Negativní platonismus

Z dosavadních článků v Revue Trivium je jasné, že Patočka pro mne není žádným „guru“. Na druhou stranu je to osobnost, která silně ovlivnila intelektuální prostředí v době, kdy jsem rozum bral.

Patočka se v Negativním platonismu pokoušel zachránit „ideu“, platonský výdobytek řeckého filosofického myšlení, způsob, jak Platon ukázal možnost přesahu přes ty nebo ony reálie. Patočka nehodlá chránit tradiční metafyziku, jen se snaží ukázat, že idea se neztrácí, i když popřeme vše, co je cíleně metafyzické. Máme ji i v negaci. A skrze ideu také máme možnost porozumět složité problematice pravdy, která není vždy „jen“ situační. Na článek v tomto rozsahu jde o téma příliš složité, Patočkova argumentace je rozsáhlá a text není dopracován, Patočka jej také nikdy ani v samizdatu nezveřejnil, to udělal až Ivan Chvatík po filosofově smrti při samizdatovém vydávání jeho souborného díla.

Kdysi mě to ovlivnilo a stále se k tomu vracím – i po desetiletích musím konstatovat, že Patočka je ve svém postupu v Negativním platonismu brilantní a mnohde přesvědčivý. Ale. Zase to protivné „ale“. Asi je to tvrdé a arogantní, ale domnívám se, že se snad, možná, jednou ukáže, že jeho subtilní analýzy k něčemu jsou, že přinesou nějaké „výsledky“, že se budou moci použít, až budeme ukazovat něco z toho, o co je dnes v reduktivním pojmovém myšlení svět ochuzován, co je zakrýváno, vypuzováno ze světa.

Nezabývám se cíleně Patočkou, jde mi o to ukázat a hlavně prolamovat redukci ve vnímání světa, kterou způsobuje pojmové a věcné myšlení, a ptám se proto, jak použít Patočkovu analýzu dokazující nespornost ideje – jako myšlenkové konstanty. Ideje, která není pojmem, protože jí ve světě „nic neodpovídá“ (to tvrdí Patočka záměrně v opozici proti Platonovi). Patočka si totiž uvědomuje problémy spojené s využitím pojmů v myšlení, ví a dokazuje, že skrze pojmové myšlení se nelze dobrat jakékoli celistvosti ve výpovědích o světě.
Ale s použitelností výsledku jeho analýzy ideje v Negativním platonismu si nevím rady. A podle všeho ani nikdo z jeho žáků.

Patočka se zasvěceně probírá otázkami metafyziky a dokazuje, že pokud používáme pojmové myšlení, je metafyzika z našeho myšlení neodstranitelná. Je nanejvýš argumentačně popřena, zastřena, ale vždy na ni nějak zakrytě takové myšlení odkazuje. Ale jako by ho nezajímalo, co s tím. Konstatuje, že se vůči světu chováme výběrově, že myšlením „pouhých věcí“ směřujeme k neporozumění světu. Nezamýšlí se ale nad tím, že se věda, původně s ambicí pracovat „s tím, co je nesporné“, stala podvodnou společenskou praxí – technologií manipulace. Zvěcnění světa má na svět nesporný dopad. Přináší možnosti – techniky, ale vede k redukci, neporozumění světu. A my se dnes míjíme se světem a skrze neporozumění světu směřujeme ke kolizím. Jak jinak, když neumíme ve světě žít (ignorujeme mnohé z toho, co je podstatné), neumíme žít s druhými, protože je i sami sebe až příliš „zvěcňujeme“. Není divu, že to, co si namlouváme, se dříve nebo později obrátí proti nám. Patočka věděl o tom, že dnešním myšlením se nemůžeme dobrat celku světa, že je to kumulující se problém, ale neptal se, co nám tedy v porozumění světu „chybí“ a co z toho plyne. Asi se zarazil u radikality takového tázání. Vůbec si nekladl otázku: „Jak se dobrat toho, co v předmětném myšlení vytlačujeme z našeho porozumění světu?“ Jako by to, co ze světa vylučujeme jako pojmovým myšlením nezachytitelné, proto přestalo být skutečné.

Patočka mimo jiné i proto neukázal, proč se filosofie (i když obhájil význam ideje) mohla rozpustit v jazykových hrách postmodernismu (již v jeho době to bylo při jeho analytických schopnostech jistě vnímatelné). Neukázal, proč se intelektuální reflexe kultury mohla propadnout do reduktivních „horizontů“ strukturalistických analýz etc. Proč nereagoval na to, co podle mne muselo být již v době jeho vrcholného působení zjevné? Proč neukázal, že na omezenosti našeho pojetí skutečnosti se velkou měrou podílejí vědy – i ta „stará“, postavená na matematizaci skutečnosti, i společenské vědy „nové“, manipulativní? Cožpak nedovedl ukázat, že zajímavým a důležitým se stále víc stává právě to, co se snažíme už příliš dlouho ze světa vytlačit?

O tom, že žijeme v reduktivním myšlení, že jsme zmanipulováni zdánlivými samozřejmostmi, které do nás hustí už od školy (a ještě dřív) – o tom není pochyb. Snaha o hlubší porozumění tomu, co má význam a co má smysl, jde vždy „proti srsti“ světu. Něco o tom i Patočka napsal v Negativním platonismu – považoval za důležité, že uvědomění si vlastní svobody není nějakou výsadou pro „okruh“ těch, kdo mají výjimečné podmínky, že jde o potenciál, který je spojen s člověkem jako takovým. Patočka vidí, že nejde „popsat svět“ tak, aby to bylo „po srsti“, a v jistém smyslu se „proti srsti“ pokouší jít. Ví ale, že každý dobrý popis musí být „přiléhavý“. Ale jak potom popsat ono „proti srsti“? Proti srsti pojmového myšlení? Může být přiléhavé? Jde to říci na pár řádcích? Nepovedlo se mu to ani na stovkách stran. Přitom podle mne byl k osvobodivému řešení blízko.

K Negativnímu platonismu nemám mnoho výhrad, jen jednu zcela zásadní: že zvolené téma je zaměřeno k velmi spekulativnímu cíli, porozumění metafyzice. Jde o nemalý příspěvek, který se věnuje dějinám jistého typu filosofického myšlení. A já zde nalézám místa, kde se dá zachytit, především v jeho pokusu dobrat se sokratovské polohy myšlení. (Jednomu z nich je věnován předchozí článek.)

Budu se dál snažit ukazovat na jednotlivé aspekty světa a dění, skrze řeč, která se nemusí „trápit“ s beznadějnými pojmy, ale drží se významů slov. Slov, která se nabízí k porozumění. Slov, která mají svoje významové jádro a široké významové pole. Slov, která jsou součástí řeči, která může znít a oslovovat. Patočkova rozsáhlá analýza zacyklené metafyziky se podle mne míjí tím podstatným – ke světu a k řeči máme vztah a ve světě nejsme sami, izolovaní (hluší a slepí) myslitelé. Jsme žijící lidé, kteří si kladou otázky – nejen v Patočkou ukázaném sokratovském individuálním (žitém) lidském tázání „co je dobré“, ale především v konkrétním, kulturním ohledu: co mám (já, teď a tady) dělat, aby to bylo správné.