementně dělala, má a jistě ještě dlouho to bude mít na talíři. A chybou je i redukce celého sporu jen na problematiku rodiny – v tom i kardinál Bagnasco „sedl na lep“ těm, kdo napsali pro francouzský zákon mediální scénář.

II.
Problém se otevírá kdekoli, kde u homosexuálů nejde „jen“ o „orientaci“ nebo i sexuální praktiky prováděné v soukromí. O důležité společenské téma jde od okamžiku, kdy se páry stejného pohlaví na veřejnosti chovají jako milenecké dvojice, a nebo i jako manželské dvojice – tedy nemusí ani nijak zvýrazňovat sexuální aspekt svého soužití, pouze to, že k sobě důvěrně „patří“. Nebyli jsme na to zvyklí a zvykáme si. Ochuzuje nás to, protože dříve se dívky a mladé ženy mohly po ulici vodit za „zavěšené“ lokty a vůbec nebylo divné mít kamaráda – parťáka atd. – a nikoho nenapadlo, že by to mělo být spojeno s nějakými sexuálními praktikami. Víceméně spolehlivě se poznalo, kdo skutečně je v tomto smyslu „úchyl“. Nebyla to stejná množina s těmi, kdo byli homosexuálně orientovaní, úchyl totiž projevuje svoji homosexuální orientaci ve společnosti, obtěžuje s ní druhé. Nejlépe je to vidět na příkladu: úchyl je např. ten, kdo se na veřejnosti obnažuje. Pokud se obnažuje doma před zrcadlem, můžeme si sice myslet, že je nenormální, ale v podstatě nám do toho nic není. Pokud by společnost měla přiměřenou rezistenci, nebyl by problém homosexuality vůbec řešit. Ale taková rezistence tu není, a tak je třeba jít o krok dál a ukázat, že i tohle vše je jen část problému, smysl celé věci je někde jinde. Jde o víc, o celkovou povahu kultury, pojetí člověka, a mimo jiné také o pojetí veřejnosti, státu a práva.

III.
Víceméně bez reflexe si zvykáme na to, že současné pojetí státu a člověka jako společenského tvora je zdánlivě otevřené bezmezné svobodě, ale ve skutečnosti je ochuzující, v něčem oslabuje mnoho cenných vazeb, které považujeme za hodnotné. Můžeme ještě vůbec používat slovo úchyl? Raději toto slovo nepoužíváme vůbec, kdo ví zda není na indexu jako nekorektní, chápeme to jako daň za svobodu. Nikdo neporoučí nám a my nereglementujeme druhé. Zvykáme si, že „nediskriminace“ je nové dogma. Jen si přitom neuvědomujeme, že ne všem jde o nalezení nějakého „vyváženého modelu vztahů“. A že to, v čem žijeme, je velmi dynamický cíleně manipulovaný proces, ve kterém se z normality stává tabu. Homosexualita v tomto procesu hraje jen zástupnou roli.

Jde o novodobou ideologii, která je skrytá, nejde v ní o to, aby se pojmenovávalo, naopak, aby se zakrývalo, není předmětem přesvědčování nebo diskuse, naopak, vychází z praktické manipulace spojené s dialektikou otroctví a libovůle. Jediné, co je z celé této manipulativní ideologie viditelné“, co se vynořuje nad hladinu manipulací, je idea státu jako „neutrálního subjektu" a člověka jako suveréna svých chtění – choutek, náklonností atd. Každý člověk je svobodný (od všeho) a stát se vzhledem k tomuto „všemu“ tváří jako strážce neutrality. Zdaleka se tedy netváří „neutrálně“. Liberální stát vůbec neutrální není, ani to netvrdí. To, co je mezi dobrem a zlem, mezi krásou a ošklivostí, mezi ctí a tím, co je bez cti, mezi pravdou a lží atd. to není neutralita. Teprve v protikladu těchto slov je však vůbec možné vnímat to, co je to normalita, rozumět obsahu tohoto slova. A je-li taková pseudo-neutralita státem a jeho mocí nastolována jako kriterium vztahů, pak se stát staví na stranu „a-hodnotovou“, tedy na stranu toho, co je bez cti, co je ošklivé, co resignuje na pravdu a její hledání, resignuje na dobro, které má být konáno atd. Potlačuje normalitu stavu a vztahů, vytlačuje ji ze světa.

