Přirozené právo

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Řešením není postup podle nějakých „lidských práv“, to přináší další kroky ke stejnosti nastavených (a vynucovaných) podmínek jednání. Naopak, cestou je ukázat jednotící motiv práva – a ten je v očekávání spravedlnosti. Právo není „jen“ víceméně náhodný, pozitivistický konstrukt, který umožňuje soužití – to by nemělo se spravedlností nic společného. Ale není také tím, co by se dalo odvozovat od neměnných podstat; a není ani jen naším vlastním (společenským) produktem, výsledkem toho, jak žijeme a jak si vytváříme formy pro spolužití. Právo nám má umožnit, aby naše žízeň po spravedlnosti měla alespoň nějakou pevnou oporu a naplnění.
Číslo: 

Napsal mi J.P. Kosinka, v reakci na článek o občanském zákoníku. Jádro jeho dotazu cituji:
Již delší dobu se snažím řešit otázku (ne)měnnosti přirozeného zákona, a to jak z hlediska ontologického, tak gnoseologického. Opakovaně jsem se ve Vašich článcích setkal (spíše jen s náznakem), že vůči neměnným podstatám máte kritické výhrady. Na druhou stranu existenci přirozenosti a přirozeného zákona zřejmě nepopíráte, zajímal by mě proto Váš pohled na věc.

Nejde mi jen o to popřít oba z krajních postojů (absolutně neměnné substance, které jsme schopni jako takové poznávat, a kulturně měnlivé fenomény bez dalšího), ale zejména o načrtnutí obrysů obsahu nezměnitelného přirozeného práva, respektive jeho poznatelnosti, a na druhé straně prostoru pro jeho změny. Myslím si totiž, že pokud chtějí křesťané argumentovat přirozeným zákonem (právy), pak by měli být schopni je nějak objektivně a konzistentně verifikovat, což postrádám. (zkráceno)

Odepsal jsem mu zhruba takto:
V mých textech je rozptýlena řada dílčích argumentací pro to, že můžeme pracovat s přirozeností, která je neměnná, a naopak dosti výrazná kritika aristotelského uvažování o podstatách (neměnných). Klíčové je, že přirozenost je podle mne neměnná, ale naplňuje se v tom, co se děje. Na konci encykliky Fides et ratio je takový tajemně vytýčený úkol pro filosofy, aby nalezli nový, odpovídající model, podle kterého by se dala najít taková jednota jsoucího, ve které by bylo možné popsat, co je základem jevů a tedy základem pravdivé (filosofické) výpovědi o skutečnosti – aby se dalo mluvit o světě a přitom svět „neuhýbal“. Je to formulováno s vědomím, že aristotelsky pojaté podstaty jsou neudržitelné, ale my nemůžeme pracovat jen s fenomény. Samozřejmě tento úkol popisuji svými slovy, cítím, že je to něco podobného tomu, co ode mne chcete Vy.

Samozřejmě neumím odpovědět panu Kosinkovi v celé ambici jeho otázky – dokonce si myslím, že tuto ambici zcela naplnit nelze. Ale mohu ukázat, proč je pro mne tak důležité kritizované místo občanského zákoníku a proč by křesťanští právníci neměli mlčet k tomu, co se dnes v právu děje.

