Masaryk a Československo

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Žádný systém institucí nemůže vzniknout na základě hlasování. Pro aktéra je pak klíčové přitakat tomu, co se děje – a to tak, že napomáhá nepravděpodobnému, ale možnému.
Číslo: 

Masaryk je pro některé „vizionářem demokracie“, pro jiné problematickou, vnitřně rozporuplnou bytostí. Můžeme ho ignorovat, nebo se nám (jako pro Patočku) může stát příležitostí k zamyšlení o „roli osobnosti v dějinách“. Právě na jeho příkladu se můžeme ptát na to, co je to „poslání“ a jak se má k prozřetelnosti. Některé dějinné situace totiž „trčí“ z historie jako milníky a my si nedovedeme představit, že by byly „jen“ náhodné. Vystoupení Masaryka na konci války má v sobě něco provokativně sebevědomého, Masaryk jako by si byl jist svým posláním v době, ve které se jen málokdo orientoval. Tuto sebe-jistotu se pokusíme neztratit se zřetele, ukázat, co z ní vyplývá pozitivního i negativního.

Masaryk v tomto období je překvapivě člověk bytostně ne-demokratický, který jde se svými politickými aktivitami proti většinovým názorům. To ostatně konstatuje i Patočka, ale nic z tohoto konstatování nevyvodí. Masarykova víra v prozřetelnost je u Patočky konstatována jen na okraj jako to, co pro Patočku není důležité, protože to není „jeho problém“. Pro něj je podstatné, že Masarykův důraz na mravnost a víru (arci „česko-moravsko-bratrskou“) je v rozporu s jím užívanými argumenty společensko-politickými. Patočka ukazuje, že Masarykova „filosofie“ se s jeho „etikou“ (či lépe deklarovaným a veřejně prožívaným étosem) nedá nijak rozumně spojit. Ale neuniklo Patočkovi, že oním samozřejmým pojítkem Masarykovy společenské praxe a jeho étosu je právě víra v prozřetelnost? Neuniklo mu to nutně právě proto, že on sám se na prozřetelnost neuměl ptát, neuměl si položit otázku, jak jí rozumět?
Patočka se snaží nalézt konzistenci, společného jmenovatele Masarykova jednání a filosofických deklarací a konstatuje, že v jím sestavené rovnici takový společný jmenovatel nalézt nelze – pro vnitřní rozporuplnost východisek Masarykova myšlení. My jsme ale vedeni otevřenou otázkou: jak sám Masaryk vnímal integritu svého jednání, svoje „souznění s tím, co se děje tak, jak se to dít má“?

Politický prostor v našem slova smyslu na konci 19. století teprve vznikal – v pamměti byl ještě majetkový census (volební právo vázané na určitý minimální majetek), většině Evropy se ještě o volebním právu žen ani nesnilo atd. Celá koncepce „veřejné politiky jako soutěže politických stran“ byla v plenkách a po teoretické stránce Masaryka nijak zvlášť nezajímala. Masaryk jednal jako příslušník elity – s tímto vědomím občas zcela přehlížel některé „demokratické“ procesy a víceméně v rozporu s nimi se etabloval jako představitel českého exilu (doložil to pregnantně historik Josef Kalvoda). Masaryk nebyl „naivním“ přívržencem hlasování – věděl, že aktualita si vyžaduje rozhodování a jednání a že na hlasování je času dost, až to, o čem se bude hlasovat, nebude „důležité“, až půjde o věci nahraditelné. Být v pravý čas na pravém místě má větší důležitost, než zachovávat nějakou „formální správnost“ postupů – ať již zvykových, nebo spojených s ustavující se demokracií.

Nekonzistence Masarykova, jak ji vidí Patočka, je jen zdánlivá. Masaryk byl od nějaké doby přesvědčen, že jedná nikoli „proto, že… (něco je)…“ ale „proto, aby… (něco bylo)…“. Byl přesvědčen, že jeho jednání je přitakáním tomu, co se děje tak, aby nastalo to, co se má stát. A tečka. Nic víc ke konzistentnímu jednání není potřeba. Zejména pak není třeba, aby všechny jeho činy a výroky byly pochopitelné v jednom nějakém „ordnung“, které by mohli filosofové německého střihu ukázat a kontrolovat.
To vyplývá z ustrojenosti Masarykova myšlení. Masaryk v tomto svém období pochopil, že nemá hledat „poučení“ v minulosti, neptal se na příčiny, které by měly vést k zamýšleným účinkům. Věděl už, že logické předpoklady toho, co nastalo, nejrůznější pisálkové do dějin domyslí, analytici odhalí, proč co bylo nutné, způsobené konkrétními příčinami atd. Masaryk věděl, co je důležité – že předjímáme to, co nastane. Dějiny jsou v rukou těch, kdo porozumí tomu, co se otevírá, co se nabízí. Jen je to trochu ošidné, anticipace dění je vždy dvojznačná, už delfská věštírna nabízela něco podobného – konej, a velkého krále zničíš.

