Spor o přirozený svět

Dnes již se nevedou spory, a pokud, tak u soudů.
Pak ještě tak manželské spory a spory rozvedených o děti, majetek… Slovo spor dnes vzbuzuje negativní konotace, ale nebylo tomu tak vždy – disputace je v jistém smyslu sporem o to, jak lépe (nejlépe) popsat to nebo ono. A v tomto smyslu jsme se na přelomu tisíciletí dočkali několika knih, jejichž součástí bylo slovo „spor“ – spor o něco. To něco muselo stát za to, bylo to něco, co si žádalo o popis, ale bylo mnoho adeptů na popis, na vyplnění představy o tomto „něco“. To něco bylo společné, řeč byla společná, ale dobrat se nějakého spektra stanovisek, která by se dala nějak rozumně utřídit… to trvalo nějakou chvíli.
Tak jsme mohli (a dodnes můžeme) číst knihu Spor o liberalismus a komunitarismus (1996) a Spor o spravedlnost (1997), které vyšly v nakladatelství Filosofia. Ale ještě jeden sborník měl ve svém názvu slovo spor: Spor o přirozený svět, který vydala Filosofia o mnoho let později v r. 2010. A od té doby už, podle všeho, spory ustaly. Ale mně se pohled na tento poněkud opožděný spor zdá zajímavý a neměl by upadnout do zapomnění.

Slovní spojení „přirozený svět“ má svoji vlastní historii – od husserlovského Lebenswelt se do Čech dostalo skrze Patočkovu disertaci Přirozený svět jako filosofický problém a následně se pomalu rozpustilo do politického žargonu. Mimo jiné i díky Havlovi.

Málokdo si přitom klade otázku, co ze světa „zbývá“, když se zabýváme přirozeným světem – zřejmě nějaký svět nepřirozený? Ale jak v takovém případě popsat povahu této „nepřirozenosti“? Nejméně se tím zabývají ti, kdo používají toto slovní spojení ve velmi neurčitém významovém poli, které se svým těžištěm blíží k přirozenosti ve vytváření lidských vztahů, lidského světa, pociťovaného jako opozitum vůči světu odosobnělému. V jakém segmentu světa nehrají lidské vztahy a to, co vnímáme jako „samozřejmé“ nebo „přirozené“, téměř žádnou významnou roli? Je tento segment reprezentován vědou? A pokud ano, jakou?

Ano, časté používání tohoto sousloví ukazuje na cosi významného, ale tak, že skutečný význam, takto se ukazující, je mluvením o přirozeném světě spíše rozmělňován. O to více se může mnohým jevit důležité, aby se začali snažit o to zpevnit, zpřesnit toto významové pole (přirozené a přirozenost ve vztazích) tak, abychom nevylévali s vaničkou dítě: O co nám jde, když tato slova užíváme?

Za sebe musím prohlásit, že se odedávna zabývám světem bez přívlastků, a diskuse o tom, zda řídit auto je věc přirozená nebo není, je stejně beznadějná jako otázka, zda je přirozené jezdit na koni. Je to nesporně věc kultury. A je kultura přirozená? Jako celek jistě, ale leccos v kultuře… má do přirozenosti daleko. Kultura je součástí světa – již vždy reflektujeme svět tak, že kultura je jeho součástí, svět bez kultury není pro nás „přístupným“. Byl by přístupným jen pro takové myšlení, které by nebylo součástí kultury. V tomto smyslu se nabízí otázka, jak reflektoval Adam svět skrze rajskou (předkulturní) skutečnost. Je možná pro někoho zajímavou příležitostí ke spekulacím, ale podle mne je z povahy blbá. Adamovi nemohlo jít o reflexi, měl za úkol pojmenovávat stvoření.

Ale přeci jen chápeme, že tu je nějaké neurčité pole diskontinuity mezi tím, co je přirozené a co ne, mezi tím, co se má a co se nemá. K tomu, co je na světě tak, jak to má být, se ve světě nějak těžko oddělitelně „lepí“ i něco, co by do světa patřit nemělo, a právě to mnozí cítí jako nepřirozené, jako cosi, co je „navíc“. Tak nějak bych vymezil základ, na kterém bychom mohli vést spor o to, jak chápat přirozené v lidském světě a jak chápat ty aspekty světa, které pro nedostatek jiných slov nazveme „porušenými“, ne-přirozenými.

Ale pořadatelé sborníku věc, pochopitelně, pojali zcela jinak. Postavili se totiž podle svého nejlepšího přesvědčení na „začátek“, který ku podivu není u Adama v ráji, ale u Husserla a jeho Lebenswelt. Postavili se na začátek 20. století, ve kterém Husserl popsal počátky krize, spojené s tím, že v široce rozšířených představách o světě začala dominovat věda. Tuto svoji pozici Husserl ještě zvýraznil na konci života v knize Krize evropských věd a transcendentální filosofie. Nikde jinde než v Čechách by o přirozeném světě nemohl vzniknout skutečný spor, ale právě zde ctíme kult Patočky, který na tomto slovním spojení zahájil svoji filosofickou karieru. Přesto (a nebo právě proto) že svoje názory na povahu „přirozeného světa“ po celý život upravoval, je pak v citovaném sborníku o čem psát a mluvit. Bohužel se tak avizovaný „spor“ značně omezuje na témata spíše okrajová.