Pro odpověď na Kosinkovu otázku je důležité ukázat zcela jiné porozumění času. Přirozenost se naplňuje v budoucím - my procházíme v čase od narození do smrti a jen velmi zřídka předjímáme, vidíme víc než aktualitu. Ale hledisko spravedlnosti je zcela opačné. Spravedlnost je – jen její těžiště spočívá v tom, co bude na konci.
Ve změněném pohledu na roli času a dění je důležitý akcent budoucnosti – budoucnost má v sobě celek (věků) a v něm celek všech věcí i nás samých. Některé věci jsou rozhodnutelné jen ve zpětném pohledu – to víme i my, ale je třeba to zobecnit. Není proto vhodné mluvit o přirozeném právu, ale o přirozené spravedlnosti: u Soudu na konci věků vyjde najevo vše, co bude relevantní vzhledem ke spravedlnosti. Právo je nástrojem a zároveň procesem, jak se dobírat spravedlnost, právo by mělo sloužit spravedlnosti do té míry, jak je v aktuálním čase (zejména ve zpětném pohledu, ale nejen v tom) pochopitelná, postřehnutelná.
To souvisí i s povahou jednání. Jednám nejen na základě hodnocení minulého a na základě aktuálního rozvrhu. Součástí jednání je nesporně ohled k budoucímu: reaguji na výzvy budoucího, budoucí je pro mne „jsoucím“ stejně tak ba ještě více než to, co je aktuálním, neboť aktuální pomine a výsledek mého jednání bude posuzován z hlediska toho, co nastane. Atd. tento aspekt byl v přirozeném právu doposud opomíjen a teorie „neměnných podstat“ v podstatě negovala jakékoli dění, snímala z něj smysl. Jako by v životě šlo o to „odžít si ho“ bez ztráty květinky, bez černých puntíků.
Staticky pojaté „přirozené právo“, jak bylo odvozeno od neměnných podstat, se stále více jeví jako pasivní a do minulosti obrácené, neudržitelné, protože neschopné zachytit rozměr budoucího jako otevřenosti, jako výzvy. Dnes již ale nejde popřít primát dění před statickým bytím. Je tedy třeba kriticky zhodnotit, co je v rámci přirozeného práva (statického) udržet jako nad-časové, resp. mimo-časové, a to jsou základy hodnotového určení člověka a společenských dějů, jak jsou kodifikovány ve Starém a Novém zákonu: v zásadě tedy to, co stojí na půdorysu Desatera a Ježíšovo přenesení zaslíbení židovského národa na všechny lidi.
Tak tu máme základní hodnotové určení (víceméně negativní) a z něho vyplývající svobodu (není řečeno, jak máme jednat, ale jak nemáme jednat), máme rovnost před Bohem a vzájemnost – na to není třeba násilí francouzské revoluce.

Násilí revoluce je zaměřené jiným směrem: negativní vymezení Desatera je rámováno tím, že některé příkazy jsou formulovány pozitivně, je to role Boha a rodiny v její společensky stabilizační funkci. Nedostatečnost pokusů vymezit lidská práva nebo jiný obecný výchozí komplex zakládající společenskou strukturaci práv bez odkazů na tyto pozitivně formulované požadavky je zjevná, a snadno analyzovatelné jsou i deficience, které z takových pokusů plynou. Jde o vzpouru nejprve proti Bohu, a pak i proti rodině. Ale je třeba říci, že tato vzpoura byla v obou svých fázích částečně důsledkem skutečnosti, že držitelé moci (a pravdy) zcela nepodloženě rozšířili toto úzké vymezení přirozenosti na systém, svazující celou společnost a vzájemný život, stabilizovali takové formy života, které byly ze své povahy neudržitelné, byly pokrytecké atd. To se týká i rodiny v její autokraticky mužské podobě.

Existují tedy jakési kořeny přirozeného práva, vyjádřené v základních židovských a křesťanských knihách, ale ty samozřejmě nejsou dostatečné pro to, aby se na nich mohlo postavit celé právo: a nikdo snad nepopírá, že velká část práva je věcí zvyku a dohody, akceptované právem (což je bližší přirozeným základům práva) a nebo dokonce vzniká jednostranným rozhodnutím vrchnostenské moci. Kombinací toho je, že v polovině světa se na silnicích jezdí vlevo a v polovině vpravo. Tady žádná „pravda“ a přirozenost není – a pravděpodobně nebude ani na konci věků, neboť to vzhledem ke spravedlnosti (a o tu jde) nebude relevantní.
To je důležité: celá konstrukce práva se tak dá rozdělit na tři části: na tu, která by měla vycházet z výše uvedených židovsko-křesťanských základů, na tu, která vzniká autentickým „žitím“ kultury, a tedy se odvozuje od zvyků (dnes bychom řekli příkladů dobré praxe), a naposledy na tu část, která je „vrchnostenským právem“. Zastánci pozitivně-právních postupů mají mnoho příležitostí ukazovat na celé oblasti práva, kde nám přirozeněprávní východiska k ničemu nejsou – a mají pravdu. Důležité je umět popsat proč a nepřít se s nimi tam, kde je to hloupé. Jenže nám zpravidla nejde a nemělo by jít o ty věci, které se dají zařadit pod Ježíšovo „co je Císařovo Císaři“. Podstatné je tedy zkoumat, zda ta či ona věc přeci jen nepatří Císaři, ale spadá pod režim naší odpovědnosti, pod režim spravedlnosti. A ohled spravedlnosti je právě jediným jednotícím prvkem pro právo, takto popsané ve třech vrstvách.

