pastorace

Články patřící k danému tématu

Studijní den II.

Podnázev: 
Nestrukturované pásmo kritických myšlenek
Anotace: 
Hudba? Připusťme si alternativu, že velmi málo lidí kromě hudebníků zajímá, je vnímána jako cosi služebného, nahraditelného, až někde daleko v pozadí za snahou o aktuální pastoraci „současnou“ řečí světa.

Primát pastorace a Skutky apoštolů

Anotace: 
Píšeme-li o Semínovi a konzervativcích, je třeba se podívat také na druhou stranu názorového spektra, například na to, co prezentují lidé typu Martina Putny: Církev má podle nich jedinou šanci: vystoupit ze své dobrovolné cely, vstoupit do světa, otevřít se mu. V radikální putnovské podobě to málokdo bere vážně, ale v rámci celého spektra názorů vidíme, že zejména v pohledu na pastoraci se motiv „vystoupení z gheta“ objevuje dosti často, putnovský extrém se v myšlení, prezentovaném nám jako „katolické“, objevuje daleko víc než semínovský.
Osobnosti: 

Nevěřící křesťané a začarovaná princezna

Podnázev: 
Zápas o duši
Anotace: 
Proč žijeme jako mátohy? A jak vypadá náš svět, co si do něj „pouštíme“? Ptáme se, jaká je pravda o světě samém? Je to nepohodlná pravda nároku na nás. Jde o zápas o duši člověka, o nic méně.

Nepřekvapivá nesamozřejmost (kultury)

Anotace: 
Jedni říkají druhým, že chtějí rozředit a ve světě zaprodat Církev, druzí prvním, že jsou fundamentalisté, kteří Církev ohrožují, protože ji staví do protikladu ke společnosti… A na nás je, abychom se pokusili najít jinou cestu, ne jako kompromis nebo „umírněné“ stanovisko, ale abychom dobře založili vztah Církve a kultury, aby bylo možno mluvit jazykem, který pojmenovává.

Benedikt pastýř

Anotace: 
A Benedikt volá k pravému opaku, než jsou „staré jistoty“: naším základem není nějaká zabezpečená konstrukce, nic ve světě pevně ukotveného, naopak. To vše se zmítá a bude zmítat na vlnách rozbouřeného světa. Naším základem je víra, kterou sdílíme s druhými a s Magisteriem – a v tomto smyslu brány pekelné Církev nepřemohou.

Adventní očekávání? Velikonoční Aleluja!

Anotace: 
V dnešním světě se člověku, který chápe sám sebe jako „arbitra“ všeho, včetně dějin, obtížně vysvětluje, že ho něco přesahuje. Teprve potom stojíme před kardinální otázkou: to, co nás přesahuje, není „jen tak“ a snadno klíčem, který nám otevře dveře do jistot. Svět je Božím stvořením, ale i když uvěřím v Boha, nepřiblíží mě to nějak snadno k porozumění světu.