Pravda a skrytost

Verze pro tisk
Anotace: 
Není třeba soudit z toho, co víme; ale je třeba vědět, že nic, co se děje ve skrytu, není ve skrytu zcela. Porozumět tomuto aspektu pravdy znamená porozumět zvláštní dvojznačné povaze skrytosti.
Číslo: 

Mám rád Andersenovu pohádku Dva přátelé, je o chlapci (Janovi), kterému umřel otec a on ho pohřbil a vydal se do světa. Samo sebou je tu záplatka a je tu skrytá zvláštní moc, kterou mu přináší jeho společník. Ale nás zajímá poslední dějství, kde má Jan uhádnout, na co myslí princezna. Jenže ona je posedlá, obcuje s ďábelským skřetem, a ten ji po nočních orgiích radí, na co myslet a vymiňuje si, že až Jan neuhádne, přinese mu princezna z jeho useknuté hlavy Janovy modré oči. Díky svému mimo-zemskému příteli, který princeznu v noci sleduje až ke skřetovi a vše vyslechne, odpoví Jan podvakrát správně:

Tu vstoupila princezna; byla ještě krásnější, nežli včera a kývala všem na pozdrav velice přívětivě. Janovi podala ruku a řekla: „Dobré jitro!“ Nyní měl Jan hádat, nač ona právě myslí. Bože., jak se na něj dívala přívětivě! Ale sotva uslyšela, že řekl: „Na jeden střevíček,“ zbledla v obličeji jako křída a chvěla se po celém těle. Ale nic jí to nepomohlo, protože Jan hádal správně.

Klíčová scéna je založena na nezpochybnitelném předpokladu, že princezna nemůže zapřít to, co je skutečností, nemůže zapřít pravdu Janovy odpovědi. Skoro bychom měli dojem, že to, nač myslí, řekla předtím princezna nějakým „soudcům“, kteří zde seděli, ale třetí odpověď tuto verzi vylučuje. Potřetí totiž princezna myslí (po poradě skřetově) na skřetí hlavu. Jenže Janův přítel vyslechne i tuto radu, usekne skřetovu hlavu a dá ji Janovi do šátku.

Nazítří dal Janovi kapesník, ale řekl, aby ho nerozvazoval dříve, nežli se princezna otáže, na co myslí. Ve velkém sále v zámku bylo takové množství lidí, že byli na sobě namačkáni jako svázané ředkvičky v ranci. Rádcové seděli na svých židlích s měkkými poduškami a starý král měl na sobě nové šaty. Jeho zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, že vypadaly krásně. Ale princezna byla velmi bledá a měla na sobě šaty černé jako uhel, jako by se chystala na pohřeb. „Na co myslím?“ otázala se. Jan hned rozvázal kapesník a velmi se polekal, když v něm spatřil ošklivou hlavu skřítkovu; neboť to byl strašný pohled. Ale princezna seděla jako socha a nevypravila ze sebe ani slova. Pak vstala a podala Janovi ruku, neboť hádal správně. Nepodívala se na nikoho a jen zhluboka vzdychla: „Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme mít svatbu."

Hlava skřetova byla pro všechny překvapením, ale vlastně nikoho nezajímala, podstatné bylo, že Jan „věděl“, věděl, že princezna bude myslet na to, co si nese v uzlíku. Pravda je zde tím, co nelze skrýt, nelze zapřít. Neosvobozuje sice (Jan ještě musí provést exorcismus, pak teprve svou ženu vysvobodí z moci zla, která sice již ztratila svého představitele, ale nadále trvá), ale pak už jejich společnému štěstí nestojí nic v cestě. A nám nestojí v cestě nic, co by nám bránilo dál přemýšlet o povaze takové pravdy, která se ve světě prosazuje, je něčím, co nelze skrýt.

Podstatné tu je, že zde nejde o nějakou „obecnou pravdu“, nějaké vyznání víry, nějaké zaklínadlo apod. Jde tu o cosi čistě aktuálního, o to, co má ten či onen v mysli. Jde tu o takovou pravdu, která je pravda našeho vnitřního zaměření k jednotlivostem světa; o to, co může být v posledním koutě našeho myšlení, o to, co je zdánlivě ukryto v naší „samotě“. Jenže nic z toho, co je takto zdánlivě skryté, skryté být nemusí a v posledku není. To je podstatné, když sledujeme příběh, ve kterém svoji roli hraje věrnost v myšlení, když přemýšlíme také o svém vlastním příběhu – o tom, jak vnímat svůj život. Křesťané na počátku mše vyznávají: často hřeším, myšlením, slovy i skutky. Pro většinu lidí, které znám, je hřích slovy a skutky vnímán jako cosi celkem pochopitelného: občas vezmeme jméno Boží nadarmo, občas někoho pošleme do končin etc. Ale hřích myšlení? Vždyť naše myšlení je jako pták, zaletí tu sem, tu onam, a jak bych měl vůbec chápat hřích myšlení, jde o hřích tam, kde „nejsem pánem“, kde občas „nejsem duchem přítomen“?
Princezna také není pánem svého myšlení – to, na co má myslet, jí našeptává zlá moc. Ale tváří v tvář pravdě je bezbranná, přiznává to, co by podle přesvědčení mnohých mohla skrýt, zapřít.
Je to „tvrdé“ – jestliže je spočten každý vlas na naší hlavě, pak jsou v jistém smyslu viditelné a neskryté i všechny naše myšlenky – a je na nás, abychom si je přiznávali, abychom je neskrývali sami před sebou, abychom si uvědomovali, jak nás nepřitakání pravdě směřuje do náruče zla, do obcování, které je ze své povahy hnusné, hnusné tak, jako skřetí hlava.

