Klíčový spor o určitou neurčitost

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Integrální katolíci tvrdí, že neurčitost je významná právě ve svém vlastním obsahu, ale má hodnotový (a i jinak historicky daný) rámec; svoboda je svobodou k něčemu. Postmoderní manipulátoři naopak prakticky přeměňují tuto pozitivní (určitou) neurčitost na amorfní prostředí, které může kdykoli proměňovat významy, neskýtá oporu pro pojmenování atd. – a naopak, je základem pro pohodlnou „svobodu od všeho“, která je vlastně „vydaností čemukoli“.
Číslo: 

I.
Přes všechny excesy středověku a renesance, přes zvrácenost osvícenství, které nejen projektovalo, ale už i stavělo „kasárna pro všechny“, navzdory všem Bismarkům, Stalinům a Hitlerům – naprosto nepravděpodobně v převaze světa, tu stále žije zdánlivá samozřejmost ideálu lidského soužití. Lidé spolu mohou žít, lze spoléhat na druhé, lze předpokládat, že budou jednat předvidatelně a budou ctít premisu „žít a nechat žít“, budou ctít nikým nevytýčené meze, dané ne zcela přesně vymezenou představou „slušnosti“ a přiměřenosti“. Ne že bychom tento model učinili modlou, ale dlouho byl a ještě částečně je „aktuálním stavem“, přítomným způsobem, jak se vyrovnáváme s jinakostí druhých. Toto „nejlepší ze všech špatných řešení“ vzájemného soužití je neustále ohroženo a to dvěma základními hrozbami: že ho někdo popře a nebo že ho někdo zneužije.
Že ho popře nějaký samozvanec, který bude prosazovat „společensky správný“ model – nebo že ho zneužije někdo, kdo bude více či méně skrytě kontrolovat, co všechno do tohoto prostoru „svobody a vzájemnosti“ patří, nebo dokonce zamění tento prostor za jiný, zmanipulovaný, kontrolovaný.
II.
Téměř nikdo nemůže brát vážně větu „ať si každý dělá, co chce“ – vždy se přitom předpokládá, že toto „co chce“ je skrytě doplněno „v přijatelných mezích a v rámci této shody“. A v tom, co je věcí míru a svobody, jde o takové uspořádání, které by tento předpoklad udrželo dostatečně skrytý, ale přitom dostatečně „známý“, ve smyslu obecného sdílení. Nejlépe se to dá ukázat na sezení v městských autobusech: ustálený zvyk je pouštět starší sednout, ale zdaleka nikdy nešlo a nejde o závazné pravidlo, je důležité vědět, že žádný ideální stav se zavést nedá. Jakýkoli pokus zavést jakékoli závazné pravidlo by vedl k absurditám: smyslem je pouštět sednout ty, kdo to potřebují – a to nejde zařídit jinak, než zůstane-li zachována „určitá neurčitost“. Není to „nějaká“ neurčitost – je třeba vědět, že to není „libovolná neurčitost“. Předpokládá se, že něco tu je „nesporně dobré“, ale nikdo nemůže určovat úplně přesně, jak to má vypadat. Nikdo nemůže úkolovat druhé. Na konkrétní podobě této „určité neurčitosti“ se podílejí všichni, kdo nějak jednají – ať už ve výchově dětí, v tom, že o věci mluví, výběrem těch, koho pustí sednout, tím, že zpravidla nikoho sednout nepouštějí, ale nevylučují výjimky, a svým podílem rozhodují i ti, kdo sice zásadně nikoho sednout nepouštějí, ale když jim nad jejich řádně obsazeným sedadlem začne slintat opilec nebo bezdomovec, stejně nevydrží a opustí místo z obavy před znečištěním svého kabátu.
Tenhle příklad dobře ilustruje to, na co se zapomíná – že věci jsou složitější než na první pohled vypadají – a je třeba mít na paměti, že právě v této určité neurčitosti není potíž, ale klíč k porozumění.
III.
Tato „určitá neurčitost“ se nyní stává předmětem zásadního sporu. Resp. stává se jím určitost této neurčitosti. Měli bychom si hlídat, aby se naše myšlení neurčitosti nedostalo do polohy, kdy by se z něj stala kašpařina, abychom neztratili ze zřetele to podstatné. Neurčitost neplyne z individuálního přístupu – je vlastností sdíleného. A jako taková je „určitá“. Jde o to, že nemůžeme být bez rámce, který činí neurčitost uchopitelnou – činí ji předmětem společného vnímání. Máme jednu společnou neurčitost nebo ne? Domnívám se, že máme. A že je třeba to hájit. Kdybychom ji neměli, na co bychom se odkazovali při porozumění? Kdybychom ji neměli, nemělo by smysl „spolu“ mluvit, resp. mluvit by znamenalo jen ovlivňovat druhé, „ovládat“.
IV.
V celém spektru názorů, které nás v tuto chvíli zajímají, existují extrémy. Tvrdí, že neurčitost je nesmysl: skutečnost „nějak je“ a pravda je také jen jedna. Tedy všichni, kdo jí nesdílí, se mýlí a v důsledku toho „nesprávně jednají“. To je vnější argumentace a používá ji kde kdo -katoličtí tradicionalisté, technokrati, osvícenci a ideologové nejrůznějšího druhu. Ale téměř nikdo nedotahuje takové popření neurčitosti dál než do podoby hesla, kterým lze „otloukat“ ty druhé. Všechny tyto přístupy v jistém smyslu ohrožují neurčitost samu, vytěsňují ji, nahrazují „pořádkem“, zpochybňují, ničí tak jedno z východisek společného míru a svobody. Ruší smysl toho, že lidé žijí „spolu“ a ne „vedle sebe“ atd.
