Financování Církve

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jakékoli koncepce vycházející ze starého pojetí majetkové renty jsou předem odsouzeny k fatálnímu krachu. Je třeba dynamizovat struktury Církve a investovat do lidí – ale jsme na to připraveni? O hřivnách umí kde kdo zaníceně kázat, ale jediné, co si většina z nás přeje, je to, aby nám přišel každý měsíc do banky pravidelný plat a nikdo nás s hřivnami nepokoušel.
Číslo: 
Témata: 

Do okurkové sezóny naší podivné ne-politiky vstoupila řada mediálně třaskavých témat spojených s mimořádnými volbami a jejich prapodivným výsledkem, a tak se dá předpokládat, že v šuplících mediálních manipulátorů zůstala řada dávno připravených článků o tom, o jaký majetek požádali katolíci a jak nás všechny vydání církevního majetku ochudí. Stát asi bude brzdit, co půjde, ale právně je věc jasná a není cesty zpět.
To, co stát udělal (kombinace převodu části finančních prostředků a části nemovitého majetku), přišlo pozdě a v nejhloupější dobu, je to v podstatě pomsta – a zároveň příležitost. Církev je teď v situaci, kdy končí bezčasí, ve kterém bylo možné leccos, např. platit pastorační asistenty ze státního rozpočtu, končí bezčasí, kdy peněz bylo sice „málo“, ale byly jisté. V Církvi u nás končí socialismus až nyní: a bude to bolet.

Jeden kolega ne-katolík přišel s výborným návrhem, abychom si prý finanční prostředky z restitucí ukládali u Vatikánské banky. Hořký vtip – ani Vatikán o příštím financování Církve nemá jasno. Míra ekonomické nejistoty ve světě nikdy nebyla větší a téměř všichni žijí „aktualitou“, tedy z dluhů. Nejhloupější věc, která lze nyní udělat, je uložit si majetek do finančních úspor a cenných papírů – a přesto to mnozí dělají a udělá to i naše Církev. Do systému, který jeví znaky nestability ohrožující samu jeho vlastní podstatu, nyní vstoupí poměrně „movitý“ hráč, který nezná ani základní pravidla, je jak „nahý v trní“. Jak dopadne? Jen málokdo si myslí, že vůbec existuje nějaká „optimistická trajektorie – protože je Církev jen v malé míře schopna najít a přesvědčit lidi, kteří by správě majetku rozuměli, protože se neumí chovat jako hospodář, protože je zvyklá žít pohodlně „ze státního“. To vše jistě může v mnohých budit spíše chmurné očekávání, ale stojíme před horším problémem. Církev by se měla naučit to, co neumí, především investovat do lidí.
Církev je až příliš „stabilizovaná“ a všichni to známe: první, koho spořádaná farnost vypudí (a nebo jen umlčí), jsou ti, kdo přemýšlejí „jinak“– jsou nekompatibilní. A pokud je třeba obsadit nějaké místo, je třeba, aby byl přijat někdo „spolehlivý“, tj. nedělal nic nepředvídaného , nejlépe, když nedělá nic a nic nezkazí.

V tomto ohledu nepřekvapí, že litoměřický generální vikář Přibyl napsal do jednoho z mála otevřených článků o restitucích „zevnitř hierarchie“, že si budeme muset zvyknout na „desátky“, na to, že věřící se budou muset v daleko větší míře zapojit do financování provozu farností. Vzbudilo to rozruch, protože si odvážně zaspekuloval, že desátek může platit i rodina, která má běžné dělnické (tedy dosti nízké) příjmy – protože prý životní úroveň je u nás je i tak vysoká. V jistém smyslu má pravdu. Starší z nás si musí pamatovat, že ještě v šedesátých letech byla úroveň spotřeby a tedy celková životní úroveň sotva na zlomku spotřeby dnešní. Ale než aktuální problémy chudoby v této části Evropy dovedou tuto společnost k významnějším otřesům, nelze vlastně z konzumního vlaku „vystoupit“. Skrze desátky to podle všeho nepůjde.

Restituce prošly legislativním procesem a ukazuje se, jak na ně Církev u nás není připravena. Snad byly připraveny stohy šanonů s podklady pro vrácení majetku, ale je jasné, že stát bude majetky vydávat jen nerad a bude hledat každou záminku k tomu, aby majetek nevydal. Kdo ví, jak byly přiznávány zvýšené důchody pozůstalým po popravených obětí padesátých let, nemůže si dělat iluze. Církev asi v reálu dostane méně nemovitého majetku, než čekala. To je jedna věc: ale co dál? Jako by hierarchie stále žila v představě minulého (neschváleného) modelu restitucí, které počítaly s tím, že majetek bude převeden na peněžní rentu, jako by žila v představě, že dostane „peníze“, že dostane příslib financování na příštích sto let, že dostane záruku ještě lepšího zabezpečení, než měla doposud. Ale teď alespoň pár lidí začalo počítat a zjistilo, že restituce finančně nijak výhodné nejsou. Byl to sekulární stát, který nejvíce vydělal, když ze sebe sejmul zátěž financování církví – protože dříve nebo později by musel podle vlastních neutrálních pravidel stejným způsobem jako tradiční křesťanské církve financovat také muslimské imámy.

