Mělké duše

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Reakce na dopis
Anotace: 
Pokud má dnes katolík všech pět pohromadě, měl by si především naformulovat, v čem je současné společensko-politické klima u nás ve zjevném rozporu se samými základy křesťanství, a měl by si odpovědět, jak na to bude reagovat. Dá se očekávat, že nikdo se nevyhne okamžiku, kdy bude muset volit mezi svojí křesťanskou integritou a vynucovanými akty loyality vůči moci.
Číslo: 

Okolo Revue Trivium se rozvinula zajímavá korespondence řady lidí. Tento článek je druhým mírně zredigovaným obrazem takové mailové výměny.

Milý kolego,

co se to s těma mladýma dušema stalo! Můj mladý přítel se chce omlouvat za křížové výpravy, vyhnání Maurů apod... Spojení přebujelého sociálního cítění, levičáctví a blouznivého ekumenismu s dobrým úmyslem končí všeobecnou pauperizací společnosti a totalitou...! To bude výsledek těchto „hodných chlapců“, co to myslí dobře...! Ďábel začíná po našem, a končí po svém... Nuže vzhůru!!

Řekněte mně, k čemu je všechno to čtení filosofie, vzdělávání, mše a modlení, když člověk nakonec zůstane politicky hloupý a plodí tyto zoufalosti a řídí se naprostým iracionalismem...?! Řada mých duchovních přátel pokládá EU za výbornou věc, ale JAKÉ HODNOTY odtamtud přicházejí a zda jsou tyto hodnoty v souladu s křest. naukou nebo alespoň obecnou duchovností, tak takovou otázku si nepoloží. Jsou to mladé, mělké, konjunkturální duše.

Milý Příteli,
už velmi dlouho řeším problém, jak jednat s těmi, kdo jsou hodní a hloupí, to souvisí s obecnější věcí, totiž že jsme si od II. vatikánu neudělali pořádek v tom, jak chápat vztah Církve a státu, co vlastně očekáváme od kultury a v jejím rámci od politiky.

Takže trochu z odstupu o politické situaci: po víceméně naivním období, ve kterém se nám liberální svoboda zdála zcela kompatibilní s naší křesťanskou vírou, je nejvyšší čas konstatovat, že to byl omyl. Ještě před patnácti lety bylo nemožné, aby politik na Západě žil „nemravný“ život. Dnes? Slovo nemravný nemá žádný význam. Během pár let byla z veřejného prostoru demontována „ctnost“ v lidském smyslu a nahrazena „ne-trestaností“, tedy hlediskem, ve kterém rozhodující je „objektivní“ (?) postoj mocenských složek státu a nikoli konzistentní lidský postoj, nikoli „věrohodnost“. Lze to ukázat např. na naší politické hvězdě, na Kalouskovi: jen málokdo si myslí, že je „lidsky“ přijatelný pro jakoukoli veřejnou funkci – ale to „už“ je dnes třeba nechat stranou, protože „prakticky“ je to jeden z těch, kdo jedná navenek konzistentně. K moci ho legitimuje to, že je úspěšný.
Přitom je to právě on, kdo sérií machinací vytlačil lidovce jako křesťanskou stranu z parlamentu, přešel do jiné (oligarchické) strany, kterou mu manévrováním v ODS pomohl založit jeho přítel Topolánek. Krásná ukázka mocenského pragmatismu a pragmatický volič, který „už“ si nedělá iluze, vidí, že „alespoň něco funguje“. Úspěch je zaručen a bude i v dalších volbách, protože tu nejde o morální kvalifikaci, ale o prokázanou schopnost ovládat druhé. Co má dělat křesťan? Posypat si hlavu popelem, že byl tak hodný a hloupý, že tohle všechno neviděl už dávno a stále znovu a znovu si nechává rozdávat karty někým jiným?
Bez nepříjemného kroku stranou to nepůjde.

