Étienne Gilson: Jednota filosofické zkušenosti

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Desítky let po Gilsonovi se znovu začíná diskutovat o metafyzice – právě proto, že si mnozí uvědomují, že ať chceme nebo nechceme, v tvrzeních o světě se nám vždy v jakési „metafyzické vrstvě“ sedimentuje poznání o tom, co zakládá vědění o světě. To, k čemu dospěl Gilson zevrubnou analýzou různých „úchylek filosofie“, k tomu může dojít leckterý poctivý myslitel jen prostou úvahou.
Číslo: 
Osobnosti: 

Kniha, která mě vytrhla z „mých věcí“ víc, než jsem čekal, zejména pro svůj jasný a přínosný odstup od tématu, skvěle pojaté východisko při zkoumání dějin filosofie, v mnoha ohledech mi velmi blízká: taková blízkost tím spíše vybízí k tomu, aby čtenář promýšlel, v čem je jeho vlastní argumentace odlišná a naopak.
Gilson přesvědčivě obhajuje metafyziku a ukazuje, jak filosofie nutně nese svoje hořké plody, když se snaží sama sebe zredukovat na logiku, matematiku, vědu o řeči či sociologii atd. Gilson to velmi erudovaně vykládá na řadě středověkých i moderních filosofů – s tím, že končí „před Husserlem“, před dobou hermeneutických kruhů.
Celkové poselství knihy jde popsat jako metafyzické vyznání, stojí za to ho alespoň v krátkosti shrnout a ozřejmit i to, co bych (s výhodou odstupu více než 70 let) formuloval jinak.

Filosofie pravidelně pohřbívá svoje hrobaře, pohřbívá ty, kdo jsou skeptiky v poznání světa: to je první z východisek, která Gilson vytěžil ze své analýzy filosofů, pokoušejících se o redukci filosofie. Druhá jeho základní teze je vlastně jen obrácením téhož do jinak formulovaného tvrzení: Člověk je bytost ze své povahy metafyzická. Gilson však formuluje jinak: Člověk je ve své přirozenosti živočich metafyzický. V obou případech musíme dát pozor na to, aby sem nevhodné použití slov nezaneslo nějakou myšlenkovou „infekci“, nejasnost, zradu. Proč např. živočich? Proč ne „tvor“, boží stvoření? Chápu, kam Gilson toto tvrzení vede, ale nejsem si jist, zda je to jeho záměr nebo zda jen poplatnost době. A s třetí jeho větou nemohu do důsledku souhlasit: Metafyzika je přirozeně nashromážděná transcendentním rozumem v jeho pátrání po prvních principech neboli po prvních příčinách toho, co je dáno ve smyslové zkušenosti.

Cožpak nemůže plynout naše zkušenost metafyziky i z něčeho jiného než z „pátrání po prvních příčinách smyslové zkušenosti“? Mohu říci ano první části věty, když rozumím tomu, co Gilson míní (v kantovském smyslu) transcendentním rozumem, rozumím tomu, co je to nashromáždit. Ale s pokračování věty „v jeho pátrání po prvních principech“ už mám těžce překonatelný problém. O vztahu jednoty a mnohosti bych rozhodně diskutoval jinde, a pokud se týče principů, tak to jsou hodně nejasné a spekulativní pojmy.
Ano: mohu použít obraz toho, že rozum shromažďuje něco z poznatků, které nachází ve výsledcích svého pře-mýšlení světa (nemám námitky proti transcendentnímu rozumu, zná-li kdo Kanta). Ale dělá to nikoli proto, že by se cíleně ptal, pátral po prvních věcech a prvních principech, to je aristotelský a tomistický axiom, nic víc. Prostě se bez přesahu přes myšlení věcí světa neobejdeme.

„Metafyzika je přirozeně nashromážděná transcendentním rozumem“ a tento můj rozum je otevřen v okamžiku, kdy myslím tváří v tvář tomu, co přesahuje svět ve zcela stejném smyslu jako to přesahuje mne samého, jako (transcendentně) myslícího. To, co přesahuje svět (universum), který je předmětem mého myšlení, přesahuje i mne, a přitom se to tak či onak stává předmětem mého myšlení. Metafyzika je výsledkem nashromážděné zkušenosti a kulturních interpretací tohoto vnímaného přesahu. První příčiny, první principy a všechny ostatní „první“ věci tu nejsou podstatné ani první: podstatné je, že v řeči nalézám tuto „nashromážděnou zásobu poznatků“, se kterou mohu dál pracovat.