„Tohle si můžeš nechat“, napadne možná mnohého čtenáře, „proč máme poslouchat kázání, jen s tím rozdílem, že není opřeno o evangelium nebo o epištoly, ale o nějakou bláznivou pohádku?“.
Jenže mně nejde o kázání, ale o porozumění kulturním danostem. Bez ohledu na to, kdo jak vnímá evangelium a křesťanství jako takové. V jedné z Andersenových pohádek se setkáváme s kulturními danostmi, které jsou přístupné každému. Pohádky jsou plné všelijakých „podivností“, které jako by nebyly z našeho světa, ale přesto jim rozumíme, přesto je lze vnímat jako celek, kterému nic nechybí, ale také nic nepřebývá.

A nejde jen o pohádky, jde o literaturu vůbec. Když v Nachových plachtách (A. Grin) starý námořník nehodí lano tomu, kdo způsobil smrt jeho ženy, a vidí, jak na utržené loďce mizí na rozbouřeném moři a je vlnami zmítán směrem k záhubě, je veden pomstou? Nevíme. Snad je to jen neschopnost cosi překonat. Jeho ruka s lanem se nehne, nehodí… ale toto nekonání tu pak je jako skutečnost, kterou sice viděl jen on a ten, kdo se zmítá na loďce odsouzen k smrti, ale je to skutečnost, která patří k porozumění tomu všemu, co k příběhu patří, co patří i k jeho šťastnému konci. Není třeba soudit z toho, co víme; ale je třeba vědět, že nic, co se děje ve skrytu, není ve skrytu zcela. Porozumět tomuto aspektu pravdy znamená porozumět zvláštní dvojznačné povaze skrytosti.

Postmoderní doba se snaží toto porozumění pravdě a skrytosti zamlčet, odvést pozornost jinak, psát o pravdě jen tam, kde je vše zdánlivě skrz naskrz otevřené tomu či onomu aktuálnímu „vhledu“, aktuální konstelaci, jako kdyby aktualita sama byla jedinou pravdou a skrytost byla jen pozadím, na kterém jednotlivé, takto zahlédnuté pravdy „plavou“. Někdy plavou jako loď s nachovými plachtami, která přináší to, co obsahoval dávný příslib, jindy jako ona loďka v bouři, do které nikdo nehodil pomocné lano. Já nevím, co je pravda a co není, to jenom vítr běží po osení, zpíval Oldřich Janota, a zpíval o pravdách, které se snažíme držet, o pravdách světa a pravdách o světě. Ale to podstatné je někde jinde, je třeba začít u pravdy sebe sama. A ta nesporně JE.
Janota nezpívá o pravdě Sokrata, který se odmítá nechat poučovat. Zpívá o romantické a tedy milosrdné resignaci na pravdu sama sebe, jako bychom v tom vlnícím se obilí budoucnosti mohli být hned tím a hned oním, jako by nic nebylo pravdou, nic, co se týká nás samých. Ale pravda nás samých tu nesporně je, a leckdo se o tom může přesvědčit, když mu z ničeho nic vyvstanou na mysli věci, na které už dávno zapomněl, a které dokonce ani nikdy dřív v jasném světle neviděl, neuvědomoval si jejich dosah – protože byl zaměstnán něčím jiným, třeba nějakou zdánlivě významnou aktuální pravdou světa. Jak hrůzná musí být pro leckoho představa, že vše, co jsme kdy prožili a vše, co jsme kdy mysleli, je „poznatelné“, ba dokonce je to viděno, má to povahu neskrytosti!
Jak hrůzná musí být představa, že někdo přijde, někdo zdánlivě cizí a osloví nás jménem, a bude nám vidět do hloubi poslední myšlenky, kterou bychom chtěli skrýt!
Andersenův Jan ví, co si princezna myslí, ví to od přítele, který vychází ze záhrobí: Jan ho kdysi zachránil před potupným zahrabáním; jeho přítel pochází z míst, kde je pravda tím, čím je. Něčím nevratným a úplným.