Dění a čas

Mám rád Heideggerovu drobnou studii „Básnicky bydlí tak člověk“. Jde o něco zcela jiného, než jeho zdánlivě stěžejní dílo, „Bytí a čas“, ve kterém se pokoušel o nemetafyzickou analýzu bytí pobytu – ale dostal se nakonec tam, kde být nechtěl. Problém začíná, když začneme stavět věty tak, aby bylo možné je říci kdykoli a za jakýchkoli okolností. S požadavkem, aby byly „pravdivé“ ze sebe. Samozřejmě, jistě je možné vyslovit pravdivé věty. Třeba odpověď na obvinění, která zní: „To jsem já neudělal“ je nesporně buď pravdivá, nebo ne. Ale tady jde o věty, které jsou sestaveny z obecnin, z abstraktních pojmů, a které se tedy netýkají nikoho konkrétního přímo, ale týkají se mne a každého jen proto, že já jsem chápán jako „člověk“ nebo „živočich“… a nebo „bytí pobytu“. Jistě se bez zobecnění neobejdeme, ale je třeba vědět, že zobecnění je procesem odvozování z toho, co je individuální, zvláštní.
Napsal jsem o tom knížečku,* ale o té nyní psát nechci. Jde mi o Heideggera (dále jen H) a Bohdana Chudobu (dále jen Ch).

H pochopil past abstraktních pojmů a z nich sestavených pravd – ale sám v této pasti zůstal chycen, když se namísto konkrétního člověka začal zabývat „bytím pobytu“. Ale uplynulo pár desetiletí, a H svoji chybu pochopil, už se k bytí pobytu nevracel – přišel s jiným rozvrhem, který je sice zdánlivě také obecný, ale je dobře rozložen mezi to, co je individuální a obecné. Lidské a božské, pozemské a nebeské. Lidské a božské se vždy týká nějakého konkrétního člověka a jeho vztahu k Bohu nebo k bohu (to zde není důležité). A pozemské a nebeské ukazuje k širšímu rozvrhu, ze kterého se nemůžeme vymknout, ze kterého nemůžeme uniknout. Ale toto vše má smysl jen „dohromady“, jen když vnímáme toto součtveří jako rámec pro porozumění čemukoli ze světa, co se nás týká. H ví, že je třeba začít s myšlením, které nachází u básníka: když řekne, že věci „věcují“, je mimo, je v abstrakci – ale básník ukazuje skrze báseň na konkrétní věc (nemusíme zůstávat u Hölderlina, stačí nám náš Erben), jde tu o konkrétní skutečnost, jako třeba o díru v ledu v Básni Štědrý večer v jeho sbírce Kytice. Jde o situaci, která je popisována jako to, co se stalo, jako skutečnost, ale mohla by se stát kdykoli a kdekoli. Obsahuje zobecnění a přesto není zobecněním – je básnickou férii, kterou by právě tak mohl Ch vykládat jako příklad mýtu, jenže on k poesii neměl takový vztah, aby skrze Erbena ukázal totéž, a nebo něco podobného co H skrze Hölderlina.
Co je pro Ch mýtus? To, co se může v jistém smyslu použít jako klíč k porozumění individuální situaci. Co je pro něj drama? To, co se může odehrát kdykoli a kdekoli; v každé konkrétní situaci může pro Asol přijet loď s princem a nachovými plachtami, kdykoli může za ženou, která si o sobě myslí, že je ošklivá, přijít obchodník s deštěm a ona pak najde svého reálného životního partnera.

H a Ch mají mnoho společného, mnohokrát jsem slyšel, že Ch v sobě nese paradox – je ultrakonzervativní křesťan, ale přitom je jeho myšlení moderní: pokouším se to ukázat na paralele mezi nimi. Samo sebou, že jsou v mnohém naprosto rozdílní: H se skrze svoje nedokončené a ve své podstatě chybně založené dílo Bytí a čas etabloval do profesorské role a měl pak čas a prostor precizovat svoje skvělé básnické obrazy ukazující naše místo ve světě. Měl leccos „jisté“, jenže kromě toho mohl ze své pozice jen udílet „hraběcí rady“ – nikdy nemohl jako etabovaný profesor filosofie překročit hranice své disciplíny, provést zásadní kritiku nastupující postmoderny s jejími schématy, horizonty a jazykovými hrami. Byl součástí mainstreamu, po válce musel ustoupit trochu do pozadí jako mnoho z těch, kdo byli příliš etablovaní v předválečném Německu, ale stejně byl jednou částí intelektuálů neustále obdivován. Ch na tom byl zdánlivě hůř: nikdy se mu nepovedlo se naplno uplatnit v akademickém provozu, psal do šuplíku a dodnes se někteří chlubí tím, že zabránili publikování jeho textů v emigrantské literatuře. Obdivuje drama, ale nepíše dramata – píše romány, a z toho, který vyšel, podle mne vyplývá jen jedno: mezi románem a dramatem je zásadní rozdíl, a je možné jen spekulovat, jestli byl Ch špatný romanopisec, nebo jestli jen přetížil své postavy tak, aby v rámci té či oné dramatické situace „přednášely“ to, co on sám přednášet nemohl, protože neměl komu.

