Metafyzika a změna

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(Jaká je podstata změny?)
Anotace: 
Co to vlastně je změna? Přeci to, že se „totéž“ ukazuje „jinak“, odpovídají tomisté. Nic proti. Ale jak „mám“, jak je mi k dispozici to, co je identické? Když je to jednou takové a jindy jiné? A jak vlastně víme, že to, co je pokaždé jiné, je totéž? Může se někdo zeptat – a odpověď je jasná, alespoň některým. Protože to podle vzoru Aristotela vymyslel Tomáš Akvinský.
Číslo: 
Témata: 
Osobnosti: 

Je jasné, že tu něco nesedí: Tomáš byl samozřejmě geniální ve strukturaci myšlení. Ale také on tím, že svou myšlenkovou strukturu vytvořil – zformuloval – cosi změnil, způsobil změnu – jak na to reagovat? A jaké povahy tato změna byla? A neprovedl také každý další člověk svým myšlením nějakou (byť třeba nesrovnatelně menší) změnu – tím, že bylo něco ukázáno, tím, že se ozřejmil nějaký vztah, který doposud zřejmý nebyl?

Jde tu o to, jak rozumět světu – který je na jednu stranu stále týž (a nikdo to asi nezpochybňuje) a přitom se neustále proměňuje, je životem lidí proměňován. Ale tato změna sebou zpětně nese dopady do života lidí, a tedy i Církve – která se v historii formovala, rozpadala nebo jen žila v odloučení se svými údy a která se také proměňuje před očima všech, kdo ji tvoří – od apoštolů po dnes, dobu Tomáše nevyjímaje. Jenže Tomáš se zabýval vším jiným než změnou tak, jak jí rozumíme dnes – a někteří u tohoto „nezabývání se změnou“ (podle jeho vzoru) chtějí vytrvat.

Celkem jednoduché to mají radikální konzervativci, k ilustraci využijeme lapidárních formulací, které v jednom ze svých blogů použil Michal Semín:

Progresivně smýšlející katolíci (vím, že se jedná o oxymóron, termín volím z důvodu rozšířeného užívání) či kritici, stojící zcela mimo Církev, požadují zásadní změny v katolickém učení … míří k pojetí věrouky jako celku. Odporují její stálosti, neměnnému vyjádření i chápání v souladu s Tradicí. Volají po změnách, odpovídajících duchu doby. Věří, že vše tak nějak herakleitovsky plyne, proto ani učení Církve nesmí na tuto univerzální dynamičnost rezignovat.

Jedna věc je volat po změnách a druhá věc je připustit, že změna je neoddělitelná od toho, jak rozumíme světu. Podle Semína je změna tím, po čem někteří volají, ale lze jim nevyhovět a změna pak „nebude“. Ale změna přeci není něčím, co by někdo „udělal“ – člověk jedná tak, že reaguje na to, co je aktuální. Myslí jinak, jiné věci cítí jako důležité, jiné věci ho ohrožují. Svět se neskládá z neustálého opakování stejné mantry – u toho bychom nemuseli být a modlitbami na praporcích by mohl jen povlávat vítr – jako v buddhismu, kde se nakonec vše ztrácí rozplynuto v Nic – který se v Nic konečně změny zbavuje jako něčeho, co je „za trest“. Papežové nejsou jen opakujícím se vtělením téhož, jsou to konkrétní osobnosti a řeší konkrétní problémy…

Můžeme předpokládat že svět jako takový vykazuje jistou stálost – v nějakém podstatném ohledu je stále týmž, je stvořením. Ale byl dán člověku k užívání a člověk se na něm docela výrazně „podepisuje“. Nemusíme ani brát vážně to, že se někdo snaží změnit nějak „podstatně“ podobu věrouky, tedy změnit ji tak, že by už nebyla tím, co byla předtím. Co ale musíme brát vážně, rozhodně vážněji než Tomáš, je změna. Ona totiž nesporně není jen posunem „od případu k případu“, není jen rozdílem mezi tím a oním případkem, něčím aktuálním, co se k podstatě vztahuje přechodně, časně. Změna něco nese, také změna má nějakou svoji podstatu, ale to se pak všechno zamotává, jaká je podstata změny? A jaké jsou její případky?

Církev se v posledních staletích musela vyrovnávat se schizmatem a vznikem protestantaských církví, s nástupem osvícenství ať již v podobě anticírkevním (v čisté podobě ve Francii) a nebo spíše Církev využívajícím (v čisté podobě v rakouském císařství), s nástupem změněných sociálních podmínek a rozpadem tradičních vazeb, se vznikem národních států, velkými světovými válkami, nacismem a komunismem, a bude se potýkat s novoosvícenstvím, manipulativními oligarchickými systémy, které vznikají v současnosti, a kdoví s čím ještě. A vždy podle aktuální situace mění svoji podobu, mění se témata, která Církví „hýbou“, Romantismus nahlodával Církev zcela jinak než dnešní novoosvícenství, ještě před dvěma sty lety byla volba papeže závislá na světských mocnostech atd. Kdo to nevidí, je závislý na primátu aktuality a své dějinné role – např. role zachránce Církve a její tradice. A nadřazuje pak aktuální okamžik v životě Církve nad jiné okamžiky, jiné doby. Tak Semín v citovaném článku píše:

Druhý vatikánský koncil … svou rezignací na přísně scholastickou metodu zplodil pastoračně orientované dokumenty, umožňující nejednoznačný výklad a následné účinné prosazení diskontinuitních postojů do každodenního života Církve. Úspěch snahy současného papeže Benedikta XVI. o návrat ke zpochybněné kontinuitě se odvíjí od toho, zda zvolená léčba bude mířit ke kořenům či jen na pouhé symptomy stávající krize. Zda do církevního hardwaru nainstaluje zpět po dlouhá desetiletí nevyužívaný antivirový program Pascendi, či se spokojí s pouhými dílčími úpravami, jejichž praktický dopad bude minimální.

Semín je dobrý pozorovatel a dovede se „trefovat“ do zásadních problémů, ale jeho nulové porozumění změně přináší jako svůj rub nulové porozumění aktualitě, okamžiku jako příležitosti. Radikální konzervativci papeži vůbec nerozumí, protože on za velmi důležité považuje vytváření příležitostí a využívání příležitostí – ale co je příležitost, pokud je změna jen konstatovaný rozdíl mezi dvěma stavy? Co je hodnocení, když je celkem objektivně dáno, do jaké míry ten či onen stav deformuje, zakrývá „pravou“ podstatu té které věci?

A tak se můžeme vrátit k počáteční „hře se slovy“, ve které jsme ukázali na neudržitelnost přístupů ke světu, které by se chtěly obejít bez změny. Jak to, že se v kultuře věci utvářejí, že zcela nově vznikají? Jak to, že se Církev musela stále znovu a znovu bránit proti nejrůznějším herezím? A jak to, že vždy po takovéto „obraně“ sama sebe prezentuje jinak, jinak se vymezuje vůči světu? Co je tato jinakost? Jaká je její povaha?

Jinakost, aktualita – to vše radikálním konzervativcům uniká, a tak se ani nemusí ptát, k čemu že se nyní otevírají příležitosti, k jaké „jinakosti“ Církev směřuje, co nastane, až překoná současný liberální „otřes“.
Nevíme – to je základ ve vztahu k budoucímu – a jediné, čím si můžeme být jisti, je to, že nás budoucnost překvapí. Nezávidím radikálním konzervativcům, že oni překvapeni být nemohou. Z nějakého důvodu totiž vědí, jak to se světem je. Asi od Tomáše.