Kain Abela nemučil. Starozákonní trýzeň je trýzní spalující žízně a rozpadávajících se kostí. Není způsobována jedním druhému. Něco tu chybí, ve výkladu nehraje.
FH provokuje auditorium, když na Célinovi ukazuje, že „když řeč povolává věci jménem, stává se z ní modlitba, protože žádá, aby každá (věc) dosáhla naplnění své podstaty, v tuto chvíli ještě kažené zlem“. Ale co je tu nedořečeno?
Vzal jsem si sebou do lázní tři knihy, zdánlivě zcela odlišné. Jezuita Rupnik, matematik a představitel české analytické filosofie Jiří Fiala a Heidegger. Vzal jsem si je pro nezpochybnitelnou souvislost, kterou v nich vidím: podaří se mi ukázat, že to není náhodný výběr? Ukázat, že nejde o pelle-melle?
Můžeme používat rozum ve vztahu k celku stvoření, universu, jsme schopni to či ono ve smyslu svědectví o universu a jeho uspořádání pravdivě tvrdit. Jsme schopni ohledávat podmínky naší zkušenosti, vypovídat o souvislostech atd. Víme, že schopnost rozumu přiměřeně postupovat ve vztahu k universu nelze v žádném případě snižovat. Na druhé straně však nelze zapomenout, že bez moudrosti srdce a otevřené otázky po správném jednání ztrácíme celek metafyziky ze zřetele.
Jak se vůbec zformovalo myšlení Evropy, které nejprve oddělilo jako téma profánní a sakrální, aby se pak povahou sakrálního (a posvátným vůbec) přestalo zabývat?
Bytujeme? Ano – bytujeme tak, že jsme nad dějinami. Náš čas ale není nějakým neutrálním časem pobytu, i když je stejně oddělený od nějakého nezajímavého Chronos jako v raném Heideggerově díle.