Metafyzika přirozeného světa

Četl jsem Patočku, co bych také měl v sedmdesátých a osmdesátých letech číst, nešlo se mu vyhnout. Ale hned od počátku jsem řešil jeden velký problém: jeho „svět“ se vůbec nepodobal mému. Sice mu dával přívlastek „přirozený“, ale od toho „nepřirozeného“, tedy od světa matematizovatelných „věcí“ udělal z tehdejšího mého pohledu jen krůček: jeho přirozený svět pro mne zůstal stejně prázdný a neživý, jen byl citlivěji strukturován, vlastně tak, aby na filosofa (na něj) zbyla v podstatě heroická a svým způsobem „bohoslužebná“ role.*1 A já jsem od počátku, víceméně podvědomě, věděl, že moje „milá metafyzika“ přirozeného světa je přirozená právě v tom, že není vyhrazena pro „vyvolené“, pro „filosofy“, že je otevřená pro každého. Každý může pochopit geometrii pravoúhlého trojúhelníku s poměrem odvěsen 3:4, když mu někdo ty tři čtverce nad jeho stranami nakreslí. Nejde tu jazyk, ale o názor, vhled. Náhled, vhled otevírá „smysl“. Mnoho lidí se soustřeďuje na zlomovost náhledu (náhled je náhlý), ale zde je významnější, že náhled svědčí o tom, jak myslíme!

Jen na chvíli jsem podlehl svodu, který asi zná každý, kdo si uvědomí, že se v pohledu na svět liší od svého okolí – na chvíli jsem si zkusil pocit, že jsem v něčem výjimečný. Ale protože jsem se (naštěstí) naučil poslouchat (tedy naslouchat), velmi brzy jsem zkrotl a uvědomil jsem si, že to nejdůležitější nevymyslím „sám“; nikdy totiž vůči světu nestojím „opuštěn“. Nesporně na mně v mnohém záleží, nesu odpovědnost za své jednání jako svobodná bytost, jistě. Ale v čem jsem jiný než ostatní? Pocit výjimečnosti je jeden z největších svodů, který člověku hrozí. Mám svoji „cestu“, kterou jsem si z části zvolil a zčásti jsem k ní byl doveden, doslova „dokopán“. A žil jsem (a žiji) v nezpochybnitelné jistotě, že mám svůj vnitřní život, který se mi jeví jako neskonale bohatší, než ten Patočkův, alespoň jak to vyplývá z jeho díla. Na své výjimečnosti „filosofa“ si, na rozdíl od jiných, zakládal.

Skrze naslouchání a vhledy jsem mohl odkrývat snahy ukázat přirozený svět jako svět uzavřených horizontů; svět se mi otevíral, nesporně právě otevřenost světa je daleko významnější než konstatování horizontu, který mohu v těch či oněch případech pociťovat jako omezení. Patočka kritizoval svět vědy, ukazoval, že pokud je člověk v takovém světě „nezabydlen“, je v nejlepší, výsadní pozici a nejlépe může „filosofovat“, dokonce snad jedině tehdy může klást otázku po pravdě, a právě to znamená filosofovat. Ale já to pociťoval obráceně: jedině proto, že jsem se ve světě cítil „jako doma“, důvěrně, mohl jsem si dovolit otevřeně a kriticky přemýšlet, aniž bych se musel zaštiťovat nějakým schematizovaným „porozuměním světu“, zakotveným ve vědě, ideologii nebo patočkovsky očištěným systematickým hledáním pravdy „nad vědou“ a mimo vědu.
Samo sebou, dovedu si přečíst, jak „východisko“ myšlení podobné mému popisuje, a nejlépe to lze číst v článku O spolupráci filosofie a vědy, uveřejněném v České mysli v roce 1938. Cituji:

Ještě úvahy některých psychosociologů a teorie Cassirerovy trpí do jisté míry tím, že uvažují o „primitivní mentalitě“, jako by byla druhem myšlení světa, jako by se tu jednalo jen o aplikaci jiných „forem“ a zákonů myšlení a chápání. Ve skutečnosti nejde o rozdílné kategorie, nýbrž o rozdílný postoj, který vědecký postoj, bránící se životním tendencím automatickým a neuvědomělým, prostě vylučuje. Pakliže všecky věci pro primitiva mají tajemnou moc, má-li slovo, místo a čas, jak to vidíme i v naší lidové pověře, své síly a působnosti, jedná-li člověk, jako by věci zároveň byly a nebyly tímtéž, vidí-li ve všem kausálním působení vliv osobních nadpřirozených sil, není to intelektuální operování kategoriemi nadpřirozena, tajemna atd., nýbrž instinktivní chování intelektu pod tíhou afektů, zvl. strachu a úzkosti. V magickém formalismu se projevuje asketika touhy, něco afektivního, nikoli theoretického: magické předpisy dovolují zacházeti s osudem, s neznámem, s přemocí světa, které by byl život nečinně vystaven. Magická mentalita je podobně nesvobodná jako hysterikova pod vlivem potlačených přání.
In Jan Patočka: Péče o duši 1, samizdat