Ale dokud zůstávají bez významného vlivu, jen se svým způsobem podílejí na sporu o určitost této neurčitosti a jejich působení může být dokonce pozitivní, vyvažují se, a hlavně nutí zastánce neurčitosti, aby argumentovali proti pořádku jako představě společenského optima. Chtějí neurčitost popřít, ale přispívají k hledání přijatelných určitých rysů neurčitosti.
V.
Ale nyní jsme ve specifické situací. Jde o to porozumět dvěma zcela protikladným přístupům, které proti sobě stojí ve sporu o povahu neurčitosti – proto budeme i za cenu významného zjednodušení pro další abstrahovat od těch, kdo popírají neurčitost samu.
Na jedné straně stojí ti, kdo považují za podstatné ukázat, že určitost neurčitosti má svou jasnou základnu v křesťanských hodnotách (to je i můj postoj a nadále budu mluvit o „integrálních křesťanech“) – a na druhé straně ti, kdo sice neargumentují proti neurčitosti samé, ale chápou ji „jen“ jako prostředí nepřímé, manipulativní kontroly, jako příležitost pro sebe. Když se všechno rozvolní, všechno se smí a zvyšuje se moc těch, kdo v takto „beztvarém prostoru“ umí ovlivňovat druhé. Vzhledem k současným reáliím budu této skupině nadále říkat „ti, kdo realizují liberální agendu“, s vědomím, že je to dostatečně určitě neurčité.
VI.
Mezi těmito dvěma skupinami neexistuje možnost diskuse – protože tu jde o zcela jiné porozumění řeči a světu. Každá z těchto skupin přitom postupuje podle svého: Integrálním křesťanům nezbývá než argumentovat, koneckonců mají na své straně příslib a důvěru v to, že řeč je nástrojem k odkrývání a poznávání toho, co je (právě v kontextu určité neurčitosti). Ti, kdo realizují liberální agendu, naopak budou nadále manipulovat – tedy v souladu s tím, jak rozumí řeči, budou se snažit ovlivnit veřejné mínění tak, aby vznikl dojem, že jediné, co nás ohrožuje, jsou ti, kdo tvrdí že „věci nějak jsou“. V cestě jim stojí ti, kdo nechtějí zaměnit neurčitost za libovolnost. Proto jsou křesťané osočování, že vystupují „nadřazeně“, že něco vnucují ostatním, omezují jejich svobodu. Manipulátoři se snaží vytvořit dojem, že obrana určité neurčitosti je indoktrinací.
VII.
V tomto sporu nám jde o to, jak bude „společná věc“ neurčitosti samé interpretována a veřejně obhájena. Vůbec zde nepřipadá v úvahu nějaká „neurčitost“ ve výsledku – hraje se tu už „v nastavení, do vítězné branky“. V této fázi je aktivita na straně těch, kdo realizují liberální agendu. Integrální křesťané jsou představováni jako ti, kdo ohrožují neurčitost – resp. kdo ohrožují svobodu druhých, neboť si dovolují vnášet do společnosti nároky (hodnoty), které prohlašují za obecně platné. A naopak, integrální křesťané se v argumentaci pro „veřejnost“ snaží ukázat, že „ti, kdo realizují liberální agendu“ cíleně modelují pojetí svobody v neurčitosti do vyhraněně proti-křesťanské polohy. Jde o záměr nastavit situaci tak, aby se co nejvíce „ukazovala“ neslučitelnost křesťanů s ostatními, aby se křesťané v očích druhých dostávali do polohy, ve které jsou to právě oni, kdo rozbíjejí „společnou věc“ neurčitosti jako základu.
Křesťané naopak ukazují, že v podání těchto „manipulátorů“ se neurčitost, původně životodárná, mění v prostředí „dvojího metru“, stává se jinou neurčitostí, nikoli neurčitostí ve vzájemnosti, ale neurčitostí řeči.
Zjednodušeně řečeno: integrální katolíci tvrdí, že neurčitost je významná právě ve svém vlastním obsahu, ale má hodnotový (a i jinak historicky daný) rámec, svoboda je svobodou k něčemu. Postmoderní manipulátoři naopak prakticky přeměňují tuto pozitivní (mírně určitou) neurčitost na amorfní prostředí, které může kdykoli proměňovat významy, neskýtá oporu pro pojmenování atd. – ale naopak, je základem pro pohodlnou „svobodu od všeho“, která je vydaností čemukoli.
VIII.
Použili jsme na začátku označení „ti, kdo realizují liberální agendu“, ale je třeba se u toho ještě zastavit. Vytváření manipulativního prostředí, které postupně nahrazuje dřívější společenský konsensus, lze sledovat jako proces, který není náhodný. Vykazuje znaky koordinace různých aktérů a řada hráčů ani netuší, že jednají tak, aby výsledek nahrával vytvoření obrazu, který si jako cíl stanovil někdo jiný. Vyznat se v tomto prostředí je velmi obtížné, protože cíle této agendy nikdo nikdy veřejně nedeklaroval. Ostatně bylo by to proti smyslu liberální agendy samé: protagonistům této agendy nejde o to, aby na těchto cílech byla vytvářena nějaká shoda, nebo aby byly nějak „veřejně akceptovány“. Jde o to, aby se do sdílené neučitosti dostalo pokud možno co nejvíce předpokladů, které umožňují další manipulaci. A právě proto nemá smysl se snažit „překlenovat rozpory“, ukazovat ochotu, vstřícnost, porozumění. Ale podmínkou je vlastní životodárnou neurčitost neopustit, nesklouznout do postoje „držitele pravd“. Neopustit neurčitost jen proto, že se v důsledku manipulací jeví jako cosi zvráceného.