Současná demokracie se v ČR nestane „křesťanskou“, i kdyby nakrásně lidová strana v příštích volbách dostala „většinu“. Maďarům se něco podobného „přihodilo“ a vede to k hlubokému vnitřnímu rozdělení státu i obyvatelstva. Jistě to má smysl, stejně jako měla pro nás v osmdesátých letech smysl polská odborová Solidarita, i když to skončilo stanným právem, mrtvými a vězněnými, a dneska se na to všichni dívají jako na historickou anomálii. Nechceme si to přiznat, ale to, co nás čeká, vůbec nebude pohodlné. Naše demokracie je oligarchicko–plebejskou a tento rozvrh už dávno vytlačil někdejší „pravo-levost“ politického spektra, a jako libero se tu pohybují postmoderní „destruktoři“ typu Šiklová a různí extrémisté manipulovaní více či méně nejrůznějšími skrytými lobby a hnaní nenávistí ke všemu „pevnému“, institucionalizovanému. Ti jen zvyšují nepřehlednost politického prostoru. Na „hodnoty“ tu není místo – a „veřejný diskurs“ se točí okolo zcela specificky pojaté moci: moci rozhodovat o tom, co bude vyhlašováno jako nezpochybnitelné „dobro“, které bude vnucováno všem bez ohledu na to, zda ho chtějí. Různá politická seskupení, pokud vážně aspirují na moc, se zabývají především tím, kdo bude v tomto smyslu mít „poslední slovo“.

Politický boj je dnes v našich očích především bojem o to, kdo ovládne veřejné zdroje, a tedy kdo si ukrojí nemalé procento do svých „polosoukromých“ (silových) rozpočtů. Korupce? To je jen fasáda, a ti, kdo se snaží udržet si svoje dílčí pašalíky, budou postupně odstavováni, budou se muset zařadit, a nakonec se zařadí i největší z nich. Jde tu o něco daleko významnějšího, o moc nad slovy, o moc rozhodovat o tom, co je a není „společensky přijatelné“. A hlavní roli tu nebudou hrát ekonomové, ti jsou jenom zástěrkou. Dá se to poznat jednoduše: ekonomům by vůbec nevadilo, kdyby si katolíci dělali, co chtěli – mají je dobře zanalyzované a vědí, že ekonomickou lobby neohrožují, protože v provázaném podvodném systému nemohou při své „čestnosti“ s ostatními nijak soutěžit, ba naopak, mohou být v lecčem přínosní, protože podporují společenský optimismus.
Ale dá se sledovat, že skutečná současná mocenská elita je právě z katolíků docela „ježatá“, má „pupínky“ kdykoli se stane, aby z nějaké veřejné věci vyšli „se ctí“, aby jejich mediální obraz byl „dobrý“. To není starost ekonomů. To je starost těch, kdo mají ideologické ambice. To je starost těch, kdo jsou silnější než Kalousek, těch, kdo nyní nechávají Kalouska dělat „špinavou práci“, likvidovat drobné mafie v krajích a velkých městech, využívají ho jako symbol „úspěchu bezcharakternosti“.

Katolík, který tohle vše (rámcově načrtnuto) nevidí, má samozřejmě možnost jednat pokud možno čestně – a tím nic moc nezkazit. Ale pokud má všech pět pohromadě, měl by si především naformulovat, v čem je současné společensko-politické klima u nás ve zjevném rozporu se samými základy křesťanství, a měl by si odpovědět, jak na to bude reagovat. Tady už nejde o to, jaké má zaujmout politické postoje a koho a zda volit. Tady jde o postoje lidské. Pokud je někomu příjemně v ukolébávající řeči těch, kdo mluví o „mnohosti přístupů“ a nutnosti vnímat složitost věcí… pak může ještě nějaký čas následovat hlas pištce. Ale nikdo se nevyhne okamžiku, kdy bude muset volit mezi svojí křesťanskou integritou a mezi vynucovanými akty loyality vůči systému.

Nejsme na to připraveni, marasmus zkorumpované politiky je jen hezky namalovaným obrazem ošklivosti kaluže proti tomu, co se reálně děje. O něco tu skutečně jde. Když dnes kamkoli napíšete, že jde o duše, budou si všichni klepat na hlavu, a tak to také nenapíšu, protože se snažím být komunikativní. Jde tu o klanění: dlouho nám věšeli na nos, že moc je spojená s penězi – ale peníze jsou jen jedním dílčím nástrojem moci, jsou obojkem pro chudé a chtivé. Moc se opírá o zlo, ale nespočívá v přímém násilí, to je plebejské a neudržitelné. Moc se manifestuje v tom, že láme svobodu člověka, že ho nutí, aby se své svobody vzdal, aby se skláněl před něčím, o čem ví, že je to zlé. To je manifestace moci – přinutit druhého k sebeponížení – a s tím se budeme setkávat. Je to chmurné proroctví?
Ne, je to konstatace možného: měli bychom si to uvědomovat, abychom nedělali zbytečné drobné ústupky, aby nás první nepříjemná situace nezaskočila.