Sokrates

Minulé číslo Revue Trivium jsem zakončil výkladem s pomocí písňového textu, alespoň kousek zopakuji: (celý článek http://www.revuetrivium.cz/clanek/sokrates-a-samuel )

Stačí poslouchat hlas
Tak jako Sokrates
Stačí ptát se zas
Jak se teď nikdo neptá

Stačí se otevřít času
Tomu co je ti vlastní
A rozumět hlasu
Člověk není sám, když se zasní

Stačí poslouchat hlas
Tak jako Samuel
Stačí naslouchat
A vůbec se neptat

V kontextu se zcela jinak zaměřenými články tohoto čísla, si myslím, že je třeba se vrátit právě z tohoto pohledu k Sokratovi a Patočkovi.
Svět jako by se vymknul z kloubů a my „nevíme, co s tím“, a tak se většina lidí uzavírá do sebe, do svých malých společenství, zábav, snaží se co nejméně se nechat do věcí světa zatáhnout atd. Není k dispozici žádné „řešení“, ke kterému bychom se mohli přidat, jako by tu nebyla žádná „miska vah“, na kterou bychom si mohli stoupnout, která by vyvažovala převládající zlo a manipulaci světa. Přitom se nabízí sokratovská cesta, která je jednoduchá a skromná: ptát se tak, že se nespokojíme se statisticky vyznávanou odpovědí na otázku „co je dobré“. Už jsem v RT vyjadřoval zklamání nad tím, jak Patočka leccos nakousl, ale nechal se svést filosofováním metafyzického střihu – a pak tyto jeho podněty promrhali i jeho žáci.

Opakovaně jsem už psal o Sokratovi a o tom, že Platon a především pak Aristoteles udělali leccos pro to, aby Sokrata dezinterpretovali, aby zakryli to podstatné, co do myšlení světa vložil. Patočka to ve svém Negativním platonismu celkem přehledně rozebírá v části Věčnost a dějinnost, v rozvrhu k celé práci má tuto charakteristiku: Je Rádlům výklad Sókrata přesný? Rádlův Sókrates je platónský. Vlastní hypotéza o sókratovském Sókratovi. Sókrates zakladatelem humanismu, vynálezcem mravní otázky bez obsahové odpovědi, za kterou stojí historické bytí člověka, nikoli věcná říše idejí.

Vlastní název kapitoly pak zní: Je Rádlův výklad Sókrata přesný? Vlastní hypotéza o sókratovském Sókratovi. Ten už tak zajímavý není, ale dochovaná část textu naplňuje rámcové vymezení z rozvrhu. Patočka přehledně ukazuje, že ideje byl až Platonův motiv a že Sokrates sice otázky po dobru kladl, ale vždy tak, aby ukázal právě otevřenost takovéto otázky v žitém životě, a Patočka dokonce vykládá Sokrata tak, že jeho cílem bylo ukázat, že teprve, pokud se tato formálně nezodpověditelná otázka stane nedílnou součástí našeho vlastního tázání, směřujeme k tomu, že se staneme konzistentně jednajícím a skrze kladení si této otázky „roste“. Cituji:
Člověk je bytost původně od přírody nehotová, nedotvořená. Pouhý život je jen zdánlivě plným bytím. Lze však člověka k pravému, skutečnému bytí probudit. Tuto možnost člověk přírodní zanedbává, „nezná sebe sama“. Za bytím zdánlivým stojí pravé, za životem bezcílným život u cíle, pod jeho jednotou. Sókrates tedy objevil člověka jako bytost od všeho ostatního nejodlišnější – lidskou bytost jako původně nehotovou, ale danou do ruky sobě samé, aby pochopila svou podstatnou vůli, aby svému životu dala smysl. Pro takovou bytost musí dění životní nabýt významu; bytost, pro niž dění má význam, je však historická bytost. Sókrates je objevitel lidské dějinnosti.

Je jasné, že se nabízí hned několik rovin polemiky s použitými formulacemi, ale jedno je bez diskuse: na otázky po tom, co je dobré, nemůže existovat nějaké jednoznačná a vyčerpávající „statická“ odpověď, nějaké vymezení atributů „dobra“ jako takového. Dobré v jednání může směřovat k různým parciálním dobrům, ale (a opět citát Patočky): Otázka co je dobré? znamená: co je jediným, obecným, základním cílem lidského života? … (od Sókrata) se mluvit o cíli a smyslu života stalo … něčím každodenním, samozřejmým, takže již necítíme, co tato otázka vlastně znamená a jaká nesmírná paradoxie i jaký nesmírný nárok je v ní obsažen.

