Étos

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Každý člověk by měl mít jakýsi úběžník jednání, bez ohledu na to, jestli je křesťan nebo je evropsky „bez vyznání“. Pokud bych měl vymezit co nejjednodušeji to, na čem bychom se měli shodnout (co by tedy mělo být „univerzální“), pak jde o dva požadavky: nebýt hajzl a nebýt přizdisráč. To první se nabízí takřka samo, to druhé ne – a ukazuje se, jak velký problém je, když na to zapomínáme.
Číslo: 

I.
Je obecně známo a v mnoha podobách opakováno, že křesťanství přineslo do myšlení světa zásadní zlom, protože postavilo „druhého“ do polohy blízké Bohu: už není pohan, otrok, žena - člověk je první z univerzálních pojmů. A po staletí teď probíhají spory a zápasy co s tím, probíhají zápasy o to, znovu a znovu vyvstávají pokusy popřít takovou podivnou metafyzickou konstataci. Člověk jedná – a jedná právě vzhledem k tomu, co ho spojuje s druhými a co ho také, stejně jako ostatní, přesahuje. Pokud platí, že není rozdíl mezi lidmi, tak étos jednání není zakotven jen „mezi lidmi“. Obojí je založeno v něčem, co je „meta“ lidské, co nás přesahuje. Hajzl je ten, kdo se nechová vůči druhým „rovně“, kdo nedostojí požadavkům, které plynou z odpovědnosti vůči druhému jako člověku – tedy nedostojí vztahům, které mají metafyzický úběžník. Hajzl zneužívá toho, že druhého je možné podvést. Otevřenost člověka druhému s sebou nese otevřenost podvodu – záměrného klamu ve vztahu vůči druhému. Je možné klamat, je možné ubližovat, je možné ignorovat. Jediný důvod proč to nedělat je metafyzický – pokud tento argument padne, pak je vše jen otázka výhodné strategie jednání.
Jakákoli utilitaristická morálka je tedy nutně deficientní, stejně tak jako jakékoli dělení lidí na „my“ a „oni“. Jistě je možné ho použít, například by se bez něj nedal hrát fotbal, ale jde o to, aby po odpískání konce zápasu nezůstaly vzájemné atavismy, aby bylo jasné, že každé vymezení skupin, každé vymezení vůči „druhým“ je jen „operativní“, situační.

II.
Jedna záležitost tuto situaci komplikuje a mnoho lidé si s ní neví rady dodnes: existence „vyvoleného národa z pokolení Abrahámova a Judova“ a následný přenos tohoto zaslíbení na Církev. Ti, kdo se do tohoto „členění“ začnou zabředávat, často skončí jako Luther u predestinace, kdy rozdělí lidstvo na ty, kdo jsou předurčeni ke spáse, a ty, kdo k zavržení, nebo vedou napříč lidmi jiné, stejně ošklivé dělící čáry. Připusťme, že otázka zaslíbení – smlouvy je pro nás výzvou, ale vzhledem k lidstvu jako celku z ní neplyne nic, co by mělo vytvářet aktuálně použitelné dělení: víme jen, že mnozí zaklepou na nebeskou bránu, i když
se můžeme přít, jak velká je množina těch, kdo nezaklepou a zda není prázdná. Víme, že jednou budou všichni vyvolení (všichni, pro které platí smlouva?) aktuálně u Boha, ale co si pod tím představit? Rozhodně je to naděje, ale nic z ní nás neopravňuje předbíhat a začít soudit už teď. Jen nesmíme být naivní. Existují tací, kdo chápou sami sebe jako vyvolené – ať už skuteční potomci Judy, a nebo nějací „duchovní potomci“. A je s nimi těžká řeč.

