Skutečnost, skutek, uskutečnění

Verze pro tisk
Podnázev: 
(A Prozřetelnost navíc)
Anotace: 
Svůj předmět zájmu (skutečnost) zaměnili za něco z povahy zcela jiného: totiž za pouhou schopnost parciálního porozumění tomu či onomu. Ale nemůžeme zakrýt, že svými skutky se podílíme na uskutečňování skutečnosti. A nejsme na to sami.
Číslo: 

Když se pokouším nalézt nejobecnější rámec pro odpověď na otázku „o co jde?“, pak se mohu zachytit také tam, kde se mi nabízí trojice slov, v nichž uprostřed „trůní“ skutek – a ten se na jedné straně opírá o skutečnost a na druhé straně žije v uskutečnění.

Na první pohled se jedná o časovou strukturu: skutečnost jako to, co je tak, že to již nastalo, skutek jako to, co se odehrává v aktu (mého) jednání (tedy v intenzivním průsečíku tázání, vyhodnocování znalostí i aspirací v rozhodování s vědomím odpovědnosti za to, co může nastat a nastává) a uskutečnění – to, co již vždy nahlížím buď jen jako „možné“, nebo co „potom“ chápu jako výsledek – součást toho, co se „odehrávalo“, co se uskutečnilo.
I uskutečnění čehokoli je již chápáno jako skutečnost – jen jde o to, že tomu rozumím na základě zkušenosti s prožitkem vlastního „skutku“, toho, co jsem učinil a co nijak nevyplývalo z nějakého automatismu, ze samozřejmosti, z danosti věcí. Uskutečnění je často výsledkem vědomého odpovědného rozhodnutí, nebo ještě podivnějším výsledkem náhlého vnuknutí, intuitivního jednání, které, jak se ukáže, „má (mělo) smysl“

Jde o východisko, které může být ve své povaze objevné. Problematizuje totiž naše porozumění tomu, co je bez jakékoli reflexe předpokládáno jako statická „skutečnost“. Stačilo k tomu přenést zásadní důraz z toho, co nějak „JE“, o čem si myslíme, že je to ve své povaze neměnné (jde přeci o povahu „světa“, „věcí světa“), na to, co se „DĚJE“ a to právě na vlastní akt, ve kterém se rozhoduje, totiž na skutek.
Žijeme v převaze statického pohledu na věci a svět – připadá nám nesporné, že to, co nějak je, nemůže „jen tak“ metamorfovat, proměňovat se v něco jiného. Stavíme tedy svoji představu o světě tak, že skládáme jakési „puzzle“ z jednotlivých (zdánlivě) nesporných poznatků. A víme toho o tom, co takto „je“, stále víc, dokonce tolik, že už nikdo nedokáže ani rámcově všechny poznatky o tom, co je, shrnout do jednoho pohledu tak, aby se dalo v tomto sumarizovaném „je“ vyznat. Už tato konstatace by měly být dostatečně znepokojující. Něco nám v našem porozumění světu chybí.

Pokud je skutečné ze své povahy pro myšlení nedosažitelné (poznatků je víc, než se vejde do světa), pak zjevně pracujeme s chybnými předpoklady. Pak jsme svůj předmět zájmu (skutečnost) zaměnili za něco z povahy zcela jiného: totiž za pouhou schopnost parciálního porozumění tomu či onomu. Dá se ale na základě takovýchto parciálních (a tedy námi kontrolovaných) oblastí předmětu našeho zájmu ještě udržet výchozí a doposud skrytý předpoklad, totiž že skutečného se dotýkáme tím, že jednáme, podílíme se na uskutečňování skutečnosti?
V newtonovské době kdosi převrátil ono „JSEM, který JSEM“ na takové pojetí světa, které není ze své povahy „stvořením“, ale je předmětem zájmu, který je nadán „smyslem o sobě“! (Svět prý JE, který JE.) A tak, jak svět (ze své povahy) je, se zároveň děje „před našimi zraky“. Předpokládáme, že toto dění má svůj „řád“, vyjádřený v přírodních zákonech. Myslíme si, že by to mělo stačit, že stačí chápat, že jeden dílčí aspekt světa vyplývá z druhého. Podle této, tak svůdné představy se svět děje tak, že funguje. Newton to popsal: těleso „je tak, jak je“, zachovává, setrvává, trvá, dokud… do jeho „je“ nevstoupí něco jiného ze světa. Vše tak můžeme mít (a prý máme) pod kontrolou. Jenže to je popis teoretického „světa“, ve kterém nežijeme. Žijeme v tom, co je skutečné a je na nás, jestli se budeme ptát na povahu toho, že si uvědomíme význam vlastních skutků. Skutečnost? Žádný součet naučených vědomostí nás neposune v porozumění skutečnosti. Jen budeme lépe schopni odpovídat na standardizované dílčí otázky.