Navíc se k tomu dá připojit i další česká zvláštnost, velký vliv, který zde má myšlení Martina Heideggera, který řešil tématem „pobytu“ ve své disertaci Bytí a čas v podstatě stejné téma. Díky tomu došlo v českém prostředí k nahromadění myšlenkového materiálu, který je na jednu stranu dosti nepřehledný, ale na druhou stranu se nabízí ke skutečné analýze, provokuje: jeho uspořádání by mohlo přinést zajímavé výsledky.

Tento názor sdílím, ale postup, který zvolili ti, kdo sborník koncipovali, se ukazuje jako nedostatečný, chybný, parciální. Sborník po více než desetiletí od jeho vydání nikoho nezajímá, domnívám se, že ho dnes nikdo necituje a jako téma si ho vybralo zcela okrajové médium, jímž je Revue Trivium. Proč?

Z předchozího je zřejmé, že jde o téma, ve kterém se můžeme, díky specificky českému intelektuálnímu prostředí a existující tradici, alespoň něčeho zachytit. Koho zajímá spor o liberalismus a komunitarismus? Kdysi jsem to četl, protože jsem se seznamoval s tématy, která nás míjejí – a musím konstatovat, že nás toto míjení se o nic nepřipravilo. Spor o spravedlnost? To je něco jiného, to je nikdy neukončitelný konkrétní spor, protože spravedlnosti musíme nějak rozumět, a po nejen té, kterou má v ruce moc, ale i té, kterou „cítíme“, resp. skrze kterou cítíme ne-správnost, když vidíme nespornou nespravedlnost. A spor o přirozený svět?

Je marná snaha udržet význam tohoto slovního spojení v mezích subtilních a nepřehledných argumentacích Husserla, ve kterých se snaží ukázat vědě (v příkrém rozporu např. s Weberem), že by měla hledat svoje zakotvení v „lidském světě“ a samozřejmě skrze (jeho) filosofickou konstrukci. Domnívám se, že v té době probíhajícímu masivnímu posunu v myšlení Husserl porozuměl zcela chybně. Věda pro něj byla postavená na formální práci s matematických aparátem, na práci s tím, co je nesporné. Zatím se ale věda stále více zabydlovala v praktickém nakládání s výsledky statistiky, včetně tzv. věd společenských. A zde došlo k zásadnímu odcizení „vědy“ postavené na statistice (a tedy manipulaci) od toho, co je v lidském životě možné vnímat jako „přirozené“. Slovo přirozené zde má ukazovat na původní neredukovanou oblast toho, co se člověka týká. Co k němu neoddělitelně patří. Právě toto „týkání se“, na kterém je postaveno vnímání světa, nahrazuje věda statistikou, která redukuje člověka na zanedbatelný společenský element a jeho vztah ke světu rozkládá na psychologické a sociální mechanismy. Za slovy přirozený svět mnozí (bez jakékoli hlubší úvahy, uviděli právě to, co se jim ztrácelo, že totiž světu bychom měli rozumět především jako tomu, co se nás týká, co se nás týká jako odpovědností nadané a nezaměnitelné bytosti.

Jistě je dobré znát některé Husserlovy postřehy, ale je třeba si nezakrývat, že povahu vědy, jak nastupovala na začátku 20. století, nevyhodnotil správně. Jistě je dobré poučit se z hlubokých analýz „pobytu“ u Heideggera, formulovat výhrady proti jeho rané práci Bytí a čas a vnímat i podněty, které přinesl později, když začal mluvit a psát o „součtveří světa“ (přirozeného světa), ve kterého se setkává nebeské a pozemské, lidské a božské.
Jistě je dobré znát historii „české filosofické školy“ (pokud se tomu dá takto nadneseně říci), kterou se snažil založit Patočka. Ale to nesnímá ze všech, kdo se v této věci mohou angažovat, nárok, výzvu, aby se tématu přirozeného světa pokusili zhostit jinak, lépe než ti, kdo připravovali sborník Spor o přirozený svět.

Máme dost odstupu na to, abychom využili celkem příznivou situaci: aktuálním světem se příliš zabývat nelze, aniž bychom nebyli vystaveni svodu vidět současnost apokalypticky. Téma přirozeného světa (i s otazníkem nad světem ne-přirozeným) se tedy nabízí jako způsob, jak z aktuality neutíkat a přitom do ní nezabřednout. Jde jen o to, kdo by mohl být nositelem takové myšlenky. Aktivních Patočkových žáků je ještě dost, je ale otázkou, jestli každý z nich nemá už dobře zabezpečenou „niku“, ze které se mu nebude chtít. A mladí adepti filosofického myšlení, které by toto téma zajímalo? Tak kudy do toho?

I kdyby se od počátku neskrývalo, že jde o otázku ne zcela komplexní (předmětem našeho zájmu by vždy měl být svět celý), mohlo by jít o dobrou příležitost k metodicky plodnému postupu.