Co je císařovo, císaři?

Verze pro tisk
Anotace: 
Nesmíme a musíme, protože za nás (neodpovědné) rozhodují jiní? Proč zapomínáme na fakt, že celá naše moderní historie je postavena na předpokladu, že odpovědní jsme?
Číslo: 

Někdy v polovině roku 1988 jsme se s kamarádem Pavlem, právníkem, začali cíleně zabývat tím, jak by měla vypadat ústava našeho státu, která by mohla nahradit komunistickou ústavu z r. 1960, s její vedoucí úlohou KSČ. Ani jeden z nás netušil, že by se někdy v blízké budoucnosti mohlo něco takového „hodit“, a když už se to „hodilo“, ani jeden z nás neměl nejmenší chuti se politicky angažovat v tvorbě naší „nové“ ústavy; bylo jasné, že ve hře jsou úplně jiná zadání, než ta, která vyplývala z našich úvah. Probírali jsme tehdy toto téma a diskutovali čistě pro svoji radost, protože nás zajímalo, jak vůbec lze vytvořit nosné teze a architekturu základního dokumentu státu odpovídající (podle nás) konci dvacátého století. Četl jsem v tu dobu Státovědu a theorii politiky od Z. Neubauera, a v lecčems bylo jasné, že jde o text beznadějně „starý“, v mnoha ohledech nepoužitelný, a my jsme hledali způsob, jak popsat reálně základy státu jako politického útvaru v době aktuálně bipolární, ve které ale nejde jen tak převzít ani to, co jsme měli „doma“, ani to, co měli v USA; britský model byl nepoužitelný pro naprostou nekompatibilitu a Západní Evropa? Věděli jsme, že nic z toho kopírovat nechceme, věděli jsme, že je třeba začít jinak.
Stát je celek podivné povahy a nebyli jsme nadšeni ani z ústav čistě republikánských (ala Francie), postavených na tom, že „veškerá moc pochází z lidu“ a nechtěli jsme se ani vracet ke společnosti stavovské. (Alespoň to jsme věděli ze sta let marných církevních pokusů vnutit světu tento model, že pokusy o stavovské zřízení jsou v probíhající egalizaci něčím marným.) Ale jak zabezpečit stát proti egalizaci a skryté vládě elit, jak zabránit snahám zbožštit „vládu manipulovatelného lidu“? Je přeci jedno, jestli je za vládou lidu schován předvoj dělnické třídy (KSČ), nebo nikým nepojmenované finanční elity, které vytvářejí zdání „otevřeného prostoru politiky“, ve kterém voliči žijí v naivním sebeklamu, že o něčem podstatném rozhodují.
Ale na čem jsme se vlastně tehdy shodli? K čemu jsme dospěli?

Česká republika je suverénní stát v daných hranicích... To by byl dobrý začátek, konstatace, ale je třeba jít ještě hlouběji: jak vůbec pojmout akt vzniku ústavy? Co ústavou deklarovat? Ústava by měla být vyhlášena formou deklarace, která by měla být občany aklamována, tj. přijata v procesu, který by měl jistou souběžnost s referendem, ale nikoli ve smyslu volby (ti, kdo souhlasí, přehlasují ty, kdo nesouhlasí) ale ve smyslu deklarovaného přijetí, přitakání. Technické řešení a řešení pro ty, kdo se takové aklamace nezúčastní, jsme nijak nedomýšleli do prakticky proveditelných postupů, ale bylo nám jasné, že nemůže jít o běžný politický akt obdobný hlasování. Šlo nám o to, aby základní teze, ze kterých bude ústava vycházet, nebylo možné nějak jednoduše měnit. Podobně jako v USA by bylo možné nanejvýš přijímat dodatky, a to jen tam, kde to není v rozporu s duchem (tedy právě se základními tezemi) daného zakládajícího právního dokumentu.
Člověk je odpovědná a ve své odpovědnosti nezastupitelná bytost, schopná aktivně se účastnit diskuse o záležitostech politiky. Ale kdyby zůstalo jen u toho, pak by to směřovalo k přímé demokracii? Ne. Jenže politika by neměla být postavena na delegaci, reprezentaci, na statistice volebních systémů. Ale jak jinak?
V některých případech je možné hlasovat, v některých losovat, to vše tvoří prostor pro „démos“ demokracie. Ale člověk je zároveň bytost, která si nevystačí sama, je otevřený v mnoha rovinách, ve kterých ho to a ono přesahuje, a on to může přijímat jako danost a dar, nebo to může odmítat a stavět se narcistně nad druhé. Jak ale z této lidské směsice pokory a nemístných ambic vytvořit něco nosného, něco, co by se otevíralo Prozřetelnosti?

