Spory o výklad koncilu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V tomto smyslu je faktem, že po koncilu se z Církve triumfující stala Církev slabá, trápící se ve světě, ve kterém se nelze vyznat – ale není to skvělé? Nebo snad neplatí, že právě když jsem slabý, tehdy jsem silný?
Číslo: 

Padesátileté výročí není jen tak a o koncilu se bude stále častěji mluvit. Jedna rovina přístupů, která byla doposud určující, vychází z oddělení „ducha koncilu“ od koncilu samého. Po desetiletí a někde až dodnes duch koncilu strašil v katolickém světě – duchaři správně předpokládali, že v koncilních textech se téměř nikdo nevyzná a že tedy určující bude to, jak budou oni sami ducha koncilu vykládat a dále podle něj postupovat. To byl příklad větší části osobností našeho katolického disentu a po r. 1990 arcibiskupa a později kardinála Vlka u nás. Nediskutovalo se, protože nebyl zájem se skutečně dobrat toho, co koncil přijal. S nadějí, že všechny posuny, které šly daleko za koncil, nějaká další autorita dříve nebo později schválí, posvětí. Vše ostatní bylo marginalizováno a jen někde na okraji živořily novotomistické skupiny, které nejen že nepřijaly ducha koncilu, ale nikdy vnitřně neakceptovaly ani koncil samý. Byly víceméně vytlačovány na okraj Církve či mimo ni a samy se tam vytlačovaly.

Tato vůči koncilu kritická skupina sílila a v posledních letech stále sílí tlaky na to II. vatikánský koncil zpochybňovat nebo alespoň relativizovat některé jeho dokumenty – a zároveň duchařům koncilu také došel dech: mnohé jejich kroky totiž nejdou obhájit ani při velmi extenzivním výkladu koncilních dokumentů, a hlavně nemají se svou světu přizpůsobenou pastorací úspěch. A tak tu najednou máme skupinu poplašených liberálů, kteří rozumějí koncilu jako prvnímu kroku, kritizují papeže a Vatikán, že „obrátil kormidlo“, a svádějí svoje neúspěchy na něj, a na druhé straně skupinu těch, kdo se odmítají koncilem řídit, a nebo si alespoň myslí, že v tu dobu měl Duch svatý dovolenou nebo že to Církvi prostě nějak „uklouzlo“ a půjde to vzít zpátky.

Situace je nová v tom, že se začíná vytvářet prostor pro obhajobu jiného, reálné „středového“ stanoviska: koncil provedl některé změny, které byly důležité, ale víme vůbec jasně jaké a proč? Je třeba koncil interpretovat – nově, s odstupem, s vědomím toho, že tradice vždycky měla a má svoji složku reflexivní, a v jistém smyslu tedy i přehodnocovací. Bez hermeneutiky to nejde, v tom Benedikt zasadil všem zastáncům tradice zdrcující ránu, to mu tito sebe-pověření strážci hodnot nikdy nezapomenou. Ale stejně tak zasadil Benedikt ránu i duchařům koncilu, protože se odkazuje k tomu, co koncil skutečně provedl. Naděje jim pohasla – nic z toho, v co doufali, se nestane, téměř nic z jejich vlastní po-koncilní dílny nebude dodatečně posvěceno autoritou nejvyšší. O koncilu se začne seriozně mluvit a psát, zejména nyní, když Benedikt vydává knihy o tom, co vlastně na koncilu probíhalo. Můžeme se jen těšit na jejich překlad do češtiny, rozhodně bude mít na intelektuální situaci u nás významný vliv.