Masaryk (když už vše podstatné proběhlo) představoval sám sebe jako vnitřně vyváženého „filosofa“, ale v zásadních chvílích svého „historického působení“ jednal intuitivně a s ohledem na to, co předjímal. Jednal, aniž by byl schopen aktuálně vyložit kontext svého jednání, aniž by lidem v jeho okolí bylo jasné, co proč dělá. A ani nepovažoval za důležité říkat k tomu cokoli, vysvětlovat, proč co dělá. Věděl totiž, že jednání předbíhá vyhodnocení kontextu, interpretace příčin a následků je příliš často vytvářena až následně. O svých postojích a krocích během války příliš nediskutoval, nesnažil se je nějak výrazně „politicky“ obhajovat. Byl přesvědčen o prozřetelnosti, která vytvořila nepravděpodobné konstelace a jednal – tyto konstelace využíval.
Masaryk prozřetelnosti rozuměl. Tak či onak věděl, že svobodně jednající člověk je nástrojem prozřetelnosti, ale to se dá chápat rozdílně, na to je třeba se podívat podrobněji. Toto přesvědčení může vést k přesvědčení o individuální predestinaci – jsou „někteří“ vyvolení a tím pádem „nadřazení“, protože mají „prst na tepu doby“. Nebo to může být jinak. Ti, kdo mají tuto schopnost – citlivost a zároveň možnost jednat – jsou svým jednáním „jen“ aktuálním nástrojem prozřetelnosti, o to víc obtíženi odpovědností za jiná svá rozhodování a jednání. Jde o mimořádnost, která je spojena s mocí, nadřazující danou osobu nad ostatní, a nebo jde o fakt, který nakolik dává jednotlivci vědět víc než ví ostatní, natolik dává také vědomí tíhy a odpovědnosti? V takovém případě je zřejmé, že tento dar „není napořád“ a až dělník vykoná svou práci, tak či onak ustoupí, nepochopen, do pozadí. Masaryk nesporně rozuměl svojí roli v rámci prvního z modelů.

Pro porozumění rodící se „moderní evropské demokracii“ je v tomto ohledu důležité, že v podobě Masarykovy „sebejistoty“ dostalo Československo pevný rámec politického provozu, ve kterém byly „veřejné politiky“ různých stran limitovány vymezením předem určených „demokratických mantinelů“. Masaryk přijal americký společenský model, přijal ho i s řadou nevyslovených předpokladů a řadou slepých skvrn na sítnici. V Masarykově podání (tlumočeném zejména Karlem Čapkem v Hovorech s TGM) šlo o to, že se každý mohl podílet na budování státu, jehož zásadní role byla vymezena a jehož vnitřní strukturace byla dána „předem“, již v aktu založení.Veřejná politická diskuse tedy nebyla vedena o projektu a architektuře toho „jak být spolu“, ale o tom, jak se kdo má podílet na projektu, který již byl vypracován a připraven. Ale jak k této situaci došlo a proč?
Jestli se Masaryk o něčem v Americe poučil, pak o tom, že úspěšný americký model založily elity, které měly podobu politických procesů a institucí rodící se americké demokracie „pod kontrolou“,v tom smyslu, že nahlédly nabízející se možnost a směřovaly k jejímu uskutečnění. Žádný systém institucí nemůže vzniknout na základě hlasování. Pro toho, kdo je v této situaci kreativní, je klíčové přitakat tomu, co se děje – a to tak, že napomáhá nepravděpodobnému, ale možnému. Nabízejícímu se. Tak vznikla Amerika (USA) a Masaryk přesvědčil své americké přátele, že v případě Čech (a ve spojení s americkými Slováky Československa) jde o něco podobného.

Ale zůstává tu zásadní otázka. V čem dění (jako prostor pro projevy prozřetelnosti) přesahuje nejen ty, kdo se podílí na demokratických procesech, ale i elity, které spolutvoří jejich rámce? Na to Masaryk neodpověděl a tato odpověď nám chybí dodnes. Ale na Masarykovi můžeme vidět, jak se z toho, kdo se takříkajíc „podílí na dění“ stává někdo „jiný“, obrácený již ne k tomu, co se děje ale k tomu, co bylo ustaveno. Z nositele dění se stává konzervující „držitel moci“, který se snaží opevnit a hájit to, co skrze jeho přitakání prozřetelnosti nastalo.