Dodnes v těchto věcech řeším řadu problémů, které vyplývají především z pojetí svobody a odpovědnosti člověka, který je člověkem „politickým“, tedy ví, že má odpovědnost i za věci, které se týkají celého společenství, ve kterém žije. Který ví, že i kdyby hlasovala většina jakkoli, má právo na vyslovení disentního názoru. Žili jsme v zemi, kde platila komunistická ústava a tohle pro nás bylo docela důležité. A věděli jsme, že žádný státní (právní) systém nemůže vytvořit takové normy, které by předvídaly vše to, co se může „stát“. Jistě je třeba ponechat prostor pro pozitivně-právní a v jistém smyslu úředně-konzervující povahu právních norem, ale na druhou stranu to nesmí zamezovat život a skutečné politické diskuse a spory o tom, co je důležité a co je hlavním tématem, které je třeba aktuálně řešit.
Stát je vždy postaven na jistém okruhu norem, které jsou ze své povahy pozitivně-právní, bez celého okruhu vrchnostenského práva to nejde: ale jak to vše vyvážit a nedělat z lidí pasivní konzumenty politických rozhodnutí?
Nevím, kdo by se dnes tak teoretickou věcí zabýval, jsem ochoten všechny tyto staré sondy do hlubin státního práva oprášit a sám se k nim dnes vracím pod tlakem aktuálních společenských změn. Kdo z nás ale dokáže přesvědčivě popsat, co se dnes děje? Jak jsme na tom se státem? Se sebou samými? Se vztahem k druhým. Co je pro nás hodnotou, kromě nás samých a toho co nám „náleží“?

Uvědomujeme si ještě, co je to přirozený prostor politické svobody a v jakém smyslu je součástí normálního života? Jsme schopni ho hájit, jsme schopni hájit skutečnost, že celá naše moderní historie je postavena právě na předpokladu, že jednáme tak, abychom nalezli rovnováhu mezi zájmy svými a společnými? Spolkla nás hysterie, neustále rozdmýchávaná z mnoha stran.

Řada katolíků se dnes uchyluje k řešení, které považuji za nedůstojné a nemohu se vyhnout slovu „přizdisráčské“: prý aťsi vlády vyhlašují jakákoli omezení, aťsi jsme v bezprávném postavení, podstatné je, že křesťan nemá odporovat světské moci, pokud ho nenutí ke hříchu. Nemá pod tlakem zapírat Krista a nemá vést život, který je v rozporu s tím, k čemu Kristus křesťany vede. Ale co dnes, kdy, jak se zdá, neplatí skoro nic z toho, co jsme považovali ve společenském smyslu za samozřejmé? Zdá se, že národní státy končí, jejich manévrovací možnosti v globalizačních manipulacích současného typu jsou chabé, zítřek vůbec nemusí přinést to, na co jsme zvyklí. Model, ve kterém se voliči podílejí na rozhodování o směřování států, ke kterým „přísluší“, je stále více degradován, téměř o všem rozhodují ti, kteří se před ostatními tváří jako „odborníci“ – hned na migraci, hned na CO2, hned na zdraví, nastupují veřejné politiky, pro které nikdo nehlasoval, zelená ekonomika, zákazy osobního držení zbraní, unifikace ve věcech, které nemají smysl. Nedá se zakrýt zásadní otázka: má se při tom všem křesťan tvářit „jako by nic“?

A já stále dokola slyším z úst farářů a některých katolických intelektuálů, že sice vše to, co dělá vlád,a je zmatené, nepodložené, ale když moc něco zakáže nebo přikáže, tak to máme respektovat.
Ale je správné vykládat si křesťanský vztah ke světské moci tak, že se máme podřizovat, nemyslet, nehodnotit? Není před každým postaven nárok, aby žil nejen podle formálních pokynů katechismů, které říkají, co nemáme (a někdy i co musíme) dělat! Dobře víme, co je od nás očekáváno – abychom jednali „správně“! Tedy aby se každý rozhodoval s vědomím, že má spoluodpovědnost za to, v čem žije! Že byl na svět poslán a na konci se bude zpovídat z toho, v čem selhal, a hlavně, bude se zodpovídat z toho všeho, co neučinil, když to učinit mohl.

Říkám lidem ve svém okolí: pojďme se bavit o tom, jaký by měl být stát a podle čeho by se měl řídit – jedině tak budeme mít „pevné paty“, když se budeme hlásit o svoji odpovědnost a vzdorovat konstatacím, že z pohledu „odborníků“ na vládu nesporně neodpovědní (manipulovatelní) jsme. Taková destrukce lidské odpovědnosti může vést k destrukci, která nás dříve nebo později uvrhne do hrůz, o jakých se ani ve špatném snu nezdálo otrokům dávných hierarchických říších.
Měli bychom si každé ráno opakovat – myslím, tudíž jsem obrazem Božím. A v tomto smyslu jsem odpovědným, i kdyby si mocní tohoto světa vyhlašovali jakékoli stanné právo. A rozhodně se před nároky, které na mě Bůh má, nikam neschovám, ani s rouškou zakrývající mi tvář. Jistě platí, že co je císařovo (patří) císaři. Ale není to to jediné, co platí, a není to pro nás omluvenka za naše selhávání.