A do doby, než si je přečteme? Měli bychom dokumenty koncilu číst. Je to, pravda, obtížné, protože jen málokde se najde tak nekonzistentní jazyk, motivy, nejasné a pomíchané pojmy, málokde je v dokumentu samém tak velký nesoulad: jako by se řeč vzpírala vůči tomu, co v nejrůznějších tlacích vznikalo. Řeč koncilních dokumentů připomíná babylonské zmatení těsně před tím, než se národy vydaly každý na svou vlastní cestu. Musíme tyto dokumenty číst a musíme je číst s porozuměním kontextu, ve kterém vznikaly. Šedesátá léta v sobě nesla deziluzi i poslední záchvěv euroatlantického vzmachu, snahy začít nově, lépe. Leccos se nám z dnešního pohledu zdá naivní, ale celkovému kontextu doby porozumíme, jen pokud si budeme schopni uvědomit jedinečnost této konstelace, umožňující provedení nutných kroků a změn.
Z dnešního pohledu vidíme, že přijít o klamné samozřejmosti je to nejlepší, co mohlo Církev potkat, i za tu cenu, že se na přechodnou dobu rozostřil i pohled na ty samozřejmosti, které jsou nadčasové a nezpochybnitelné.

Po padesáti letech vidíme, že oproti všem duchařům koncilu Duch vane, kudy chce. Právě teď začíná spor o koncil: právě teď je na nás, abychom dokázali rozpoznat a ukázat, v čem byl jeho nedocenitelný přínos a také co je jeho dezinterpretace. Doposud se mnozí tak trochu styděli, nerozuměli, tvářili se jakoby nic. Je doba, kdy je třeba zaujmout jednoznačný postoj. Koncil byl řádně vyhlášen papežem a jeho dokumenty papežem verifikovány. O tom diskuse není. Diskuse je o tom, co skutečně koncil znamená.
Mnozí budou obhajovat, že koncil provedl první, nutný krok a po něm měly následovat kroky další, a je selháním Církve, že nenásledovaly. Je příznačné, že prvním takto „odsouzeným“ dokumentem byla encyklika Humanae vitae. Ale kdo zná souvislosti koncilu, tak ví, že papež Pavel VI. nikdy nedopustil, aby se nad tímto tématem na koncilu diskutovalo a toto téma vyhradil pro sebe. V tomto smyslu Magisterium ani nenaznačilo nějaké změny a není důvod se jich s ohledem na nějakého ducha koncilu dožadovat.
Jiní budou naopak říkat, že koncil dal prostor duchařům koncilu, způsobil zmatky a oslabil Církev. Ale nijak nezargumentují, že by toto oslabení Církve bylo nějak fatální. Právě v tomto oslabení přeci může Církev a jednotliví křesťané svědčit - zcela jinak, než by svědčili, kdyby i nadále v Římě papež sebevědomě vyhlašoval, jak je to se světem a pokoušel se vnucovat světu svoje pravdy z pozice neochvějné jistoty. V tomto smyslu je faktem, že po koncilu se z Církve triumfující stala Církev chudá, trápící se ve světě, ve kterém se nelze vyznat – ale není to skvělé? Nebo neplatí, že právě když jsem slabý, tehdy jsem silný?

Církev skutečně utrpěla ztráty, utržila rány, protože její otevření mnoho lidí zneužilo (a připusťme, že někteří Církvi uškodili i v dobré víře), na druhou stranu z delšího odstupu není možné si představit lepší situaci. Vše proběhlo v období poválečného boomu, doby stability a v jisté míře i naivního optimismu, před krizovým vyhrocením situace na konci šedesátých let a následnou deziluzí. Pár jurodivých se chopilo iniciativy a po svazácku zavádělo novoty? Jistě, ale to není nejhorší, i když je škoda zmršených kostelů, kde se provedly nevratné změny. Jistě, je tragédií, že někteří věřící byli špatnými pastýři podvedeni a odvedeni od Krista. Naproti tomu ještě dlouhou dobu si budeme uvědomovat, jak výraznou úlevu nám způsobilo, že se Církev zřekla neudržitelného postavení ve světě. Kdyby to neudělala, bylo by jen otázkou času, kdy by jí to svět vnutil – mocensky a asi s pláčem a skřípěním zubů. Ano – i na pláč a skřípění zubů musíme být připraveni, ale když už trpět, tak za to podstatné, a ne za světské ambice Církve.