Domnívám se, že román jako tradiční literární útvar (který se Ch snažil využít jako prostor pro dramatický příběh, ve kterém „o něco jde“) je ve své povaze mrtev, nebo alespoň jako možnost „spí“. V postmoderně již nejde o nic – vše je nahraditelné v době, která se vymkla z kloubů a odmítla se zabývat tím, co je; namyšleně se „to, co je“ snaží uměle vytvářet a držet pod kontrolou. To, co je psáno jako romány, se již přímo netýká našeho, právě tohoto světa, ale vždy jen nějakého „možného, ale jiného světa“.
Stále ještě jsme schopni se ptát na bytostnou povahu věcí a na povahu dění, dotazovat se, „jak věci bytují“, jak jsme my sami zakotveni ve světě a v tom, co se děje… Ale k tomu je třeba jisté pokory. A tu neměl ani jeden z našich autorů. Autsajdr Ch ale na tom přeci jen ze srovnání nevychází hůř: jeho spis, který byl jako rukopis odsouzen „do šuplíku“, se díky konkrétním lidem (a v souladu s Prozřetelností) dostal do českého prostředí, a našlo se dost lidí, kteří se jeho houštinami probrali – dost na to, aby se stalo komunikativní, co to vlastně Ch na konci svého života napsal: napsal to, o co se H pokusil na začátku, a co nedopsal. Napsal zcela nové „Bytí a čas“, úplně jiné, napsal ho jako syntézu všeho, o čem v životě přemýšlel. Pravda, není o bytí pobytu, je o člověku nad dějinami: „Bytí a čas“? Ne. Dění a čas.

Bytujeme? Ano – bytujeme tak, že jsme nad dějinami. Náš čas není nějakým neutrálním časem neutrálního pobytu, i když je stejně oddělený od nějakého nezajímavého Chronos jako v raném H. díle. Ano, Ch není tak dobře ukotven ve světě, jako H. v básnicky vyjádřeném součtveří, ale zase není vazalem akademického provozu – může si (i když zdánlivě jen do šuplíku) dovolit polemizovat s kýmkoli, a tak o to víc vynikne jeho nekompatibilita se všemi, kteří se snaží držet svět pod kontrolou a neuvědomují ji, že jen vystavují sami sebe pod kontrolu ze strany Chronos. Ačkoli i v H. je zjevná kritika myšlení, které svět redukuje na předmět přírodovědy, není zde žádná přímá polemika s představiteli tohoto reduktivního myšlení. Ch naopak daleko méně argumentuje pro obhajobu „svého“ pojetí dějin jako kosmického dramatu – ukazuje, ale nepřímo, že jakákoli představa o vnitřním „smyslu“ dějin, postaveném mimo nás samé, je směšná. Ch polemizuje a ukazuje chyby v historickém myšlení, myšlení propadlém abstrakcí, a chyby v promýšlení sama sebe a dění. Tak, jak by to „korektní“ akademik H nikdy neudělal.

Kdysi, v osmdesátých letech, mne Heidegger dosti zaujal, a protože jsem četl překlad jeho „Bytí a čas“ prakticky zároveň s překlady jeho pozdních filosofických esejů, měl jsem v tom trochu „guláš“. Jak jsem rozum bral, „nějak“ jsem si to srovnal v hlavě, ale vlastně mě H. zklamával – proč nedořekl vše to, co ve svých posledních letech říci mohl? Ch na tom byl zcela jinak. Neuplatnil se tak, jak asi čekal, a své zásadní dílo psal s tím, že ho „snad“ někdy někdo objeví. Nevím, jestli tomu sám věřil, spíše věřil svým prózám. Ale všechno je jinak. Dílo bylo publikováno a není cesty zpět. Reflexí jeho díla bude přibývat.

Poznámka*
Josef Štogr, „Předbabylonská řeč“, Nautilus 2022