IV.
V tomhle případě máme co do činění nikoli s homosexualitou jako tématem, ale s homosexualitou jako cíleně využívaným nástrojem společenské destrukce. Téměř všichni ti, kdo jsou ve svém sklonu homosexuální, všichni ti, kdo reálně řeší svůj životní problém – jsou zneužiti, protože „jen“ slouží těm, kdo vytvořili a režírují agendy korektnosti. Je čas začít mluvit o tom, že homosexualita jako sklon je sice něco, s čím si nevíme rady, ale že si koneckonců tak úplně nevíme rady ani se sexualitou obecně a že ono desaterní: „Nesesmilníš“ je třeba znovu a znovu vykládat. Ale o to že tu teď téměř nikomu nejde.

V.
Ti, kdo chodí na „pochody homosexuálů“, na všechny ty mediálně vytěžované „gay párty“ apod. ve velké většině jen hledají cestu, jak se zviditelnit, jak být „in“, jet s vlnou tam, kde se pění. Nemá cenu s nimi diskutovat, jsou jen hloupým nástrojem – je třeba se ptát jinak – kdo je jako nástroj používá, a hlavně jakou strategii vůbec můžeme zvolit, abychom se vymkli roli, kterou katolíkům režie už dávno vymyslela. Jak nedělat to, co druhá strana předem připravila a do čeho nás víceméně „dostrkala“.
Jak tedy dál? Velká většina lidí „tak nějak cítí“, že by neměli upírat „práva“ homosexuálů – protože oni trpí jednak svojí deformací (samozřejmě že je zde přítomen pocit něčeho ab-normálního) a jednak tím, že byli většinovou společností ostrakizováni. I tady by byla cesta – totiž ukázat, jak umělá a skutečnosti vzdálená je řeč „společenských věd“, kterou liberálové cíleně dotvářejí k obrazu svému a kterou od školních let používají jako nástroj indoktrinace. Ale to je cesta složitá, pro mnohé neschůdná.

VI.
Cesta diskuse o pojetí státu je snazší, není třeba otevírat problematické pole společenských věd, který liberálové víceméně ovládli. Jde o výsostně politické téma, a proto lze snáz učinit předmětem veřejné diskuse. Jak je možné, že Francouzi ve svém právním řádu re-definovali manželství? Protože jsme liberálům a radikálním právním pozitivistům zcela přepustili výklad toho, co je to stát a právo, resignovali jsme na to, abychom jasně naplnili obsahem, co vlastně znamenají „lidská práva“. Jak je možné, že se dnes zcela zvráceně chápe „právo“, především jako „právo na něco“. Jak jsme mohli zapomenout a připustit, že se z obecného povědomí ztratilo, že právo by mělo být naopak všeobecně přijatelným nástrojem řádu, který se snaží orientovat lidské jednání vzhledem ke spravedlnosti? Jak je možné, že jsme nepromysleli vztah mezi svobodou, právem a spravedlností, nenaplnili ho obsahem, který není „jen“ libovůlí?

„Najednou“ překvapeni konstatujeme, že tu máme převažující ideologii „pseudo-neutrálního státu“ a extrémně pozitivního práva, bez jakékoli vazby na spravedlnost jako ctnost, jako dobro. Jenže stát, který se snaží být dokonale „nestranný“, vlastně ani nemůže zajišťovat právo – a všeobecná, do konce dotažená teorie lidských práv jako seznamu nároků znamená úplnou resignaci na jakékoli právo, protože přeci „žádná spravedlnost není“(není nikdo, kdo by ji nastolil jinak než nepřípustnou silou). Dnes je vyznávána jako základ všeho jen individuální svévole. Ale právo samo o sobě není nic jiného než nástroj, skrze který je možné zajišťovat základní funkce společnosti. Je to infrastruktura a zároveň nástroj, skrze který se lze (více či méně úspěšně) domáhat spravedlnosti, hledat ji. A my bychom měli oponovat skrytému protivníkovi právě tím, že budeme držet téma spravedlnosti jako něčeho, co není věcí libovůle nebo mocenské dohody.