Církev se vzdálí od státu a tak jako ve Francii bude „žít za své“. Ale to přináší zásadní otázku: kdo je za co v rámci hospodaření Církve odpovědný? Vůbec nejde jen o restituce. Jde o majetek, který slouží, jde o hospodaření, tedy o ekonomiku činnosti v širším slova smyslu. Samozřejmě můžeme počítat staticky, tak jako Stanislav Přibyl ponechat celý systém bez změny a „jen“ vrátit povinnost věřících platit desátek. Podle něj si farnosti budou muset (dříve nebo později) platit svého faráře – to jasně vyplývá z dostupných čísel. Ale najde se dostatek věřících, kteří odevzdají své peníze do neprůhledné „náruče“, ve které neexistuje žádná kontrola, žádná odpovědnost, žádné kriterium efektivity? Ne, nepředbíhám, zkušeností s tím, jak neefektivně církev hospodaří, je za uplynulá desetiletí dost. Zatím dávám do kasiček v kostele své stovky s tím, že se vůbec nezajímám, na co je kdo použije – ať si to vyřídí se svým svědomím. Ale kolik lidí bude takhle „do prázdna“ dávat svoje tisíce? Aby se to stalo, musela by se Církev proměnit – ale jde vůbec domyslet, co všechny by zvýšený vliv movitějších laiků mohl znamenat? Zatím může farář podle svého uvážení buď mládež na faru pustit, a nebo ji naopak vyhnat a faru zamknout. Může organizovat společenské dění ve farnosti nebo ho víceméně spolehlivě utlumit. Leccos může, ale nic nemusí. Nepřiblíží se „platící obec“ protestantskému společenství, které deleguje odpovědnost na svoje starší a nebo dokonce o některých věcech hlasuje?

Církev byla v minulosti systematickým „příjemcem desátků“, protože žila v pevné vazbě se státem, ale to podstatné, co vytvářelo její bohatství, byla vazba na velmi bohaté představitele společnosti. Stát ji opakovaně ožebračoval, ale vazba na elity jí vždy znovu a znovu pomáhala k tomu, aby shromažďovala bohatství. Ale dá se očekávat, že by se tato situace nyní opakovala?

A hlavně: jen těžko můžeme věřit tomu, že se vrátí situace, kdy bylo možné žít z majetkové renty – tedy ze staticky pojatého (pronajatého nebo propachtovaného) nemovitého majetku. To skončilo už v polovině 19. století. Jakékoli koncepce vycházející ze starého pojetí majetkové renty jsou předem odsouzeny k fatálnímu krachu. Je třeba dynamizovat struktury Církve a investovat do lidí – ale jsme na to připraveni? A co to vůbec znamená? Jak si máme představit, že máme dávat příležitost lidem? Zcela nepřipraveni jsou ti, kdo rozhodují, a zcela nepřipraveni jsou i ti, kdo by měli být schopni „nakládat s hřivnami“. O hřivnách umí kde kdo zaníceně kázat, ale jediné, co si většina z nás přeje, je to, aby nám přišel každý měsíc do banky pravidelný plat a nikdo nás s hřivnami nepokoušel.
Jsme svědky zakopávání hřiven – v malém i velkém, na úrovni diecézí i na úrovni farností. To je větší problém než pár poblázněných komunisticky přemýšlejících plebejců, kteří křičí „Fuj restitucím!“. To je větší problém než vydíraný předseda socialistů, který si dal hloupě vnutit do volebního programu že „zvrátí“ restituce. Jak vyzískat z jedné hřivny pět – toť otázka, mnohým hodně nepohodlná. Ale je třeba ji otevřít, neskrývat. A víme vůbec, co to znamená investovat do lidí? A jak a co by se od nich mělo vracet?

Plzeňský biskup František Radkovský napsal svým věřícím dopis ve smyslu: já tu za rok končím, ale nikdo z nás všech nesejme odpovědnost za to, abychom hledali pro tuto diecézi organizační a finanční řešení na příští desetiletí. Odvážný počin, zejména v tom, že zcela jasně spojuje řešení finančních otázek s nutností změnit orgnizační strukturu správy území. Jen je třeba se ptát, zdali najde dostatečnou odezvu. Církev? Fary, kostely, nedělní mše? Neměla by se tato otázka položit ještě hlouběji? Je vůbec současná struktura a pojetí farností udržitelná? A jak vůbec rozumět „farnosti“, když jde zpravidla o pár jedinců, sjíždějících se na nedělní mši z širšího okolí? Jaká má být role administrátora farnosti?

Ti, kteří jako Přibyl přemýšlejí „staticky“, se cítí jako v obležené pevnosti a budou tvrdit, že musíme ve víře bojovat do posledního obránce a do posledního zbytku majetku - v důvěře v Boha. Jen jestli to nebude tak, že se po tomto hrdinném boji setkáme s odsouzením, protože jsme přitom zakopali svoje hřivny.