Právě v celku těchto tří vrstev sjednoceném spravedlností má totiž právo smysl: ten nejdůležitější je stabilizační, je to význam normy k jednání. Jen ve zlomku případů se domáháme práva s využitím nástrojů a postupů práva; důležitá je tu znalost práva, která je v optimálním případě aktuální výkladovou vrstvou toho, co je spravedlivé v jednání. V této své funkci ale právo stále více selhává – protože jeho příkazy a nebo jeho vynucování jsou v rozporu s běžným životem – je zakázáno rozdělávat ohně v lese, ale někde se rozdělávají, je stanovena maximální rychlost jízdy v obci a to policie kontroluje v absurdních místech (např. při výjezdu z obce) a ne tam, kde skutečně hrozí střet s chodci atd. Výsledkem je, že představa o normálním životě ve vztahu ke spravedlnosti už je stále méně spojována s právem – a právo je vnímáno jako nutné zlo, formální struktura umožňující společenskou strukturaci a dění, samozřejmě nastavená tak, aby to vyhovovalo těm, kdo právo formulují, vytvářejí zákony. Spravedlnost jako ambice zmizela a zbývá „pocit nespravedlnosti“, který občas máme, když věci nejsou tak, jak by podle nás měly být.

Cestou z této situace není postup podle nějakých „lidských práv“, který přináší ještě větší kroky k egalitě a tedy stejnosti nastavených (a vynucovaných) podmínek jednání, to je zjevně cesta k otroctví. Naopak, cestou je jednak ukázat jednotící motiv práva – a ten je v očekávání spravedlnosti. Právo není „jen“ víceméně náhodný, pozitivistický konstrukt, který umožňuje soužití – to by nemělo se spravedlností nic společného. Ale není také tím, co by se dalo odvozovat od neměnných podstat; a není ani jen naším vlastním (společenským) produktem, výsledkem toho, jak žijeme a jak si vytváříme formy pro spolužití. Právo nám má umožnit, aby naše žízeň po spravedlnosti měla alespoň nějakou pevnou oporu a naplnění.
Právě proto jsem takový důraz věnoval poukazu na to, že v občanském zákoníku je zcela chybně vymezen smysl a cíl jednání člověka; tím nemůže být libovůle, libovůle nemá ke spravedlnosti žádný vztah a jestliže se stát zavazuje, že bude chránit libo-vůli, ocitá se v rozporu s tím málem přirozeného, co vůbec v právním prostoru máme k dispozici.

Za snahou nalézt zdůvodnění pro přirozené právo, nějaké „nové“, nesvázané se statickými myšlenkovými systémy a Aristotelem, vidím snahu oddálit moment, ve kterém budeme muset začít mluvit o spravedlnosti nezávisle na formálně ustaveném právu, postulovat jednoznačná stanoviska k tomu, co je a není spravedlivé, stanoviska, které vycházejí z Desatera a biblického pojetí člověka vůbec. Pokusy postavit nějaké meta-kulturní přirozené právo jsou nereálné. Právo je tehdy právem, když odpovídá na ambici spravedlnosti vzhledem k hodnotovým rámcům židovsko-křesťanské tradice.
Samozřejmě se musíme zabývat tím, jak žít ve společnosti, ve které už neexistuje křesťanská Evropa, ale směs kultur. Právě v tom je ale věc práva, jeho východisek a spravedlnosti jako jednotícího očekávání (a ambice) zásadní: bylo to evropské myšlení, které vtisklo velké části světa jednotnou strukturu a mělo by tedy být zjevné, že máme odpovědnost i za to, aby tato struktura byla dostatečně nosná a život tohoto kosmopolitního mega-city umožnila. Jak jinak to udělat než popsat právo ve všech jeho složkách – a také ukázat, proč vůbec tvoří celek. Ti, kdo se snaží popřít přirozená východiska práva a vztah práva a spravedlnosti, se snaží podrazit jeden z podstatných opěrných sloupů, na kterých stojíme, a ničí i právo samo.