Bohu dík za nejistotu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Četl jsem v Teologických textech, že potřebujeme nově vypracovat pojem Boha tak, aby odrážel naši zkušenost se světě. Smál jsem se u toho, částečně hořce. Je to hegelovsky postavené na hlavu: Vždyť přeci jediné, co nám může pomoci, je opak: uvědomit si, že svět vůbec není „jistý“; nic není tak směšné jako včerejší samozřejmosti světa.
Číslo: 

Člověk by chtěl spočinout, zvlášť když na něj začnou doléhat roky. Ale i mladí by chtěli být „za vodou“, mít to vyřešené, vyjde to nastejno. Chudí by chtěli mít jistotu dobře placené práce a nebo sociálních dávek, a bohatí jistotu, že jejich majetek nesežere nějaká krize nebo inflace. A to nemluvím o ženách, které by nechtěly zestárnout, a mužích, kteří by nechtěli přijít o svoje síly.
Ale tak to je, že máme jistotu právě v těch věcech, o které vůbec nestojíme. Proto patří k mým modlitbám i modlitba díků za nejistotu. Kdykoli totiž v něčem jistotu máme, není „o co stát“. Je to tzv. „negativní argument“, s tím se dá začít. Jenom tam, kde jistotu nemáme, můžeme toužit, můžeme snít, můžeme se snažit. To všechno je skvělé a nenahraditelné.
Jenom tam, kde jistotu nemáme, nás může čekat překvapení, jenom v tom, co je otevřené, se může objevit něco, co je darem, něčím nečekaným. Stále si opakuji větu „tomu bude natřeseno, vrchovatě natlačeno“ – jenom v otevřenosti věcí příštích může platit příslib, že takto budou Bohem znehodnoceny „tradiční postupy našeho měření a vážení“. Pro všechny, kdo se na světě umějí zařídit a „vědí, jak co chodí“, je třeba to opakovat. JEHO myšlení není myšlení naše a jeho spravedlnost má daleko do pokrytectví, které za spravedlnost vydáváme my.
Naše skutečná jistota je zvláštního druhu. Nepochybuji. Vím, že „Bůh učiní moje nohy podobné nohám laní, zavede mě na mé výšiny“. Jen nevím kdy a nevím, jak takové výšiny vypadají. Nevím, jestli cesta k tomu nebude trnitá, ba skoro jsem si tím trním jist, kdybych si na něco takového jako jistotu troufal. Bohu díky za nejistotu, protože jistotu bychom asi neunesli. Nejistota je dar, je darem otevřenosti, ve které se dá snít, doufat, těšit se na další den.
V nejistotě jsme vystaveni tomu, co přichází, to je vlastní obsah schopnosti, kterou jsme získali s ukradeným ovocem stromu poznání – budeme se muset neustále bolestivě rozhodovat, ptát se na to, jak máme konat, jak máme rozumět výzvám. To, že už jsem desetiletí ráno vstal a dělal stejné věci, šel do stejné práce – to vzhledem k zítřku vůbec nic neznamená. Bohu díky. Nemám jistotu, jestli zítřek nebude zcela jiný, a nemám jistotu ani v tom, jestli bych to neměl být právě já, kdo to řekne, kdo se rozhodne a udělá krok stranou.
Naše skutečná jistota je zvláštní – nepřináší nám téměř žádnou přímou oporu. Kdysi dávno jsem slyšel nějakou skupinu mladých letnických zpívat na Karlově mostě píseň „Jedinou jistotu mám, že Ježíš Kristus je pán“. Bylo to pár let před mojí konverzí, a ačkoli jsem v tu dobu jistotami opovrhoval, musel jsem se s tím nějak vypořádat. A narazil jsem na nesmlouvavé „a každé koleno musí pokleknout a každý jazyk musí k slávě Boha otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“. Bohu díky za takovou jistotu, která se nedá zasypat, rozmělnit a skrýt celou řadou náhradních skorojistot a dobře osvědčených praxí.
Četl jsem v Teologických textech, že potřebujeme nově vypracovat pojem Boha tak, aby odrážel naši zkušenost se světě. Smál jsem se u toho, částečně hořce.
Je to hegelovsky postavené na hlavu: Vždyť přeci jediné, co nám může pomoci, je opak: potřebujeme si uvědomit, že svět vůbec není „jistý“ v našich představách o jeho fungování, o společenských, ekonomických a technických mechanismech – to vše je jen labilní skořápka, postavená na důvěře a někdy spíš jen na přání. To, co bychom měli udělat, je pořádek ve svých hlavách a zbavení se falešných jistot. Nevíme „jak to je“, nejsme pány světa, věcí. Máme odpovědnost, ale jistotu nikoli. To je normální lidská situace a bez pokory, odpovědnosti a modlitby to nejde a nepůjde.
Díky Bohu za nejistotu, protože ta jediná může člověka s hrdou šíjí přimět k tomu, aby se zastavil a sklonil, když se ocitne na rozcestí a neví. Díky Bohu, že jistoty světa jsou jistotami konce a marnosti. A díky Bohu také za to, že „jsme v krizi“, jak to mnozí pojmenovávají, za to, že jsme slabí: naše jistoty nejsou jako lano, na které se můžeme v klidu pověsit, když se blíží velká voda, neštěstí; Bůh není ten, kdo by nás měl „především“ ochraňovat. Ano, máme anděla strážného, ale to neznamená, že se nemůže odehrát neštěstí, že budou Božím přičiněním navždy vyloučeny tragédie celých skupin lidí. Můžeme se stokrát beznadějně ptát „proč“ ve smyslu „proč jsi to dopustil“. Snad je oprávněné se takto ptát, protože je oprávněné ptát se marně. I to je součást našeho údělu. Ale to nijak nemá vliv na skutečnost, že Bůh vstupuje do našich životů jako ten, kdo dává osobní naději, a vstupuje do dějin jako ten, kdo ukazuje na věčnost.
Bohu díky za svobodu a nejistotu, ve které to vše můžeme poznávat a prožívat.