VII.
Homosexualita? Vlastně je to poměrně nezajímavé téma, ale docela dobře zakrývá aktuální scénáře, které vedou k destrukci společenských struktur, destrukci státu, kterému může jednotlivec důvěřovat, destrukci čehokoli, co by mělo „platit“ jinak než peníze. Spojovat homosexualitu s jejím protikladem – péčí o rodinu – znamená vítězství těch, kdo tento koncept vymysleli.

Nejblíže jsme skutečné povaze problému tam, kde (jako ve Francii) už stát přímo přikročil k destrukci tradičních právních forem: nejde tu o rodinu a podporu rodiny – v odporu proti francouzskému pojetí „osoby“ a vztahu dvou osob už jde mnohým přímo o odpor k prosazovanému pojetí státu a práva. Před časem vyšel v Revue Trivium článek o základním konceptu občanského zákoníku – pojetí osoby a roli státu v oblasti soukromého práva (viz RT). Reakce byly spíše kritické – prý zbytečně ideologizuji. Ale právě tam je klíč k tomu, co nyní Francouzi řeší už jako „hotovou věc“, právě v našem občanském zákoníku, jsme si přijali do svého právního řádu prakticky totéž co Francouzi. Jen o tom nevíme a neprotestujeme.
„Podobné“ formulace obsahuje už americká ústava, ale tam je pořád ještě jasně daný metafyzický rámec, korektiv důstojnosti člověka (normality), důvěra v to, že práva člověka jsou přímo spojena s jeho důstojností. Ale v dnešním sociálně-právním myšlení je přirozenost lidských práv vykládána jako „pouhý politický koncept“. O to tu jde, o nic menšího.

VIII.
Někomu se může zdát, že homosexuálům jde o to, aby se „dostali na roveň“ manželství. Není větší omyl. Možná, že to mnozí tak berou, ale celá cílená kampaň a promyšlená strategie vede k něčemu jinému – k ustavení bezhodnotového relativismu. Skuteční i „divadelní“ homosexuálové jsou v této hře jen užitečnými idioty, loutkami. A užitečnými idioty jsou občas i ti katolíci, kteří zcela podle předpokladů a přichystaných scénářů volají biblické „ohavnost!“ a „fuj“. O nic lépe na tom nejsou ani „korektní obhájci rodiny v mezích zákona“. V posledku ti nejlépe pomáhají zakrývat skutečnou povahu věcí.
Již jsem napsal, že jde tu o zakrývaný útok na tradiční pojetí státu, resp. z našeho pohledu o rozvrat státu a jeho vazby na spravedlnost. Nemá-li stát zajišťovat spravedlnost, k čemu je? Zatím vidíme, že nastoluje jakousi „pseudorovnost“, která destruuje jakékoli hodnoty a nad-kulturní rámce.

Není kam ustupovat, je třeba tyto věci pojmenovat. Nejde tu o útok na rodinu, ale na celou kulturu. Nejde tu o útok na normalitu v sexuální orientaci, ale na hodnoty vůbec, na jakýkoli rámec, který by měl být nadřazen aktuálnímu chtění – pachtění. Kdosi vede manipulovanou většinu k tomu, aby zcela ztratila povědomí o rámci smyslu a hodnot, aby zapomněla na to, že člověk má svoji důstojnost a čest – a tu by měl mít možnost hájit.
Nebojujme proti společensky se prosazujícím homosexuálům, jen se vysilujeme, vylákáni na zbytečné a jalové bojiště.