Ještě jednou přirozený svět
Přirozený svět? V po-huserlovském a patočkovském pojetí je možné se k jeho „přirozenosti“ dostat až z pozice vědy – bez vědy je nemožný! Proč? Protože teprve skrze vědu jsme se dostali blízko ke světu! Přirozený svět podle Patočky vnímáme z pozice, ve které jsme se dostali do výsadního místa myšlení. Přirozený svět prý nemohou vnímat ti, kdo v něm jsou „ponořeni“.
Tím je vysvětlena Patočkova averze ke všemu, co předchází dějiny. Podle něj je třeba udělat čáru za předdějinným člověkem, ten, podle Patočky, „ještě“ v přirozeném světě nežil, protože k přirozenosti světa patří právě vědecký fundament, na jehož základě teprve máme ke světu, který žijeme, dostatečně komplexní přístup!
K některým filosofickým motivům se občas vracím, považuji za důležité ukázat na ten nebo onen další aspekt věci. Je třeba si co nejlépe promyslet východiska zdánlivě samozřejmého myšlení, včetně východisek filosofických, abychom mohli dobře porozumět tomu, co se dnes děje. A jedna polemika je v Revue Trivium otevřená od počátku – ta o Patočkovi. Odvažuji se kritizovat „velkého českého filosofa“! Ale jak jinak – Patočka ovlivnil svým myšlením řadu lidí, i když většinou nepřímo, a toto ovlivnění zpravidla není reflektováno, je věcí ve většině podprahovou.
Do Revue Trivium 1/2024 se nevešel můj článek, reagující na výborný text, který do sborníku Spor o přirozený svět pečlivě a s precizní znalostí Patočky napsal Jan Frei. Pokud Freiův příspěvek jen krátce shrnu, pak
„…ačkoli Patočka opravoval svoje teze o přirozeném světě celý život, stejně se nedobral k tomu, aby svoje východisko obstojně vyložil...“
Proč se ale Patočka, po něm i pořadatelé citovaného sborníku a všichni ti, kdo se drží husserlovského Lebenswelt, snaží udržet význam slovního spojení „přirozený svět“ ve své moci, chtějí ho vázat k takovému pojetí vědy, o kterém se učí ve školách, tedy vědy, která pracuje s nespornými fakty vzniklými z exaktních měření? Že věda už dávno nepracuje s fakty, ale s teoriemi a statistikou, to ukázal v citovaném sborníku Zdeněk Konopásek (viz článek Přírodověda v předchozím čísle Revue Trivium). Ale tím je zpochybněno základní myšlenkové schéma, na kterém Husserl postavil svůj Lebenswelt a Patočka svůj v předdějinném období ještě „nepřirozený“, ale od vědy světa odvozený „přirozený svět“. Patočka de facto tvrdí, že teprve vzmach rozumu nám umožňuje se přiblížit přirozenosti! (Viz úvodní kurzíva.)
Právě tohle nás zajímá, protože Husserl a Patočka tak pro slovní spojení „přirozený svět“ použili model, který nám dnes docela obludně zastírá, zakrývá mnoho ze skutečně přirozeného – tedy dokud se dostatečně neočistíme a nezačneme si všímat těch aspektů přirozenosti, které jsou nám nesporně přímo přístupné. Dokud nezačneme brát vážně to, co je skutečně přirozené v tom smyslu, že to nemusíme získávat nějak zprostředkovaně, stačí to jen „objevit“, porozumět tomu, pojmenovat to a kulturně „zažít“ do sdílených společenských forem. To je mým hlavním cílem – ukazovat, že i s respektem k mnohým Patočkovým vhledům nás ve vztahu k jeho myšlenkovému odkazu čeká především mnoho práce, která bude mít povahu zásadní destrukce toho, co nám brání v myšlení světa. Světa, kterému je se svým myšlením „součtveří“ blíž spíše Heidegger.
Někteří zastávají názor, že stačí udělat krok stranou. Podle nich by se vše vyřešilo, kdyby Patočka svou disertaci nazval „Žitý svět jako filosofický problém“. Nebo kdyby použil slovní spojení „svět života“? Vždyť věda k našemu životu a světu nesporně již neoddělitelně patří. Je zbytečné spekulovat, ale je možné namítnout, že jde právě o to, jak chápat vědu, jak chápat newtonovský model myšlení „světa jako předmětu přírodovědy“. Tento model myšlení nás staví do výsadní role toho, kdo ovládá procesy, ale kdo na druhou stranu, zůstaneme-li na něm závislí, ztrácíme soudnost a porozumění svým vlastním východiskům a situacím, které se nedají řešit „ovládáním procesů“. Ztrácíme schopnost jednat tam, kde jde o rozhodnutí, která mají hodnotovou povahu, a hlavně, zabraňuje nám to porozumění těm situacím, které se nám otevřou ve své komplexnosti, až když se otevřeme i těm aspektům světa, které pod kontrolou skrze vědo-techniku nemáme.