S Masarykem nic nového nezačalo. Během devatenáctého století se podstatný podíl na skutečné moci přesunul z těch, kdo byli „politickými reprezentanty moci“ na ty, kdo byli jejich „poradci“ a de facto vládli ekonomicko-mocenským modelům. Tak tomu bylo i v Rakousku po polovině 19. století, kde reformu správy a zavedení nového ekonomického (a daňového) systému řídili zcela jiní lidé, než kteří tvořili politickou „špičku“, seděli na úřadech nebo diskutovali v parlamentu. Masaryk tuhle praxi jistě znal a právě proto mohl rychle porozumět americkému modelu. Pochopil, že divoké dění doby je spojeno s nečekaným, se změnami, které jsou nezadržitelné, skutečné, „již přítomné“. To není přitakání nějaké historické „logice“, vývoji. Nejde tu o nějakou imanenci. Jde o charakter aktuality, dění, ve kterém lze jednat. Masarykovi se v osobní rovině jednotlivé konstelace seřadily tak, že se k jednání doslova nabízely; není proto divu, že Masaryk na jednu stranu přitakává dějinám (tomu, co v nich vidí jako uskutečňující se systémové změny ve společnosti) a na druhou stranu přitakává „prozřetelnosti“, která vytváří nepravděpodobné individuální konstelace. Aby toto svoje aktuální jednání (uskutečňování možného) šířeji založil, použil Masaryk to, co bylo ve společnosti „živé“, Palackého romantický ideál národa jako nositele historického poslání. Masaryk tedy ke svému aktuálnímu vhledu do dění přidal rámec, podobný, jako si vytvořili Američané, jen přiměřený velikosti Čech – mýtus o typicky České roli v dějinném procesu. Využil „mýtus“, ale slabý, dlouhodobě neudržitelný, to v jistém smyslu konstatuje i Patočka.

Ale jak je to tedy se světem – opravdu je dějinný pohyb něco, s čím lze souznít, opravdu se prozřetelnost někdy tak zjevně nabízí příležitost připraveným? Masaryk věděl, že je možné úspěšně jednat „proti všem „hlasujícím“ a proti vší pravděpodobnosti, protože předjímal, byl spojen s děním. Ale k takové roli je třeba pokora. Jinak se tentýž člověk (také jako nástroj prozřetelnosti, jen nevědomý) ocitá na zcela opačné straně dění, chce dění zastavit, snaží se rozhodovat i tam, kde by se slušelo se sv. Pavlem říci „v této věci se mi neotevřel žádný vhled, nevím, o tom je třeba se poradit“. Jenže Pavel to říká veřejně, zatímco novodobé elity se radí za zavřenými dveřmi. A prostor skutečné politiky se tak vyprazdňuje. Elity mají nesporný nenahraditelný společenský význam, ale nesou sebou těžko řešitelný problém a zatížení – privatizují si prozřetelnost, namísto toho, aby si pečlivě hlídaly hranici, za kterou by v tomto smyslu neměly jít.

Masaryk byl i nebyl architektem Československa – podílel se nadění, které „nazřel“, podílel se na vrcholících procesech, které probíhaly již celá desetiletí; v jejich rámci neveřejně působící elity „amerikanizovaly Evropu“. Neměly k tomu nějaký hotový „projekt“ – řídily se tím, co dnes známe jako agendy. Všichni „podstatní“ hráči věděli, co mají dělat, aby se vytvářelo kompatibilní ekonomicko-mocenské prostředí, ve kterém je třeba zlikvidovat zažité (překážející) formy, ve kterém bude co nejméně „brzdících ploch“ v pokračujících procesech ekonomizace (a tedy egalizace) dění. Masaryk byl přesvědčen, že v rámci těchto procesů je možné vytvořit „moderní stát“, který vymezí „lidu“ důstojnou (přijatelnou) roli, stát „demokratický“ v němž se může vytvářet politická reprezentace, která přijme novou variantu naplňování politického prostoru. Směřoval k tomu, aby se v Československu nastupující model „politické soutěže“a vytváření mocensko-politických elit ujal jako cosi samozřejmého, co nemá jinou alternativu než nesvobodu. Masaryk přitom neskrýval, že tento (americký) model je závislý na étosu a že pokud se tento protestantský základ sebeovládání a odpovědnosti (vůči obci) rozloží, nově ustavovaný politický prostor se rozpadne. Ale na čem tyto hodnoty ve veřejném prostoru nového státu měly stát? Na to Masaryk odpověď nedal a dát nemohl. A máme-li porozumět jeho společenské roli, nestačí jen být fascinováni tím, že jde o nesporný projev „role osobnosti v dějinách“, jako tím byl fascinován Patočka. V tomto ohledu je třeba se zcela nově a nepředpojatě ptát, co je to „prozřetelnost“ a co je to „poslání“.

(Malá část příspěvku pro kolokvium „100 let našich spolků“ který vyšel ve sborníku" Tomáš Garrigue Masaryk" v Praze 21.12.1918, ČVUT 2018)