Že lze o smyslu života a cíli života člověka běžně mluvit, Patočka spojuje s faktem, že je přitom zapomínána sama povaha takového nároku, je zapomínáno, že to není běžné téma jako každé jiné. Ale je přeci třeba udělal ještě jeden krok, který Patočka neudělal a zjevně udělat nechtěl. Otázka po tom „Co je dobré?“ je vždy kladena jen v nějaké situaci. Klademe si ji, když se rozhodujeme, co máme dělat. Pokud šli ženci s kosami v řadě za sebou po poli, tuhle otázku si klást nemuseli, ba ani neměli – pracovali ve stejném rytmu a zůstávaly za nimi řádky posekaného obilí; za nimi šly ženy, které vázaly snopy, pořád stejně a také si přitom žádné podobné otázky nekladly. Rybáři u Genezaretského jezera si také podobné otázky nekladli, a najednou šel někdo okolo a řekl „nechte sítě sítěmi a pojďte za mnou“ – a oni poslechli jeho hlas. Stačí poslouchat hlas, tak jako Samuel. A stačí se ptát, jako Sokrates – na správném místě a ve správný čas. Vědět přitom, že to, co je správné „udělat“, se mne osobně týká.

V celém tomto patočkovském textu chybí dostatečné porozumění, jaký je význam sokratovského daimonion, toho, co Sokrata vede a absolutně překračuje. Patočka si nepřipustí, že k tomu, aby tato otázka byla položena jako zásadní tázání, musím mít nějaký vnější korektiv. Patočka popisuje člověka jako bytost ... danou do ruky sobě samé, aby pochopila svou podstatnou vůli, aby svému životu dala smysl. Ano, jde tu o mojí vůli, ale ne jen o tu. Moje otevřené tázání může vést k tomu, že někdy zásadně proměním svoje plány, udělám něco, co bych sám na základě „rozumového přemýšlení“ nebo jakýchkoli „vymyšlených projektů svého budoucího“ neudělal. Ale pokud nemám sokratovský hlas, který mne varuje tam, kde cosi dělat nemám, pokud uznávám jen „svou vůli“, pak mne aktuální tázání po tom „co mám dělat“ sice může vést k tomu, že se formuji jako „zralá osobnost“, jak píše Patočka, ale stejně tak mě může vést „jen“ k vychytralosti a křiváctví. Člověk nemůže být jen svým vlastním projektem.

Tohle mi v Patočkovi chybí. Otázka po tom, co je správné, se na jednu stranu může jevit jako bagatelní vedle obecných rámců a hodnotových vzorců jako je Desatero nebo přikázání lásky, na druhou stranu může vést k naprosté relativizaci čehokoli, protože pokud není po ruce „vyšší instance“, jakou měl Sokrates ve svém daimonion, může to vést k naprostému hodnotovému nihilismu – dobré se pak ztratí v aktuálním diktátu skrytě chtěného.

V Patočkově popisu je zásadní chyba: Sókrates neodkryl pro člověka možnost, aby byl vlastním projektem. Nejde o to, že bychom byli dáni do ruky sami sobě, nejde o to, abychom byli svými vlastními „sebetvůrci“. V tom Patočka Sokrata zásadně dezinterpretuje a v tom se dnes mýlí všichni ti, kdo svoje každodenní rozhodování staví na tom, že „staví projekt svého života“. Ti zpravidla „jedou v mainstreamu“ jejich projekt mívá nejčastěji podobu panelákového bytu se sedačkou proti televizi – a oni to vyhodnocují to jako „to nejlepší, co si mohli zvolit“.

Můžeme hledat, co je dobré a co je správné činit. Ale v otázce. V této otázce začínat i končit den – a leccos by se mohlo začít měnit. „Kým mám být“ není otázka, která by měla vést k projektu sama sebe – tím bychom si vtáhli do své otázky trojského koně platonské redukce Sokrata. Je to otázka, na kterou se dá odpověď stále jen hledat. A dobré je přitom naslouchat, vnímat to, co skrze tuto otázku přichází „zvenčí“.