Patočka nám v tomto smyslu svou prací dnes víc zakrývá, než odkrývá. A hlavně cíleně se brání vpustit do světa cokoli, co by neprošlo do „serioznosti poznání“ skrze metodologii věd. Ale to je redukce! Bez toho, co máme přirozeně (i bez vědy a bez newtonovského myšlení světa jako předmětu přírodních věd) se neobejdeme, vždyť se spousta povahou iracionálních a ve své podstatě magických praktik z mnoha směrů dostává do všech současných společenských věd i do mocenské praxe!
Podle mne je největším dnešním problémem, jak rozvolnit, odstranit Patočkou dlouhodobě budovaný obraz světa založený vědou, skrze kterou by se „filosof“ (nikoli vědec) měl dobrat k tomu, co je přirozené. Je třeba si uvědomit, že tu řešíme dvě roviny takovéhoto matoucího vedení. Jednak na počátku, když Patočka předdějinný svět vyřadil z okruhu svého zájmu, a pak později – to byla radikální redukce skutečnosti – přecenění rozumu, přecenění role filosofa, který se staví nad vědce. Pro jistotu opakuji tehdejší citaci z raného Patočky.
V článku O spolupráci filosofie a vědy, uveřejněném v České mysli v roce 1938 Patočka píše:
Ještě úvahy některých psychosociologů a teorie Cassirerovy trpí do jisté míry tím, že uvažují o „primitivní mentalitě“, jako by byla druhem myšlení světa, jako by se tu jednalo jen o aplikaci jiných „forem“ a zákonů myšlení a chápání. Ve skutečnosti nejde o rozdílné kategorie, nýbrž o rozdílný postoj, který vědecký postoj, bránící se životním tendencím automatickým a neuvědomělým, prostě vylučuje. Pakliže všecky věci pro primitiva mají tajemnou moc, má-li slovo, místo a čas, jak to vidíme i v naší lidové pověře, své síly a působnosti, jedná-li člověk, jako by věci zároveň byly a nebyly tímtéž, vidí-li ve všem kausálním působení vliv osobních nadpřirozených sil, není to intelektuální operování kategoriemi nadpřirozena, tajemna atd., nýbrž instinktivní chování intelektu pod tíhou afektů, zvl. strachu a úzkosti. V magickém formalismu se projevuje asketika touhy, něco afektivního, nikoli theoretického: magické předpisy dovolují zacházeti s osudem, s neznámem, s přemocí světa, které by byl život nečinně vystaven. Magická mentalita je podobně nesvobodná jako hysterikova pod vlivem potlačených přání.
(Citováno podle Jan Patočka: Péče o duši 1, samizdat)
Patočka ignoroval předdějinný svět, podle něj nám jeho zkoumání nemůže nic nabídnout, předdějinné formy myšlení nás pouze odvádějí od světa, který se nám skrze „vědu“ ukazuje v plné šíři. Cokoli, co překračuje jím úzce vymezenou racionalitu, je třeba podle Patočky opustit, ignorovat.
Patočka zvolil na počátku v reakci na Husserlův Lebenswelt slova „přirozený svět“, protože byl pln sebedůvěry. Po mnoha peripetiích (některé jsou zmíněny v předchozím čísle Trivia) již dnes toto sousloví žije svým životem – je to snad nepřirozené?
Zabýváme-li se přirozeným světem, můžeme se setkat s argumentem, že k přirozenému světu nutně patří i to, co je posvátné: patří k němu symboly, a ani ten nejmaterializovanější režim se neobejde bez znaku, třeba srpu a kladiva, bez něčeho, co je „nedotknutelné“. A až v bezbřehém multikulturalismu postmodernistů zaniknou státní znaky a symboly? Divili bychom se, kolik všelijakých anagramů se již dnes povaluje na knihkupeckých pultech, kolik zasvěceneckých znaků se nám nabízí do nové soutěže o to, „co nás bude ovládat“, čemu se budeme klanět.
Sousloví „přirozený svět“ je třeba nově vyložit, ne-patočkovsky. Jedině tak se vyhneme Patočkovu pojetí filosofa jako svým způsobem „výsostné“ postavy, která z výšin svého, nad vědu postaveného myšlení, nahlíží mnohým nedosažitelnou „komplexnost“ své vlastní role. Patočku ctí, že tuto svoji heroickou roli „dohrál“ až do konce v podstatě mučednické smrti, ale přirozenost světa, pokud se jí budeme držet, nás vede k tomu, že nalézt nezakrytý vztah ke světu lze i jinak, a tato cesta není vyhrazena jen „filosofům“, ale komukoli, kdo se otevře. Ale musí se otevřít nejen světu, jak se nám ukazuje, ale i tomu, co nás přesahuje.
(Srovnej Revue Trivium 2021/2)
http://www.revuetrivium.cz/clanek/metafyzika-prirozeneho-sveta