To neznamená, že musíme jít (a doposud jdeme!) cestou rybářovy ženy – a zakrýváme si, že to skončí jednoznačně, ztrátou toho všeho, co nezaslouženě považujeme za samozřejmé.
Nebudu vést „spor“ o povahu přirozeného světa, ani s „patočkovci“, ani se strukturalisty, ani s nikým jiným. Nevidím nic lepšího, než o přirozeném světě svědčit.
Není třeba soudit z toho, co víme; ale je třeba vědět, že nic, co se děje ve skrytu, není ve skrytu zcela. Porozumět tomuto aspektu pravdy znamená porozumět zvláštní dvojznačné povaze skrytosti.
Svůj předmět zájmu (skutečnost) zaměnili za něco z povahy zcela jiného: totiž za pouhou schopnost parciálního porozumění tomu či onomu. Ale nemůžeme zakrýt, že svými skutky se podílíme na uskutečňování skutečnosti. A nejsme na to sami.
Nesmíme a musíme, protože za nás (neodpovědné) rozhodují jiní? Proč zapomínáme na fakt, že celá naše moderní historie je postavena na předpokladu, že odpovědní jsme?