Slovo skutek je klíčem k porozumění vztahům: typickým skutkem je skutek pomoci – to je nejčistší příklad toho, co se stává skutečným jen skrze nás, příkladem toho, co se vůbec skutečným stát nemuselo. Skutkem je ze své povahy také pojmenování; nemusí být až tak důsažné jako ono „král je nahý“, ale pokud něco vyslovíme, stane se to skutečností, ať se nám to líbí, nebo ne. Ale skutkem je proto také slib, deklarace: protože v nich buď soukromě, nebo veřejně, vyhlašujeme záměr něco konat a něco jiného nekonat. Že si tím omezujeme svoji vlastní budoucnost? Právě to je důležité, pak se skutečností stává oprávněné očekávání druhých; mohou se spolehnout na to, jak budu v těch či oněch věcech (vázaných slibem nebo deklarací) jednat.
Skutečností je prosba, modlitba.

Jiné je to tam, kde jako by se moje skutky se skutečností míjely: kolektivizace vesnice v padesátých letech, vláda pandémiů dnes, povolání na vojenskou službu kdykoli… Jsou věci, které se zdají neovlivnitelné. Takové skutečnosti jako by na nás dopadaly zvenku, v cizotě. Co s tím? Je snad třeba rozlišovat dvě vrstvy skutečnosti? Jednu, která jde „mimo“ nás, jakési slepé kolo dějin, a druhou, „naši“, ve světě, ve kterém můžeme být „doma“? To by přeci znamenalo resignaci na smysl vlastního života!
Ano, i světu jde „nějak“ rozumět, ale musíme si dát pozor na to, abychom si o světě nevytvořili představu jako o čemsi, co „funguje“, co nějak JE. Hledáme smysl, porozumění tomu, co nás přesahuje, nic víc. Cokoli zavání systematizací znalostí, které nám umožní kontrolu nějakých „zákonitostí dění“, je krokem od snahy porozumět k odevzdanému „spokojit se“ s něčím, co lze mít pod kontrolou.

A právě v tomhle ohledu můžeme uvažovat o Prozřetelnosti. Celek dění je nám nedostupný, ale vidíme, že okolo nás jednají nejrůznější lidé a to tak, že jejich cíle jsou protikladné, jednají lidé zlí, jednání člověka může být pomýlené, selháváme. To vše se nějak sbíhá, „sčítá ve světě“, ale jak? Jak co váží v tomto součtu? Nevíme. A nevíme také, jak se z toho všeho vytváří celek. Ale použijeme-li svůj postup, pak se můžeme držet skutku, skutečnosti a uskutečnění tak, jako na počátku.
Aby vůbec mělo smysl mluvit o Prozřetelnosti, je třeba lidské svobody a odpovědnosti na straně jedné – a zázraků na straně druhé. Svět se uskutečňuje skrze skutky, Prozřetelnost pak vyvažuje to vše, co se skrze naše skutky uskutečňuje, svými „zásahy“, skutky Božími: skrze světce, anděly, Pannu Marii, ale ať si to každý pojmenuje, jak chce, pokud porozumí tomu, že je to cosi, co má smysl a významně nás to přesahuje.

Žádné naše možné selhání nevnáší do světa nic, co by mělo způsobovat nějaké „katarze“, „deformace“, „poruchy“ ve smyslu „změny budoucího“. Budoucí je věcí Prozřetelnosti. Můžeme důvěřovat v Prozřetelnost, protože vytváří celek, do kterého zahrnuje všechny skutky lidí – a právě skrze Prozřetelnost je ve světě neustále přítomen smysl dění. A občas jde o zázraky do očí bijící, popírající naši představu o pravidelnostech světa. Dějí se nám věci natolik nepravděpodobné, že je ve většině raději vytěsňujeme. Že prý je Bůh v nějak těžce uchopitelném smyslu „mimo čas“? Ano, ale tak, že my můžeme zázraky chápat jako aktuální vstupy Prozřetelnosti do světa, který se děje tak, že se uskutečňuje.