Evropu čeká trhací zkouška

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Evropu čeká trhací zkouška, ale zdá se, že zatím ji na sebe vzal Benedikt XVI sám – protože je to právě on, kdo je doslova trhán ze dvou stran – na jedné straně od těch, kdo nostalgicky obhajují statický středověký model myšlení (pro ně je Benedikt nepřijatelný liberál, neboť bere vážně to, co se dnes odehrává), a na druhé straně liberálové, pro které je Benedikt tím, kdo kormidluje zpět, proti proudu jimi vzývané dějinné imanence, kazí jim jejich „agendu“.
Číslo: 

Evropu čeká trhací zkouška. Krásný obraz, který použil kardinál Ratzinger ve své známé řeči „Evropa v krizi kultur“ přednesené na jaře 2005: těsně před nástupem svého papežského pontifikátu tak jasně shrnul základní analýzu svých společenských východisek. Podle této analýzy je současný problém Evropy ve své povaze především mravní, a pokusy vytvořit nový ne-křesťanský moralismus jsou ve své povaze zvrácené, protože jde o moralismus nároku nikoli morálku odpovědnosti. To je umocněno funkcionální racionalitou, která Evropu ovládá, otřásá mravním vědomím, protože primární pro ni není jednání, ale kalkulace důsledků. Takové upřednostnění kalkulu před jednáním vyplývajícím z morálního postoje má tragický dopad na sebeporozumění člověka a primát jednání a odpovědnosti za jednání, které v křesťanském smyslu osobu spolukonstituuje. Pro křesťanství je podstatné jednání samo, protože jeho možné důsledky je sice třeba zvažovat, ale rozhodující je vždy rozhodnutí, volba. Křesťanská morálka a s ní staletí formovaná křesťanská kultura stála na tom, že desatero mluví o tom, co se má a nemá konat, a to zcela bez ohledu na důsledky. Ty jsou totiž vždy s konečnou platností v rukách Božích.
Podle Ratzingera čeká Evropu trhací zkouška, protože tu existuje napětí mezi tím, co je v Evropě křesťanské, a tím, co je proti-křesťanské, především osvícenské a racionalistické. Doslova: racionalistické. Sám za sebe bych se hned s obavou, aby mi bylo rozuměno, uchýlil k změkčení, že se tím míní redukcionistický racionalismus, ale Ratzinger se nebojí – a píše přímo o tom, jaký je význam a jaké jsou meze současné kultury racionalismu. Jen pro radost odbočka: tady nacházíme pasáže, která z encyklice Fides et ratio jako by z oka vypadly.
A ještě jedna prognóza tu od Ratzingera zaznívá – nejde a nepůjde o nějaký nostalgický návrat, obranu toho, co už v dějinách bylo dosaženo. Jde o aktuální převzetí odpovědnosti za to, co se děje, v otevřenosti budoucího. V načrtnutém obraze tedy jde o naše jednání a ne o kalkulaci dopadů toho či onoho.

Evropu čeká trhací zkouška, ale zdá se, že zatím ji na sebe vzal Benedikt XVI. sám – protože je to právě on, kdo je doslova trhán ze dvou stran – na jedné straně od těch, kdo nostalgicky obhajují statický středověký model myšlení (pro ně je Benedikt nepřijatelný liberál, neboť bere vážně to, co se dnes odehrává) a na druhé straně liberálové, pro které je Benedikt tím, kdo kormidluje zpět, proti proudu jimi vzývané dějinné imanence, proti tomu, aby se Církev podřídila současným společenským trendům.
Zkusme to ukázat blíž: Tradicionalisté vytýkají Benediktovi, že se podílí na proměně Církve, že chce, aby byla aktuální – protože pro ně je jediná role Církve nadčasová – a to od okamžiku Tridentského koncilu. Jako by toto bylo jedno z dogmat. Neuvědomují si nebo lépe řečeno nepřipouštějí, že tato „nadčasovost“ je projevem konkrétní doby, historicity. Oddělují dějiny spásy od dějin kultury v širokém slova smyslu a nevědí přitom zpravidla, co činí. Naopak liberálové napadají Benedikta za to, že nevede Církev souběžně s proudem evropských kulturních dějin – že udržuje Církev v distanci k tomu, co se odehrává, že udržuje její „historickou podobu“. Nadřazují svoje aktuální porozumění dějinnosti kultury nad dějiny spásy, jejichž interpretaci je vždy třeba v pokoře brát jako otevřený úkol, a nikoli jako „realizaci dané agendy“. Rozpor mezi liberály a konzervativci je tedy jen „poziční“, v obou případech útočí na jisté vyvážené porozumění dějinám, které papež reprezentuje. Vadí jim oběma totéž, – že zápas o dějiny není možné dále prezentovat jako „černobílý“, že ho nejde převést na jednoduchou dialektiku. Doplňují se, v lecčems je jejich pozice stejná a útoky na papeže z obou stran jsou velmi „drsné“.

