Kausa Sokol – Bezák

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Běda těm, kdo vytvářejí manipulativní obrazy. Ne kvůli trestu (ten není naší věcí), ale kvůli tomu, v čem žijí: mohou se opájet svou mocí „měnit skutečnost“, dosahovat ve světě cílů, ovládat a manipulovat, mohou se cítit jako strůjci osudů druhých. Ale jakákoli reálná osobní bezmoc, které se dočkají, je pak nutně staví do beznaděje. Nemohou s Kozinou říci proti falešným svědectvím: běda tobě, Lomikare. Nevím, jestli do roka a do dne, ale jistě „do času“ se ukáže.
Číslo: 

I.
Na jakási konferenci se řešil problém vzdělávání v historii (dějepise): na jedné straně očekávají „vzdělávači“, že jim historici předloží „kánon“ - jasný a pochopitelný, přehledný, shrnující pensum toho, co by měl znát žák základní školy a co absolvent gymnázia… Na druhé straně se prosazuje zcela jiná představa o cíli vzdělávání v historii: mělo by jít o schopnost orientovat se v historických textech, v tom, že dějinnou událost nebo situaci vidí možní pozorovatelé z mnoha různých úhlů podle míry své zainteresovanosti. Je třeba nahlédnout, vstřebat, že i ti, kdo se snaží o objektivitu, jsou omezeni svým vlastním modelem, podle kterého pracují s prameny, výběrem zdrojů, metodikou.
Na první pohled je tento druhý postup vlídnější a bližší: objektivity a „pravd“ máme dost, máme zkušenost s tím, jaký obraz vznikne, když noviny napíší o něčem, co dobře známe a co ve výsledku nepoznáváme atd. Cíl rozvíjet schopnost kritického a komparativního čtení se jeví jako chvályhodný. Ale… V některých zemích se od tohoto postupu ve školství ustupuje. Komparace ve výše uvedeném smyslu je totiž interpretována přinejmenším dvěma zcela rozdílnými způsoby. Buď jde o metodu intelektuální práce, a nebo jde o metodu vnímání reality. To je klíčové – co zde má být výsledkem?
Pokud předpokládáme, že výsledkem jakéhokoli poznávacího procesu by měl být pokud možno „vystihující“ a tedy úplný a pravdivý obraz o skutečnosti, pak může být komparace dobrý nástroj. Zcela jiné to je, pokud vycházíme z představy, že teprve v komparaci různých paradigmat a přístupů si vytváříme svoji vlastní operativní představu o skutečnosti (představu o tom, „co je skutečnost“). Že teprve v tom, co se takto „prosadí“, se skutečnost ustavuje.

Na první pohled se může zdát, že v obou případech jsme „na cestě“ ke skutečnosti, ale jde o úplně jinou cestu. První přístup předpokládá, že nesporně existuje pravda o věci, ke které se dobíráme, a i kdyby obraz byl načrtnut jen základními tahy, poznáme „o co jde“. V druhém případě pravda o věci vzniká teprve v poly-paradigmatickém ohnisku pohledů. Dá se to ukázat na tématu, které se v jistém smyslu otevřelo na této (slovenské) konferenci, totiž na kauze Sokol – Bezák.

II.
Jsem přesvědčen, že pravdu o této věci se nikdy nedozvím, ale je přeci nesporné, že pravda tu existuje. A jsou tu ti, kdo se snaží vytvořit jakýsi „dojem“ o tom, jak to s Bezákem a Sokolem je. Z jednání části aktérů v této kauze je zřejmé, že důvěřují právě onomu druhému modelu „pravd“ – fabrikují řady či spíše vějíře rozdílných potenciálních pramenů pro interpretaci, a tak manipulují s interpretačním polem v domnění, že „ovlivňují skutečnost“. Ovlivňují nesporně to, co vyplývá z procesu „vytváření si obrazu o věci“ – ovlivňují mediální obraz, který je závislý na tom, o čem se píše, co se ocitá v mediálním světě. Kardinál Tomko se např. nijak nemůže bránit, když někdo publikuje úvahy o tom, že nejdříve Bezáka dosadil, a pak ho nechal odvolat – přesto, že málokdo ví, jaký je skutečný a tedy pravdivý vztah Tomka k této věci. Pokud tyto a jiné informace zasazujeme do svého „soukromého“ obrazu, měli bychom se ptát, do jaké míry jsme tu loutkou, která nemá jinou možnost, než sestavit skládačku ze střípků tak, jak byla namíchána, předem promyšlena, „zrežírována“. Ve zcela jiné pozici je ten, kdo kromě toho ví, že to vše, co se může dozvědět, nijak nezmění fakt, že tu „pravda“ nevzniká podle toho, kdo co zmanipuluje. Pravda nevzniká z toho, že se v něčem shodneme, naopak, je důvodem, pro který se věcí zabýváme. Nezabýváme se touto věcí, abychom se podíleli na „ustavení“ nějaké společenské akceptace, která si žije svým životem. Rozdíl je to zásadní: v pozici, ve které důvěřuji v pravdu světa, mohu říci: běda těm, kdo vytvářejí manipulativní obrazy. Ne kvůli trestu (ten není mojí věcí) ale kvůli tomu, v čem žijí: mohou se opájet svou mocí „měnit skutečnost“, dosahovat ve světě cílů, ovládat a manipulovat, mohou se cítit jako strůjci osudů druhých. Ale jakákoli reálná osobní bezmoc, které se dočkají, je pak nutně staví do beznaděje. Nemohou s Kozinou říci proti falešným svědectvím: běda tobě, Lomikare. Nevím jestli do roka a do dne, ale jistě „do času“ se ukáže.

