Individuální svoboda?

Sleduji dva obecné procesy, které se mi v moderních dějinách jeví stále více zjevné: osvobozování člověka z vázanosti jeho sociální role a na druhou stranu stále větší zotročování člověka sociální manipulací. Jestliže před pár staletími byl život konkrétního člověka z větší části vymezen místními podmínkami a jeho reálnou společenskou rolí, dnes je člověk na tom zcela jinak: má obrovský prostor pro osobní svobodu, ale velká většina jeho času je zaplněna homogenizujícím společenským provozem, který ho zbavuje většiny projevů individuality. Zatímco před pár sty lety byla převážná část času člověka naplněna rutinní prací k zajišťování obživy a základního životního zázemí, je dnes většina našich činností zcela libovolná – a svůj čas naplňujeme televizní produkcí na nespočtu televizních kanálů a dalšími podobnými činnostmi, ve kterých se unifikujeme se statisíci a miliony ostatních.
Čím větší svoboda a „volný čas“, tím strmější propad, tím tragičtější je obraz bezmoci a marnění času, který nám byl dán k tomu, abychom na světě naplňovali to, co máme.
Člověk není jen „divákem světa“, jak se nás snažila přesvědčit moderní doba, která volný čas připodobnila času, ve kterém sedíme „v kině světa“. Nejde o to, aby svět byl někdy v budoucnu lepší, nejde o to se ptát, jak budou žít lidé za dvě stě let. A člověk také není jen „interpretem světa“, jak se snaží tvrdit postmodernisté, když zjistili, jak jim jejich předmět zájmu („svět kultury“) nepostojí, proměňuje se až příliš rychle před očima.
Zase je doba na otevřené „filosofické otázky“, protože se rozpadla samozřejmost našeho „žití na světě“, naší „účasti na tom všem“. Proč jsme tady, každý jiný, se svojí vnitřní složitostí, k čemu jsme, co máme se svojí svobodou dělat? Jak ji chápat? Laciná vemlouvavá odpověď, že si přeci máme „užívat světa“, může být na chvíli zajímavá, ale dřív nebo později se musí ukázat jako klamná a beznadějná, protože se z nekonečné řady jednotlivých příjemností stává (slévá) jedna velká nahraditelná marnost.
I když se nám podaří vyvázat se z vlivu všech imanentismů, podle kterých se svět prostě „děje“ bez ohledu na nás, když se nám podaří dojít k přesvědčení, že pro každého z nás má Bůh svůj úkol, jak potom „udržíme svět jako jednotu“, jak ho udržíme dohromady? V tomto smyslu stojíme před úkolem ukázat, že svět se nerozpadne, i když zpochybníme všechno, co jsme se naučili ve škole. Chceme-li se čehokoli dobrat, je třeba se vracet až k počátkům všeho, ptát se i na to, v jakém oboru platí 1+1 a že máma má maso. Kam nás to povede? Nikdo neví.
Vyhovující myšlenkový koncept se teprve rodí – a každý může uvést jen svoje východiska, dílčí výsledky. Právě proto začínám u sebe, u základů svého vztahu ke světu. Mám intimní vztah k budoucímu, vím, že se mě týká. Na rozdíl od těch, kdo sami sebe vidí na hranici Církve („vyznání víry mi nedělá problém“, říká jungián Halík), pro mne vyznání víry výstižně popisuje obsah mojí víry. Mohu se tedy označit za integristu: na druhou stranu pro tradiční metafyziky jsem nepřijatelně postmoderní. Proč? Do důsledku vzato je většina skutečných „integristů“ daleko většími post-modernisty než postmodernisté sami. Ježíš říká: „Já jsem ta pravda“. Ne nějaká objektivní pravda, kterou jde snadno reprodukovat a vytisknout v milionu brožur. Ježíš říká: „Jsem Ta pravda, kterou hledáš“. Říká to každému, kdo se ptá, do každé situace, ve které se ptá. Musíme přepokládat, že to říká každému člověku v každé chvíli dějin. Nejde o to, že to říká mně, a mohu tak uvažovat o smyslu nějak „paralelně“ s dějinami, jakoby „na přímé lince“. Naopak. Pokusme to promyslet obráceně – dějinám lze rozumět jen tak, že právě toto se snaží Pán říci každému. Součtem toho jsou dějiny. Jinak se chytáme nepodstatných věcí jen proto, že jsou si vnějškově podobné. Právě proto mohu říkat, že mám všechny lidi rád, ale každého jinak. Je to pobuřující? V tom, jak miluji, přijímám vzor Boží lásky.
Většina lidí se stále snaží „vyjít se světem v remíze“, dělat to, co se dělá, říkat to, co se říká. To se musí naučit, berou za vděk tím, co jim školy nabízí. Je to zdánlivě bezpečné. Jiní chtějí nad světem vítězit, a to nejspíš tak, že ho porazí, jako v řeckořímském zápase, pasují se se světem, protože si myslí, že jsou lepší zápasníci než jiní zápasníci. Ale to je beznadějné, protože na tomto světě každý člověk najde svého přemožitele.