Trhací zkouška má ze své povahy zjistit, kolik daný materiál „vydrží“ a také – kde a jak povolí. Má charakter destrukce. Zdá se, že z hlediska tohoto příměru je prakticky nemožné, aby tato zkouška dopadla tak, že zkoušený předmět (Evropa a s ní Církev) povolí ve dvou místech – a na obou stranách odpadne to, co je beznadějně obrácené do minulosti a to, co je zvrácené co se týče pojetí člověka a jeho odpovědnosti a morálky. Zatím se všechny soustředěné útoky z obou stran shodují na jednom: jde o co největší oslabení papeže jako hlavy Církve. Až dojemně se v tom doplňují. Proč? Papež se dokázal postavit nad zjednodušující obraz tradice a moderny, nad redukující rozvrh, který vyhovuje oběma stranám. Ratzinger i později jako Benedikt XVI. vnáší zásadně jiný, nezmanipulovaný postoj, kterým svědčí, usvědčuje. Ratzinger vrací katolické křesťanství do hry, která se zdála dávno rozhodnutá, spojuje to, co se zdálo být již zcela nevratně rozděleno: evropská kultura šla svojí proti-křesťanskou cestou, na kterou liberálové reagují postupným rozmýváním katolicismu, a tradiconalističní křesťané se v zahledění do středověku stahují do katakomb. Jasný scénář, tak pravděpodobný… Modernistům bude dobře ve světě a tradicionalistům v katakombách, Evropa jako historická syntéza budiž zapomenuta… ale Duch vane, kudy chce, a všechno je jinak. Ratzinger jako papež (hlava Církve) dovede promlouvat teď a tady do dějin, které nejsou nějakým vláčkem na klíček, do dějin, které spolutvoříme tím, jak jednáme, jak se rozhodujeme, jak na sebe bereme odpovědnost za své jednání. Není divu, že je za to (z různých stran) nenáviděn.
Ti, kdo kritizují papeže za jeho údajnou „ne-modernitu“, tím ale sami sebe odsuzují k živoření na okraji Církve, bez ohledu na to, jaká zastávají místa v církevní „nomenklatuře.“ Nesporně totiž myšlenkově nesahají Benediktovi ani po kolena, jejich názory jsou nekonzistentní, nepodložené. Nemohou se odkázat na nějakou jasnou koncepci kultury a Církve, nemohou prozradit, odkud čerpají svoje východiska, už nestačí odkazy na „duch koncilu“, musejí svoje motivace skrývat.. Vycházejí z relativistického, nemetafyzického myšlení, které Benedikt dobře popsal jako jednu z pastí Evropy, jako odvrácení se od Boha. A ti, kdo ho kritizují z tradicionalistických pozic, už jsou napůl v herezi, svým neustálým koketováním se sedevakantismem, tím, že sami sebe považují za strážce tradic a kontinuity Církve jako celku. Jde tu především o zaslepenost a hřích pýchy, sebezbožštění tradicionalisticky myslících katolických intelektuálů, které je ze své povahy produktem strachu ze ztráty kontroly. Nám by ale neměl uniknout ještě jeden aspekt jejich kritiky. Tento postoj je ve svém východisku hodně podobný modernistickému: předpokládá, že je to právě člověk sám, kdo v posledku rozhoduje na základě svého rozumu. Přesně ten samý model, který se dá ukázat v samém srdci liberalismu – v dnešním novoosvícenství.
Myšlení tradicionalistů je v mnoha ohledech vedeno stejně heretickými postupy jako myšlení neo-modernistů – když se sami pasují do role rozhodčích ve věcech Církve. Již jsem ukázal, že útoky na papeže jsou vedeny ze dvou pozic, sice navenek zcela protikladných, ale v lecčems podobných. Papež vrací do hry dějiny a naši aktuální odpovědnost za jednání – nikoli za kalkulaci výsledků projektů (šťastné) budoucnosti, nikoli za nějakou dokonalou a dokonanou „skutečnost“ vyplývající z minulosti. Jedni i druzí svým útokem přivolávají „katarzi“, jsou svým způsobem apokalyptičtí. Tradicionalisté zjevně, a liberálové tím, že se pokouší se o negaci všeho, co se „děje“, odehrává, pokouší se „mít svět ve svých rukách“. Benedikt XVI. jako jediný významný hráč v této situaci není apokalyptický: mluví o odpovědnosti a o tom, že nás čekají zkoušky. Samozřejmě že ke každému člověku je možné mít výhrady, i k Benediktovi. Ale tento článek se dá skončit jen modlitbou:
Děkujeme Ti, Pane, za našeho pastýře a Tvého služebníka Benedikta XVI., prosíme, ochraňuj ho a veď na této úzké cestě mezi propastmi sebe-víry a malé víry.