III.
Nebýt hajzl, pokud použijeme uvedenou citaci, tedy znamená především nepodlehnout svodu jednat tak, že preferuji jedny před druhými, že vyvyšuji sebe nad druhé nebo jednu skupinu nad jinou. Daleko složitější je to s vlastní dynamikou našeho jednání, protože nebýt hajzl je poměrně statická maxima; nebýt přizdisráč ale předpokládá jednání, a někdy aktivní, někdy i takové, které jde „proti srsti“.
V běžné řeči je obsah tohoto slova jasný – je víceméně synonymem slova „srab“, ten, kdo selhává, protože se bojí. Člověk může být opatrný, ale neměl by se jako „hajzl“ vyhýbat odpovědnosti. Ale to ještě nestačí. Srab selhává v tom, že nekoná, co má konat. To je základní výchozí postoj uznání viny „nekonám, co mám konat“. Nejde jen o to, že konám něco, co nemám – ve stejný čas jsem měl konat něco jiného! A je přínosem moderní doby, že otevřela prostor pro to, aby se toto „co mám konat“ stalo osobním tázáním. Zásadní téma je, které souvisí se selháním člověka, zda si včas a dostatečně jasně klade otázku „co mám konat“, zda se pro tuto otázku dostatečně ztiší před Bohem, zda namísto toho neupřednostňuje něco z aktuality, ze svých ambicí.
Člověk má velice strukturovaný vztah k budoucímu, má svoje představy, plány, očekávání – a samozřejmě se snaží vyhýbat věcem nepohodlným, bolestivým, konfliktním… ale to vše jsou jen „vedlejší“ kriteria a mnohou spíše zavádět. Člověk se spíše snaží „dělat to, co druzí“, neprovokovat, raděj nechat věci plynout, nepálit si prsty – a je to v jistém smyslu sebezáchovné. Ale étos jednání je založen šířeji než naše každodenní situace, nestačí jen „nekrást“ – i v Masarykově verzi „občanského“ étosu je na prvním místě „nebát se“. I když tam pak chybí další krok, tázání, k čemu takové překonání strachu má být u Masaryka dobré.

IV.
Už dlouho žijeme v situaci, kde je étos jednání spojován s hodnotovým postojem ke společenskému dění: to je jedna z největších tragédií moderní doby: „hajzl“ je pro nás často ten, kdo zastává odlišné společenské názory, jednání druhého poměřujeme podle něčeho „světského“, podle maximy, kterou „máme v ruce“. Étos je tak spojen s bojem, bojem „za něco“ a „proti něčemu“. Lidé se dělí podle toho, zda „mají pravdu“ nebo „nemají pravdu“, samozřejmě „podle nás“. Ptáme-li se „co mám dělat“, pak se nabízí „prosazovat pravdu, kterou mám“ proti těm, kdo se „mýlí“, snaží se „zvrátit kolo dějin“. Nabízí se podle svého poznání směrovat kolo dějin (tedy vstoupit do struktury moci) atd., ale to vše platí, pokud se ptám „co mám dělat“, jako bych si vybíral z nabídky světa. Ale tak by tomu být nemělo. Nevybírám ve světě, ale ptám se, co je pro mne připraveno. Ptám se před tváří Boží, ne jako kupující, který si vybírá v supermarketu možností, ale jako ten, kdo „hledá tu pravou“ (cestu, možnost, ženu…).
Kupující, který zevluje před regály supermarketu, je dokonalým obrazem pro svévolnictví.
A podíváme-li se na současný svět z tohoto odstupu, pak vidíme, že „svévolníci“ jsou všude – mezi nevěřícími, věřícími všech vyznání a samozřejmě i mezi katolíky. Všude jsou ti, kdo nejsou dost „sami sebou“, aby na sebe vzali vlastní rozhodování. Kdekdo se drží něčeho ve světě, co šálí, svádí, všude jsou ti, kdo se drží „při zdi“, vč. toho, že tam vykonávají svoji potřebu.

V.
Moderní doba dala člověku jeden velký a zásadní dar: může být svobodný víc, než bylo doposud myslitelné, a postmoderní doba ho zbavila společenských konvencí, společenské „normality“, která spojovala étos se zavedenou společenskou praxí. Jsme svobodní k tomu nedržet se zdi, naslouchat, prosit o Boží vedení. Bůh má pro nás pro každého individuální plán: to je vzkaz dějin, pokud jim dobře rozumíme, to říká Benedikt XVI. To ostatní je odvozené, to ostatní je zaměnitelné.
Je nutné vyrovnat se s tím, že jsme odpovědní a nemáme se „o co opírat“. To, co se doposud zdálo jako „jistota“ společenské praxe, se rozpadá, nestačí už žít „slušný život“, čapkovský „obyčejný člověk“ v supermarketu světa totálně selhává stejně tak, jako leckterý „dobrý katolík“ který se spoléhá na to, že „dělá, co se má“, když pravidelně chodí do kostela. Církev nabízí jistotu, na tom se nezměnilo nic, jistotu v tom, že Ježíš je Pán a Církev je „Tělo Kristovo“. Ale tím z nás nesnímá odpovědnost za náš život, který se v „příslušnosti k Církvi“ u naprosté většiny z nás rozhodně nevyčerpává, ani nenaplňuje. Velká většina věřících se, bohužel, ve svém étosu (v zacílení svého jednání) přimyká k těm či oněm věcem světa – a tak žije ve vnitřním rozporu podobně jako některé bilingvní děti: ano, je třeba přitakat věcem světa a životu ve světě, ale s vědomím, kde je základ, ze kterého bude jednou posuzováno, jestli jsem se až příliš nedržel „při zdi“.