A někteří ví, že všechno, co nás učili na školách, může být úplně jinak, ví, že není předem vymezen žádný obor, ve kterém by měli vynikat, že není žádná předem daná disciplína, ve které se soutěží. Jestli je dnes něco aktuální, tak je to otázka po smyslu osoby, smyslu individuálního života, který má svůj úběžník v Bohu – a měl by tedy být orientován tak, jak Bůh chce. Je dobré vědět, jak se řeší trojčlenka, je dobré vědět, proč teče voda z vodovodního kohoutu a znát základy syntaxe atd. Ale kvůli tomu do školy nechodíme. Protože v posledku víme, že voda z kohoutku teče, protože ji někdo pustil a nezavřel, něco udělal a v něčem selhal. Tím se nám to všechno nabourá: nahoru se dostanou ti, kdo umí seřídit kopírku nebo brzdy, vyměnit spojku nebo nainstalovat správný program, a ještě výš ti, kdo dokážou manipulovat, ovládat ty, kdo ovládají věci. Naše otázky „PROČ“ jsou zmatené, jsme ztraceni, dokud si nepřipustíme, že existuje jedno sice děsivé, ale až příliš reálné vysvětlení všeho: ne, není to spiknutí, ne, není to věc mimozemšťanů, kteří to tu vše řídí. Jen je třeba si připustit, že nic z toho, co jsme se naučili ve škole, co je „samozřejmé“, samozřejmým být nemusí. Resp. svět může být něčím zcela jiným než to, co se nám pokoušeli podstrčit a co do nás denně cpou v médiích. Svět pro nás může být v radikálním významu Božím stvořením. Jistě, není to snadné. Žádný integrista není integrista nějak snadno, zadarmo, a ne všichni takové konstatování „unesou“.
Troufl bych si tvrdit, že je velmi těžké jednat se dvěma skupinami lidí – s těmi, kdo jsou cíleně zlí a chtějí druhým ubližovat, a s těmi, kdo berou příliš vážně sami sebe a to, co se naučili ve škole (byť třeba i „alternativní“).
Těmi prvními se zde nezabýváme, ale ti druzí nejsou o nic méně nebezpeční. Kdo se spoléhá na to, co se naučil ve škole, si totiž v sobě vytváří dokonalé alibi – nemusí být upřímný, nemusí se „do ničeho vkládat“. Nemusí mluvit za sebe, protože se vždy odkazuje k nějaké „vědecké“, jisté pravdě, kterou jen reprodukuje, zaštítěn autoritou toho, co „platí“ pro všechny. Pokud už se ptá: „Co je ta pravda?“, vztahuje to ke svému vlastnímu vnitřnímu životu a ne ke světu.
Je spousta lidí, která podlehla modernímu klamu, že totiž je třeba hledat jednotné a obecně platné „řešení pro svět“, jinými slovy že je třeba řešit společenské problémy, samozřejmě nad-individuálně, na základě nějakého objektivního poznání. Dnes už snad nehrozí, že by osobní tragédií skončilo, pokud se setkáme s někým, kdo se „dal do služeb“ takto poznaného, i když některé aktivistky neoliberálního genderu jsou až nechutně podobné zaníceným budovatelkám stalinismu. Ale i většina těch, kdo se dnes jen „veze“ na vlně doznívající každodennosti, může být dost zlá, pokud pocítí, že jim někdo bere zbytek jejich „jistot“. Jakou tady zvolit strategii? Nevím, za sebe se tím nezabývám, padni komu padni, ale nikomu druhému bych poradit neuměl.
Ano, je třeba mít vnitřní jednotu a hledat způsob, jak sdílet s druhými a argumentovat (být konzistentní). Ale jediné, co je skutečně legitimní, je modlit se a ptát každé ráno „Bože, dej, abych dokázal naslouchat Tvému hlasu“, ale skutečně, tak, že takový hlas čekáme, uvědomujeme si, že nás může vést do neznáma. Je třeba udržet, že mezi naší vnitřní integritou a otevřeností pro to, co přichází, není rozpor.
V prostředí Trivia tohle vše samozřejmě neznamená útok na racionalitu a odpovědnost. Jen je třeba se vrátit k tomu, co nás učili ve škole. Učili nás to, co se dá učit všechny stejně, o světě, který se nás vlastně příliš netýká, protože je proti nám moc velký. Ale to nám jako odpovědi na naše vlastní otázky nemůže stačit. Je třeba začít znova u všeho, co je zdánlivě samozřejmé, začít tak, jako by to byla jen absurdní teze. O co se přitom můžeme opírat?
Současný papež opakovaně apeluje na naši racionalitu, protože je třeba ukázat světu, že křesťanství je racionální. Jedna rovina této racionality spočívá v tom, že jsme schopni se ptát na smysl věcí a tyto otázky (a odpovědi) sdílet s druhými. Musíme ale být schopni ukázat, jak je chybné takové myšlení, které hledá odpovědi na otázky světa, aniž by rozumělo osobě, člověku jako obrazu Božímu. A to vůbec není samo sebou, to se musíme naučit.
V něčem je každý konkrétní člověk větší než svět, protože je obrazem Božím. A v něčem přesahuje každý člověk danou situaci, byť by to bylo víc záhadné než představitelné, čeká ho soud a nebude-li zavržen s kozly, bude po skonání věků (konci světa) hledět na Jeho tvář.