Aktuálním světem se příliš zabývat nelze, aniž bychom nebyli vystaveni svodu vidět současnost apokalypticky. Téma přirozeného světa (i s otazníkem nad světem ne-přirozeným) se tedy nabízí jako způsob, jak z aktuality neutíkat a přitom do ní nezabřednout.
Nebudu vést „spor“ o povahu přirozeného světa, ani s „patočkovci“, ani se strukturalisty, ani s nikým jiným. Nevidím nic lepšího, než o přirozeném světě svědčit.
Žádný systém institucí nemůže vzniknout na základě hlasování. Pro aktéra je pak klíčové přitakat tomu, co se děje – a to tak, že napomáhá nepravděpodobnému, ale možnému.
Jak se vůbec zformovalo myšlení Evropy, které nejprve oddělilo jako téma profánní a sakrální, aby se pak povahou sakrálního (a posvátným vůbec) přestalo zabývat?