Příležitost

Verze pro tisk
Anotace: 
To neznamená, že musíme jít (a doposud jdeme!) cestou rybářovy ženy – a zakrýváme si, že to skončí jednoznačně, ztrátou toho všeho, co nezaslouženě považujeme za samozřejmé.
Číslo: 

„Na jaře jsem si myslela, že to společenské vykolejení, které nás potkalo, může být k něčemu dobré. Byla to příležitost spoustu věcí změnit: žili jsme, jako by nám vše patřilo a všechno můžeme, žili jsme snadno…“

Řekla mi jedna přítelkyně, ano, žili jsme, jako kdybychom mohli vše, létali si na Bali a do Indonésie, okázale jsme ignorovali, že náš svět (naše zdánlivě samozřejmé sebevědomí Evropy) končí. Nejde tu o nějaké uměle vypěstované hysterie – uhlíkovou, genderovou, rasově-antirasistickou, nejde tu o posedlost neudržitelnou udržitelností.

Tyto hysterie jen kanalizují jakékoli snahy žít tak, jak se má, brání nám, abychom hledali a nalézali„normál“, který by odpovídal tomu, že leccos můžeme, máme pro to či ono zdroje, schopnosti, techniku – ale to neznamená, že musíme jít (a to doposud jdeme) cestou rybářovy ženy – a zakrýváme si, že to skončí jednoznačně, ztrátou toho všeho.

Ano – i bez nějakých hlubokých znalostí a studia současných globalizačních trendů může normální člověk zcela intuitivně zformulovat, kde je problém, a zároveň porozumět aktuální těžkosti jako výzvě.
Leccos nyní nemůžeme – a to je příležitost. Cítíme, že v jádru toho všeho, v čem se nyní plácáme, je nějaká hodně velká levárna, a jistě má smysl se ptát jaká, přemýšlet, snažit se tomu „přijít na kloub“. Ale daleko nejdůležitější je přemýšlet o tom, co to vše pro nás přináší za příležitosti. Příležitosti změnit sebe sama, svůj život.
Společenské vykolejení, i když bolí, může být k něčemu dobré. Opakovaně říkám a píšu, že bychom se každý den ráno měli ptát „co mám dělat“, nejhorší je upadnout do bezmyšlenkového stereotypu a prázdného pohodlí – a tato žena mi ukázala, že to má ještě jeden aspekt: je třeba vědět, že můj život je jedinečný a v tom, co mohu udělat já, mne nemůže nahradit nikdo jiný. Ale kromě toho bych se měl ptát na to, co je pro mne příležitostí. Každý den přináší příležitosti, každá doba je dobou příležitostí, tahle zvlášť.

I tahle doba, ve které jsme tlačeni k tomu, abychom sami sebe hned od rána začali vnímat jako potenciální viníky, kteří mohou „škodit“ už tím, že se s někým setkají“, je dobou, která přináší příležitosti a my je můžeme pojmenovávat, můžeme o nich přemýšlet, můžeme svoje postřehy sdílet s druhými. Možná, že příležitosti, které dokážeme pojmenovat, nebudou tak „celosvětové“ a radikální, jak očekávala moje přítelkyně, nemůžeme očekávat, že se nám ukáže cesta, jak se dostat k nějakému normálnímu životu a obecné shodě o tom, jak by takový normální život měl vypadat a jaké místo by v něm měla mít skromnost, to, co nám dnes především chybí. Ale můžeme právě tohle učinit předmětem našeho myšlení.
Nyní nemůžeme skoro nic: s nikým bychom se neměli stýkat (a popravdě z celkem pochopitelných důvodů to téměř nikdo nebere vážně), nemůžeme si koupit nové kalhoty, když si na těch, které nosíme, uděláme „skobu“, prakticky nemůžeme cestovat…
Nemáme kde si sednout a schovat se, když nám ujede spoj a vlastně proč by se o to měl někdo starat, když nikam jezdit nemáme… Jsme v domácím vězení a to je dobrá příležitost vypnout všechny obrazovky a reproduktory a ptát se, co jsme ještě schopni vnímat z obyčejného světa – světa bez umělé (reprodukované, ale často zcela syntetické) skutečnosti.
Mnoho mladých lidí se v lednu nebo v únoru zdržuje alkoholických nápojů – dělají „si“ po všech mejdanech a svátcích „suchý“ leden nebo únor. Ale nyní si můžeme uvědomit, co by nám nyní při všech ne-setkáních zprostředkovaných digi-technikou, mohlo udělat podobnou radost.
Zříci se na nějakou dobu všech obrazovek a reproduktorů. To je příležitost. Zvládnete to na den? Na víkend? Na týden? Tichý a nesvítivý čas, do kterého vstupují jen skutečné věci a skutečné zvuky? Dovedete si to představit? Ne, jestli si hned vymýšlíte komplikace, pro které to nejde, všechny telefony, znělky na budících, „Zelené vlny“, které se vám samy zapínají v autě. Zkuste si naopak představit to, co budete vnímat – co budete slyšet a co budete vidět.

Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a často to alespoň na krátký čas praktikuji. A doporučuji to. Uvědomíte si, do jaké míry jste ve skutečnosti sami, a že je to někdy zoufalé a tragické, a měli byste udělat cokoli pro to, aby se to změnilo a sami už jste nebyli – ale že jindy je důležité být sám, protože se můžete zklidnit a nikam neodbíháte (sami od sebe)…
Tahle doba domácího vězení se nabízí, je to příležitost. Co všechno pro mne znamená nebýt sám? Co všechno se mi ukáže, když se zřeknu všech náhražek, kterými se zahlušuji a které si stále „kladu před oči“?
Velká většina lidí se při své práci nemůže mnoha reprodukovaným aspektům světa vyhnout. Ale může se o takový „půst“ pokusit mimo zaměstnání.

Tenhle krátký článek je mimo jiné odpovědí mé přítelkyni, a tak trochu i hozenou rukavicí všem, kdo si jsou schopni klást otázky, související s jejich životem: jak nalézt nějakou normalitu, která by šla sdílet s druhými, na které bychom se mohli alespoň snažit nalézat shodu?
Uvědomit si „na vlastní kůži“, co nám ještě vůbec zbývá z normálního života, to by mohl být docela dobrý začátek. Příležitost pro to máme, protože cítíme, jak nám něco z přirozeného vztahu k druhým a ze setkávání s nimi „tváří v tvář“ (nezakrytou tváří) chybí.