Klidně ať si o mně kdo chce myslí, že jsem primitiv, ale já jsem ve světě zabydlen tak, že o světě mohu zároveň přemýšlet. Patočka takovou polohu vůbec nepřipustí, hrozí se toho, že by někdo mohl vnímat „přirozený svět“ jako svět „zabydlený“ (mimo jiné i silami) a přitom přemýšlel. Patočka zde zjednodušuje a vyhrocuje – musí zadupat do země jakoukoli možnost, že by bylo možno uvažovat o jakýchkoli magických a duchovních skutečnostech jako o skutečnostech, neoddělitelně náležejících k přirozenému světu, musí se s neskrývanou pohrdavostí (jako by se při pomyšlení na cokoli duchovního či magického otřásl odporem) vyjádřit tak, že až člověk žasne, kam se v tu chvíli poděla jeho schopnost přesně analyzovat a formulovat. Cokoli má jinou povahu, než jak ji vymezil v předmětu filosofova přemýšlení, nepatří do přirozeného světa: přirozený svět je svět očištěný do všech „upadlostí“ filosofovým úsilím. Není možné do něj vpustit to, co je výplodem těch, kdo žijí v „přemoci světa“ a neumí se ani v nejmenším (a to nejmenší je podle Patočky „reálné“, jako když primitiv umí vyrobit luk) vztahovat ke světu jako celku. Jasně nahlédám, že Patočkův přirozený svět je zjevně hodně nepřirozený, zbavený mnoha životně důležitých věcí. Netrápím mne to, jen vím, v čem, v jakém ohledu bude jeho další psaní o přirozeném světě deficientní. Cituje sice občas Platona, ale Sokrates? Prý vítězí nad sofisty „silou logiky“, ale v jakém zápase? *2

Patočkovi vyhovuje „suchý“ Aristoteles, který má vše pěkně protestantsky seřazené, a hlavně se mu do světa neplete nějaké sokratovské „daimonion“, se kterým se ten divný pre-filosof „povídá“ a hájí se s ním na veřejném slyšení soudu pár hodin před svou popravou.

Ale abych byl vůči Patočkovi spravedlivý, mnohému jsem se od něj naučil, v lecčems mi otevřel oči – ukázal na to či ono, co bych možné dlouze a někdy i marně hledal. Protože tu jde mimo jiné o povahu řeči a význam řeči pro filosofii. Vybral jsem ukázku z Patočky ve „slovenčině“, tak jsem ji kdysi četl (ostatně jako později Kantovu Kritiku čistého rozumu, takže dodnes vím, co je to „rozvažovanie“ a „um“, ale nevím, jaký je úzus překladu do češtiny):

Čo dnes znamená skutočne sa vrátiť ku karteziánovi? Znamená to vydržať tam, kde Descartes sklamal. Descartes nevydržal u ego cogito, u čistej bezprostrednej sebaistoty, opustil ju svojmi dokazi o božej sůcnosti, o ktoré potom oprel evidence objektivně, evidence matematiky a ostatných vedných disciplín, hlavne fyziky.
Descartes položil správnu otázku na správnom teréne; otázku povodu všetkého, čo pre nás má a može mať význam; ale ide mu o to, aby legitimoval čo možno najskor a solídne to, čo už vie o bohu, svete a duši.. A protože už vie, tedy sotva objavený terén nimi hneď interpretuje. A to znamená – ztráca ho z očí.
Prirodzený svet a fenomenológia, ze sborníku Existencializmus a fenomenológia, Obzor Bratislava 1967

To je dobré, napadlo mne tenkrát, když jsem to četl, a hned jsem v myšlení pokračoval s tím, jak lze prakticky totéž napsat o Patočkovi, jen naruby: Patočka objevil u svých učitelů Husserla a Heideggera „přirozený svět“, ale honem honem ho omezil předpokladem neexistence čehokoli duchovního, jako by duchovní nemohlo mít ze své povahy význam! Strach, aby se mu „nerozpadlo hřiště“, na kterém se cítil „jako doma“, mu omezil porozumění širším souvislostem přirozeného světa, ve kterých se cítím jako doma já. Pro jistotu zcela naruby k Descartovi do něj Patočka zakázal vstup čemukoli, co by mělo jakýkoli vztah k duchovním skutečnostem. Dogmaticky, poté co konstatuje, že duchovní skutečnosti žádný význam nemají.
To jsem pochopil již tenkrát. Jediné, co nesmím udělat, je být jako Descartes a Patočka, a koneckonců i jako Husserl, jehož Karteziánské meditace jsem četl víceméně zároveň. To, co objevím, chci ukázat (a záleží na tom, kdo se chce dívat na to, co ukazuji), ale především se v tom chci zabydlet! Teprve se zabydleností přichází skutečné porozumění! A z toho mi vyplynulo celkem samozřejmě, že nebudu vést „spor“ o povahu přirozeného světa, ani s „patočkovci“, ani se strukturalisty, ani s nikým jiným. Nevidím nic lepšího, než o přirozeném světě svědčit – svědčit o tom, že to není reduktivní protiváha ke světu vědy, že to není strukturalisticky uchopitelná jednota „uvnitř horizontu“ toho, co jsem schopen „vidět“, atd. Na Sokratovi je nejdůležitější, že je si jist – protože naslouchá hlasu, který ho vede; Patočkou oceňovaná schopnost filosofa vztahovat se k pravdě je od této jistoty odvozena stejně jako většina řecké filosofie. Jiný zdroj jistoty v ní k dohledání není.

Ano, Patočka se od třicátých let změnil, ale záměrně se nechci zabývat kritikou „Negativního platonismu“ a „Kacířských esejů“, vlastně o Patočkovi píšu jen proto, že mi v době, kdy jsem rozum bral, ukazoval některé schůdné cesty, ale také cesty, které jsou slepé. Zde, v článku, který je tak trochu úvodem k „milé metafyzice“, je důležité sledovat pouze několik významných kroků, které jsem udělal, když jsem se zhruba před čtyřiceti lety do náruče milé metafyziky vydal.

*1 Např. Jan Patočka: Dějepis filosofie a její jednota. In Česká mysl 1942 (ročník 36, na pokračování), s. 112: „Filosofie je bohoslužba…“, ale i na mnoha jiných místech v Patočkových textech z té doby.
*2 Jan Patočka: Světový názor, obraz světa, filosofie. In Kritický měsíčník 1942 (ročník 5) číslo 3