III.
Lidí, kteří se nechali „svést“ mocí (křivě svědčili, utiskovali sirotka a vdovu“ atd.), se vždy našlo dost a jim patří lecjaký „zdvižený prst“ proroků, jsou to pokrytci, překrývají pravdu něčím, co pravda není. Ale dnes jsme ještě jinde, dál. Uměle vytvářený obraz o pravdě překrývá pravdu tak, že hledání pravdy se zdá věcí beznadějnou, předem ztracenou. Ztrácíme důvěru v pravdu, protože je nám sugerováno, že se jen nepatrnou měrou podílíme na tom, co pravda je. Pravda je nám tak „ukradena“. Sokol se asi do lecčeho namočil a ne nadarmo byl v Římě pečený a vařený. Bezák je asi dost velký solitér na to, aby dostál tomu, co od něj mnozí čekali. Jde o pravdu: proč a jak byl Bezák odvolán? Na to si vytvářím svůj názor. Jaká je pravda? Určitě se k ní blížím, když se ptám na očekávání různých aktérů, když konstatuji, že Bezák podcenil situaci, když namísto aby jednal s odstupem a strategicky, jednal situačně. Nejspíš byl přesvědčen o svém postoji, šel velmi tvrdě proti tomu, co považoval za špatné. Jaká by byla jeho motivace k jednání, které mu přinášelo spíš jen problémy? A jak se cítil odstavený Sokol a co všechno mu hrozilo? Kdo s ním ještě sdílel zájmy i ohrožení? Atd. Snažím se udělat si představu o tom, jak jedná člověk, který je zatížen spoluprací s StB a nejspíš i KGB, snažím se o „věrohodnost“ výsledného obrazu. Vytvářím si model, který je pochopitelný – a tak mohu snadno od pravdy zabloudit, protože něco podstatného o motivacích, okolnostech neznám. Ale leccos je jisté: jednající jsou odpovědné osoby, a ať už si samy vysvětlují a obhajují to či ono jednání jakkoli, ať už pravda vyjde najevo či nikoli, nezávidím lhářům, byť byli i úspěšní.
Bezák nemá téměř žádný manévrovací prostor – když se bude bránit, bude proti papeži, neboť rozhodující je tu papežův podpis. Někdo dosáhl odvolání Bezáka, dosáhl situace, z níž nevychází dobře nikdo – papež, slovenská biskupská konference, Bezák, Sokol, protože na něj se také upřel zrak všech, kdo „nechápou“, Baxant – proč se do toho vůbec míchal a není nějak namočen do „starých“ struktur? Atd. Co to znamená?