Gilson pak dodává ještě jednu větu: Cílem metafyziky je přesáhnout veškeré positivní poznání, a proto žádná konkrétní věda není kompetentní řešit metafyzické problémy ani posuzovat jejich metafyzická řešení.
O druhé části věty není pochyb, jde jen o to, zdali se to odvozuje od cílů metafyziky, a nikoli jen z povahy metafyziky samé: Gilson chce obhájit metafyziku jako vědu o prvních příčinách, metafyzika proto musí mít úkol a cíl – ale to mě nezajímá: konstatuji spolu s ním metafyziku jako nutný aspekt našeho myšlení, to pro začátek stačí. Ze samotné konstatace metafyziky vyplývá, že její „nashromážděné poznatky“ nemohou být předmětem žádné jiné vědy než filosofie v pravém slova smyslu – tedy takové vědy, která je vedena láskou k pravdě, a nikoli přesvědčením, že lze dospět k „držení“ toho, co je pravda.

Desítky let po Gilsonovi se znovu začíná diskutovat o metafyzice – právě proto, že si mnozí uvědomují, že ať chceme nebo nechceme, v tvrzeních o světě se nám vždy v jakési „metafyzické vrstvě“ sedimentuje poznání o tom, co zakládá vědění o světě. To, k čemu dospěl Gilson zevrubnou analýzou různých „úchylek filosofie“, k tomu může dojít kdejaký poctivý myslitel už jen prostou úvahou: Kant neměl pravdu, když popsal transcendentální rozum jako „nulitní“ a metafyziku jako „prázdnou“. Neměl pravdu, protože jeho rozumění fyzice (stvořenému světu) bylo newtonovské, deficientní. Gilson sice „drží metafyziku“, ale je stejně jako Kant na omylu, protože je beznadějně vázán na aristotelské schéma podstat, příčin a účinků.
To, co Gilson dokázal s obrovským historickým filosofickým materiálem, je úžasné. To, že přitom zůstal vázán na aristotelská schémata, je nepochopitelné. Gilson ví, že o stvořeném světě můžeme „mluvit“ lecjakým způsobem, že se můžeme dívat z různě vymezené meta-pozice. Vždy přitom postihujeme něco podstatného ze světa, ale vždy nás to také vede do pasti skepticismu, protože jakákoli jednostrannost se takto vymstí. Chce se tedy těmto různým (deficientním, ale přínosným) pohledům vyhnout? To, že dokážeme a obhájíme metafyziku, v posledku znamená jen to, že lépe porozumíme JAKÝMKOLI pohledům, které jsou jednostranné, že se nebudeme pokoušet vykročit ze „svého místa“ do nějakého abstraktního bodu, ve kterém bychom měli universum „jako na dlani“. Gilson přeci dokázal, že ať budeme vykládat svět jakkoli, povede to k jednostrannostem a skepsi – ani Aristoteles, ani Tomáš (resp. jejich sebeopatrnější pokračovatelé) by se tomu nevyhnuli. Při vší subjektivitě, zmatečnosti myšlení, nekompatibilitě věd, skepsi, zlovůli a nenávisti… nás myšlení stále vede k metafyzice. To je dobré, dejme proto „sbohem“ prvním příčinám a zároveň tím světu jako souhrnu věcí, světu redukovanému kvůli věcem na fyzikální vesmír.

Jednu věc Gilson předznamenává dřív, než začne formulovat svoje „konstatace“ ve formě „zákonů“, jakýchsi metafyzických konstatování. Neprokládá ji, nedává do souvislosti s ostatními, „jen“ upozorňuje, že je klíčová. Jde o povahu světa: naším zájmem je buď stvoření, nebo myšlení. Zabývat se myšlením jako tím, co je „první“, vede nutně ke skepticismu, myšlení samo se nedovede postavit na vlastní nohy. Tématem myšlení je „to jsoucí“. To, o čem je možné prohlásit, že je to dobré a krásné, a dodávám, že k tomu lze mít (pozitivní) vztah. Pokud by to, u čeho začínáme myslet, mělo být myšlení samo, pak pro nás žádná „metafyzická sedlina“ nemá jiný význam než význam produktu, který je „jen“ součástí všech produktů myšlení. To je nutné konstatovat na počátku: základem metafyziky je konstatování, že to, co je, je stvoření. Bez toho se nedá z metafyziky využít vůbec nic. Ale toto konstatování nijak nezakládá „samozřejmost“ prvotní příčiny, ani toho, že by se právě na tohle měla metafyzika zaměřovat, ani nezakládá redukci našeho myšlení na to, co vyplývá ze smyslové zkušenosti.

Děkuji Gilsonovi: otevřel pole pro metafyziku velmi dobře – návrat k Aristotelovi a Tomášovi sice neuhájil, ale musel alespoň tušit, že je to marná věc. Jen by něco takového asi v třicátých letech ještě v katolickém prostředí „nešlo“, bylo by to vnímáno jako nekorektní“.

(Apropos: domnívám se, že k dobrému usazování oné metafyzické sedliny v našem myšlení výraznou měrou přispívají andělé. I když se o nich ani v Genesis, ani prostřednictvím svých smyslů nic nedozvídáme.)