Skoblíkova snaha: vysvětlit podstatné nebo zakrýt podstatné?

Opakovaně se mi to vracelo při čtení rozsáhlého Skoblíkova textu o memorandu německých teologů v TT 3/2011. Závěrečná Skoblíkova otázka je v něčem symptomatická: (mými vlastními slovy) Proč jeho autoři postupovali takhle, když museli předjímat „jak to skončí“, proč podstupovali takové riziko?
Nesporně se cítí „v koutě“, odpovídám si, „nesporně se cítí v situaci, kterou nedovedou řešit“. Symptomatické je, že Skoblík, korektní ke všem, kdo se účastnili diskuse o memorandu, bagatelizuje desítky tisíc podpisů pod peticí Pro Ecclesia (kritizující memorandum). Skoblík tvrdí, že ti, kdo memorandum podepsali, by se (kromě několika detailů) jistě byli schopni podepsat i pod petici Pro Ecclesia. Je to záměrná slepota nebo neschopnost rozlišovat? Asi patnáct tisíc lidí dospělo k rozhodnutí se podepsat, tedy udělat něco ne zcela běžného – a podepisovali se právě proto, aby vyjádřili souhlas s Církví. To, pod co se podepisovali, pro ně bylo obsahově něčím zcela jiným, než by to mohlo být pro autory memoranda. Mimo jiné právě v tom, že memorandum obsahovalo požadavky zcela jasně Církví neakceptovatelné, memorandum bylo de facto vyjádřením nespokojenosti s tím, že se myšlení Církve neproměňuje.
A právě proto lze petici rozumět tak, jak byla myšlena, jako anti-memorandu, číst ji jako jasně identifikovaný výraz souhlasu s tím, jak je dnes Církev (vedená a prezentovaná papežem Benediktem XVI.) stabilizujícím se a jasně se profilujícím celkem. A zároveň je to jasný signál o tom, jak hluboce je společnost rozdělena právě uvnitř té skupiny, která se zdá poměrně jasně identifikovaná jako „katolická veřejnost“, jasný signál, že vnitřní rozpory by neměly být zamlčovány a zahlazovány.
Skoblík jako by se ptal: „proč se signatáři memoranda postavili mimo?, proč dál nepůsobili (tímto směrem) v Církvi samé?“. Tedy podobně, jako komentoval Halík odchod Štampacha z Církve.
Ale nás tolik nezajímají trosečníci, spíš ti, kdo se modlí k Panně Marii.

Spolutvůrci „současného paradigmatu“ jsou celí nesví z toho, že Církev se jejich způsobu myšlení nechce přizpůsobit, myslí si totiž, že je to objektivně aktuální paradigma a že by se Církev přizpůsobit měla. „Vždyť už to vypadalo, že se to povede!“ Byla to tak pěkně propracovaná agenda, tak to do sebe všechno zapadalo… A teď tu najednou existuje početná skupina lidí, kteří myslí jinak! Všechno se to nějak „zvrhává“…
Katolická levicová (liberální) inteligence, která se samozřejmě pasovala do vůdčí role všeho pozitivního a aktuálního, se nemůže vyrovnat s tím, že je na slepé koleji. Její předpovědi o postupném rozvolňování církevních struktur se nenaplnily, jejich očekávání se stále více ukazují jako naivní – ani jejich nejbližší souputníci v řadách vrcholného kléru jim nemohou pomoci. Nic jim nevychází – a stále častěji se například ozývají hlasy, že by se na katolických školách měla přednášet katolická teologie – proBůh, to by ještě konzervativci dostali katedry? A co by si počali oni, vždyť nic jiného než svůj akademický provoz neznají! Vždyť spoléhají na to, že jejich formace a mody řeči promění svět podle jejich představ…

Je dobré se ještě jednou vrátit k Marii, která je zároveň královnou a matkou milosrdenství. V jednom momentu je zde přítomný odkaz na řád světa (království) a na základní hodnotu milosrdenství, ve kterou můžeme doufat. Právě proto je Marie bezpečnější přístav než tradičními metafyziky zaštítěná odvěká pravda substancí. Tohle platí i pro ty, kdo se nezabývají metafyzikou.
To, s čím stavitelé světlých zítřků nepočítali, byli lidé, kteří se „jen“ uchýlili do bezpečí přístavu, které jim Církev nabízí. Přežili a vyrostli a zformovali se v úzkém životodárném „pásu“ a „nespadli“ do nekomunikativního konzervatismu, nenechali se na druhé straně ani zmanipulovat relativisty. Orientují se a nebojí se. Je to podobné, jako když u nás nečekané množství lidí podepsalo Dopis varhaníků. I tady se ukázalo, že tu existuje poměrně velká síla těch, kdo nepodléhají manipulacím, které se po léta zdály tak úspěšné.

Diskontinuita mezi jednotlivými skupinami v Církvi je značná a nemůže ji zahladit ani mnohastránkový článek, který apeluje na to, abychom předpokládali u oponenta „dobrou vůli“. Tady ale přeci nejde o nějakou „neutrální diskusi na akademické půdě“, kde všichni jsou v roli suverénních diskutujících, jen „tradicionalisty nebereme, protože se diskvalifikovali sami“. Neutrální půda, to by se vám hodilo! Ta přeci tlumí smysl toho, co je nesouhlas a souhlas, dělá ze zásadních protikladů „jen“ odlišná stanoviska. Ale nejsou všechna stanoviska stejně hodnotná.
Nejde o to zpochybňovat otevřenou diskusi. Ale egalita je deformací, podvodem. Mohu být vizionář s disentujícím nárokem, stát „proti všem“ – ale nemohu a nechci být součástí beztvaré prezentace různých možných výroků, ze které nic neplyne. Stanovisko je stanoviskem proto, že jeho nositel někde stojí – a neskrývá se a neskrývá svá východiska.

Jde tu o věc. A někdo se snaží argumentovat a jiný má silný hlas, někdo umí manipulovat, někdo lavíruje... a kdo ví, jak to vše dopadne, koneckonců nejde o to, abychom prosadili svoje názory za „obecně přijímané“ (!), alespoň ne všem. Jde o to, že naše postoje nejsou něčím náhodným, zanedbatelným, vyměnitelným. Je dobře, že už jsme se naučili odmítat korektní dialog každého s každým, tedy „proces“, jehož výsledkem má být nezachytitelný, ale sladký, pozitivní pocit. Není nad to s někým otevřeně a zargumentovaně souhlasit a nebo nesouhlasit.