IV.
Proč je do této věci „namočen“ ten či onen? Kdo dokázal celou věc naplánovat, rozjet a dovést k výsledku, který je z odstupu zjevně absurdní? Nevím. Z analýzy mnoha zdrojů vyplývá jen jediné: je prakticky nemožné zjistit, které informace nejsou „kontaminované“, zneužité manipulací. K čemu pak je mi (byť třeba i školou vypěstovaná) schopnost orientovat se v textech? Jediné, co je rozhodující, je moje „důvěra v pravdu“. Ptám se na svět, myslím si, že se lze leccos dozvědět, protože Bůh nestvořil svět proto, aby nás klamal. A ti, kdo klamou, jdou proti záměru, se kterým nám bylo stvoření dáno.
Nepravda a křivopřísežnictví ubližují, ponižují, vnášejí do světa zlo, v tomto případě podivně neurčité, rozplizlé zlo, které se tu šklebí skryto za rozhodnutím papeže, zlo, které roznáší špínu na všechny strany. Snad je to hlavní cíl zla. Ti, kdo důvěřují v pravdu věcí, mohou takto zlo pojmenovat. A naopak. Ti, kdo si v mnohosti přístupů sami vytvářejí to, čemu důvěřují – ti nemají možnost zlo pojmenovat: mohou jen konstatovat, že takto (špinavě) to na světě chodí, a tím tomu tak trochu přitakat. Domnívám se že právě tohle je tu cílem zla, zlu nahrává, pokud se rozšíří tento „světský“ postoj. Komu slouží relativizace čehokoli, nedůvěra v to, že by mohlo být reálné jednat jako integrální odpovědná osobnost bez ohledu na kalkulace s výsledky svého jednání? Zlu. Nevěřím-li, že pravda je víc než jen součet mínění, jednám jinak než ten, kdo sice neví, ale důvěřuje pravdě. Způsob, jak rozumím světu (stvoření), má přímý dopad na to, jak se rozhoduji.

V.
A v tomto místě se můžeme vrátit k dějepisu na školách. Komparativní přístup, bez toho, aby pracoval s předpokladem pravdy, je sám o sobě deficientní. A celá interpretace dějin je na vodě, pokud nepracuje se zlem, pokud ho ze světa vytěsňuje a relativizuje. Zlo přináší do světa dynamiku stejně tak jako snaha dobrat se pravdy, jako projevy lásky a dobra. My tu nejsme od toho, abychom soudili a ukazovali prstem, ale od toho, abychom jednali.
Svět se děje a Bůh dovede pro svůj plán využít i ty největší zločiny vyplývající ze selhání lidí.
Dříve nebo později bude kauza Bezák součástí nějaké středoškolské učebnice – protože způsob, jak se Slovensko vyrovnávalo s rolí katolické církve, bude historicky interpretován. Má být pro porozumění této kauzy podstatné studium aktuálních textů? To by se jen současný marasmus přenášel dál. Ne že by ve mně vzbuzovala důvěru shrnutí, která budou jednou vytvářet „kánon“ dějinné interpretace: tato rámcová shrnutí vždy budou vyznívat podle měřítek v posledku ideologických a dějinné postavy naberou symbolickou podobu v těchto schématech. Vezmeme-li příklad z našich dějin nejzřetelnější, pak je to Jan Hus a proti němu negativní postava „Zikmunda, té lišky ryšavé“ a nepřítele českého národa. Ale v jednu chvíli se to vše „zpřehlední“, protože nás Hus a Zikmund přestanou zajímat, jejich role nebude použitelná pro vyjádření ničeho podstatného. Zbude konstatace, že to byl Václav IV., kdo byl slaboch a nositel zla, pro porozumění té doby se dříve nebo později symbolem stane postava, která měla na svědomí rozklad a marasmus následující doby. Nic nelze pochopit bez vnějšího rámce dobra a zla, ani dávná doba. Václav byl vrah sv. Jana Nepomuckého, křivopřísežník, zmařil vše, co se jeho otec Karel IV. pokoušel vytvořit. Nebo je tomu jinak? Model Hus – Zikmund je využitelný pro manipulace, ve kterých dobro je dobro „naše“ (je dobrem českého národa) a zlo je spojeno s vnějším nepřítelem. Tato interpretace vznikla v konkrétní době, která svoji pozitivní hodnotu (národní jednotu) vytvořila tak, že ukázala na nepřítele (Němce). Za pár let to nikoho nebude zajímat, tahle berlička bude zapomenuta. Nejde o žádnou satisfakci, nejde o to, co se ve světě prosadí. Jde o to typově porozumět tomu, kdo obstál a kdo selhal. A jde o to, aby se toto porozumění týkalo i nás samých.

Odvolanému Bezákovi nyní nic nepomůže, může jen marně doufat v proces, který by ho očistil. Ti druzí, ti, kdo ve skrytu tahají za nitky, se mohou radovat, jak jim jejich hra vychází. Mnozí litují Bezáka, protože se nemůže bránit. Podle mne podléhají jen časným ohledům. Lituji „ty druhé“, beznadějně mocné. A lituji ty, kdo nevěří v pravdu, která vyjde najevo.