2013/1

V tomto smyslu je faktem, že po koncilu se z Církve triumfující stala Církev slabá, trápící se ve světě, ve kterém se nelze vyznat – ale není to skvělé? Nebo snad neplatí, že právě když jsem slabý, tehdy jsem silný?

Běda těm, kdo vytvářejí manipulativní obrazy. Ne kvůli trestu (ten není naší věcí), ale kvůli tomu, v čem žijí: mohou se opájet svou mocí „měnit skutečnost“, dosahovat ve světě cílů, ovládat a manipulovat, mohou se cítit jako strůjci osudů druhých. Ale jakákoli reálná osobní bezmoc, které se dočkají, je pak nutně staví do beznaděje. Nemohou s Kozinou říci proti falešným svědectvím: běda tobě, Lomikare. Nevím, jestli do roka a do dne, ale jistě „do času“ se ukáže.

Řešením není postup podle nějakých „lidských práv“, to přináší další kroky ke stejnosti nastavených (a vynucovaných) podmínek jednání. Naopak, cestou je ukázat jednotící motiv práva – a ten je v očekávání spravedlnosti. Právo není „jen“ víceméně náhodný, pozitivistický konstrukt, který umožňuje soužití – to by nemělo se spravedlností nic společného. Ale není také tím, co by se dalo odvozovat od neměnných podstat; a není ani jen naším vlastním (společenským) produktem, výsledkem toho, jak žijeme a jak si vytváříme formy pro spolužití. Právo nám má umožnit, aby naše žízeň po spravedlnosti měla alespoň nějakou pevnou oporu a naplnění.